https://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/kocka-domaci-malo-znamy-fenomen-nasi-prirody
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Kočka domácí, málo známý fenomén naší přírody

23.4.2018 08:25 | PRAHA (Naše příroda)
Kočka domácí, málo známý fenomén naší přírody.
Kočka domácí, málo známý fenomén naší přírody.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Vladimír Motyčka / Naše příroda
V poslední době se objevily v tisku a na internetu články, odvolávající se na americké studie koček domácích a jejich vlivu na okolní faunu. Řekněme si rovnou, že kočky z toho nevyšly právě nejlépe a soudě podle titulků v našem tisku, jmenované studie padly na úrodnou půdu i u nás. Kočky jsou pokládány za mnohem škodlivější faktor než chemizace zemědělství, dráty vysokého napětí, skleněné tabule oken a vliv silniční dopravy dohromady. Podívejme se však na “kočičí problém“ nezaujatě a zvažme, zda je třeba v podmínkách střední Evropy vyvolávat hysterii podobnými studiemi, navíc implantovanými z poněkud jiného prostředí. Pokud je nám známo, v naší republice se zatím nikdo vlivem domácích koček na místní faunu vážněji nezabýval, takže veškeré údaje uváděné v našem tisku jsou pouze subjektivní odhady (což je pochopitelně náš článek také, i když se snažíme zvážit všechna pro a proti).
 

Kočka domácí (Felis silvestris catus) provází člověka již od starověku. Její přítomnost v osadách zemědělců měla jistě nemalý praktický význam, protože účinně hubila hlodavce, kteří jinak lidem ujídali ze zásob obilí. Archeologické nálezy, které potvrzují kočičí přítomnost u lidských obydlí na Blízkém Východě, pocházejí z období asi 10 000 let před naším letopočtem. Je ovšem otázkou, zda je tato zvířata možné považovat již za kočky domácí, či jen za ochočené kočky divoké, přesněji kočky plavé (Felis silvetris lybica). Proces domestikace lze ale docela dobře sledovat na vyobrazeních a hlavně kočičích mumiích pocházejících ze starověkého Egypta. Nejstarší patří ještě kočkám, které nesou všechny znaky divokých koček plavých z Núbie. Teprve mumie z doby 12. a 13. dynastie, tedy z konce Střední Říše, asi 1800 let př. n. l., patří kočkám skutečně domácím, se zkrácenou lebkou a různorodým zbarvením.

Časopis Naše příroda
V novém číslem Naší přírody pokračujeme článkem o přistěhovalcích, emigrantech a navrátilcích, nahlédneme do života slunéčka východního, jaro si přiblížíme i článkem o motýlech, mrkneme se, jak rozeznat konopku od vrabce, poučíme se kdy a zda vůbec zachraňovat na jaře mláďata, protože ne vždy jsou opravdu tak opuštěná, jak se nám na první pohled zdají.
Ve starověkém Egyptě byly kočky zasvěceny bohyni Bastet, která byla zpočátku zobrazována jako malá kočka se lví hlavou, později jako žena s hlavou kočičí. Egypťané kočky uctívali jako božstvo a věřili, že mají moc chránit člověka před zlem. Jejich chov měl kromě kultovního významu i význam ryze praktický, který z racionálního hlediska uctívání koček vysvětloval – obrovské sýpky naplněné obilím byly terčem invazí myší a dalších hlodavců a kočky byly nejúčinnější zbraní proti nim. Dochoval se nespočet kočičích mumií, neboť jejich těla byla po smrti balzamována, i množství sošek koček a bohyně Bastet. Ta na obrázku pochází z egyptských sbírek muzea v Louvru v Paříži.
Ve starověkém Egyptě byly kočky zasvěceny bohyni Bastet, která byla zpočátku zobrazována jako malá kočka se lví hlavou, později jako žena s hlavou kočičí. Egypťané kočky uctívali jako božstvo a věřili, že mají moc chránit člověka před zlem. Jejich chov měl kromě kultovního významu i význam ryze praktický, který z racionálního hlediska uctívání koček vysvětloval – obrovské sýpky naplněné obilím byly terčem invazí myší a dalších hlodavců a kočky byly nejúčinnější zbraní proti nim. Dochoval se nespočet kočičích mumií, neboť jejich těla byla po smrti balzamována, i množství sošek koček a bohyně Bastet. Ta na obrázku pochází z egyptských sbírek muzea v Louvru v Paříži.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Vladimír Motyčka / Naše příroda

Nejnovější genetické studie naznačují, že kočka plavá byla hlavním, ne-li dokonce jediným předkem kočky domácí, která tedy od dob starověkého Egypta provází člověka jeho historií. Neměla to vždy lehké. Zatímco v Egyptě byla zvířetem posvátným (jak by ne, uvážíme-li množství obilí skladovaného tam v sýpkách), zasvěceným bohyni Bastet, která byla zobrazována jako žena s kočičí hlavou, za pár tisíc let, ve středověku, se černá kočka stala symbolem ďábla a například papež Řehoř IX. vyhlásil, že černé kočky chovají pouze církevní odpadlíci a prohlásil je za ďábelská stvoření. V Egyptě se trestalo i neúmyslné zabití kočky smrtí, na konci 15. století papež Innocenc VIII. přikázal, aby byla společně s čarodějnicí upálena i její kočka. Pronásledování koček dosáhlo vrcholu na začátku 16. století, kdy byly kočky věšeny nebo upalovány v koších. Existuje dokonce teorie, že tehdejší urputné pronásledování koček bylo jednou z příčin morových epidemií, neboť nedostatečný počet koček v ulicích měst nestačil zvládnout nápor potkanů a s nimi se přemnožily i morové blechy.

V díle Historiae animalium od Conrada Gessnera z let 1551–1558 se dočteme, že „kočičí píseň je s to dohnat člověka k šílenství“. To není zrovna lichotivé hodnocení pěveckých výkonů zamilovaných kocourů, ale kdo měl na zahradě koncem února dva nebo více kocourů, dá tomuto klasikovi přírodovědné literatury jistě za pravdu (za možnost reprodukovat tuto ilustraci z dnes již vzácného tisku děkujeme Strahovské knihovně v Praze).
V díle Historiae animalium od Conrada Gessnera z let 1551–1558 se dočteme, že „kočičí píseň je s to dohnat člověka k šílenství“. To není zrovna lichotivé hodnocení pěveckých výkonů zamilovaných kocourů, ale kdo měl na zahradě koncem února dva nebo více kocourů, dá tomuto klasikovi přírodovědné literatury jistě za pravdu (za možnost reprodukovat tuto ilustraci z dnes již vzácného tisku děkujeme Strahovské knihovně v Praze).
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Vladimír Motyčka / Naše příroda
Ve středověku to neměly kočky v Evropě vůbec lehké. Na základě papežských ediktů byly kočky jako ďábelská stvoření upalovány samostatně či se svými majitelkami „usvědčenými“ z čarodějnictví, věšeny na šibenice, přibíjeny na vrata či zaživa zazdívány do základů budov (to, aby chránily dům před požárem a přinesly mu štěstí). Zatímco o jejich zabíjení při čarodějnických procesech máme jen písemné zprávy, mumie koček zazděných v budovách se vzácně dochovaly a můžeme je spatřit v některých muzeích.
Ve středověku to neměly kočky v Evropě vůbec lehké. Na základě papežských ediktů byly kočky jako ďábelská stvoření upalovány samostatně či se svými majitelkami „usvědčenými“ z čarodějnictví, věšeny na šibenice, přibíjeny na vrata či zaživa zazdívány do základů budov (to, aby chránily dům před požárem a přinesly mu štěstí). Zatímco o jejich zabíjení při čarodějnických procesech máme jen písemné zprávy, mumie koček zazděných v budovách se vzácně dochovaly a můžeme je spatřit v některých muzeích.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Vladimír Motyčka / Naše příroda

Situace koček se zlepšila až s koncem čarodějnických procesů, když si lidé uvědomili, jak důležitého pomocníka v boji s hlodavci hubí, a začali také obdivovat kočičí krásu. To již byl jen krok do současnosti, kdy se chovem koček zabývají stovky organizací a miliony chovatelů, o spoustách zdivočelých koček domácích ani nemluvě. Kočka se v tomto mezidobí dostala prakticky do celého světa, a ne všude sehrála kladnou úlohu. Zvláště na ostrovech, kde fauna nebyla zvyklá na tento typ predátora, napáchala obrovské a většinou již nenahraditelné škody. Výčet druhů ptáků a drobných savců, kterým kočky pomohly do nenávratna, by daleko přesáhl rozsah tohoto článku. Ovšem vinu nelze svalovat jen na kočky, protože ty musel někdo na nevhodná místa přivézt, a tím někým byl člověk. To však není případ střední Evropy, tedy i naší republiky. Tady došlo k poněkud obrácenému procesu, neboť kočka divoká evropská (Felis silvestris silvestris) měla ve zdejších neprostupných lesích domovské právo o několik tisíciletí dříve než člověk. Avšak s narůstající lidskou populací ubývalo klidných lesů, a tím i divokých koček. Původní populace byla v Čechách vyhubena na přelomu 18. a 19. století. Později se sice občas objevovali zatoulaní jedinci (např. v r. 1952 u Telnice v Krušných horách), ale stálá populace tu již nevznikla. Ve Slezsku a zvláště na jihovýchodě Moravy (zejména v Bílých Karpatech) se zřejmě občas vyskytuje dodnes, avšak konkrétní informace chybějí.

Teprve osvícenecká doba přinesla poněkud přívětivější pohled na kočky. Nebyly již zobrazovány ve společnosti čarodějnic a jako zlí démoni – i když – na obraze Cornelise Corneliszoona van Haarlem, De zondeval (Pád) z roku 1592, uloženém v Rijsk Museu v Amsterdamu je roztomile vyhlížející kočička v poněkud pochybné společnosti hada, opice a Adama a Evy při jejich vyhnání z ráje.
Teprve osvícenecká doba přinesla poněkud přívětivější pohled na kočky. Nebyly již zobrazovány ve společnosti čarodějnic a jako zlí démoni – i když – na obraze Cornelise Corneliszoona van Haarlem, De zondeval (Pád) z roku 1592, uloženém v Rijsk Museu v Amsterdamu je roztomile vyhlížející kočička v poněkud pochybné společnosti hada, opice a Adama a Evy při jejich vyhnání z ráje.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Vladimír Motyčka / Naše příroda

V 70. letech 20. století byl podniknut neúspěšný pokus o vysazení divoké kočky na Šumavě v Královském Hvozdu. Teprve nyní se však zvyšuje pravděpodobnost jejího opětovného výskytu na našem území v důsledku vysazení skupiny koček v Bavorsku, která zatím docela dobře prospívá. Vyhubením divokých koček však vznikla v naší fauně mezera, kterou jen neúplně vyplňují toulavé kočky domácí. Těm je kladeno za vinu, že pohubí množství zpěvného ptactva a dokonce, že pytlačí i na drobné zvěři. Myslivci jim proto vyhlásili lítý boj a již po celé generace je střílejí, kde mohou, a často i tam, kde by neměli. Podle zákona o myslivosti smí po kočce vystřelit pouze myslivecký hospodář nebo myslivecká stráž, a to jen tehdy, je-li nejméně 200 m od nejbližšího obydleného stavení, a pokud je toto stavení oplocené, tak 200 m od plotu. Další podmínkou je, že kočka musí v době, kdy po ní myslivec střílí, útočit na zvěř – tedy nikoli lovit hraboše. Při počtu členů myslivecké stráže a mysliveckých hospodářů je obdivuhodná jejich výkonnost, neboť např. v roce 2007 ulovili 24 198 toulavých koček, v roce 2009 pak 20 846. I tak se však počet ulovených koček snížil přibližně o polovinu proti stavu před rokem 2001, kdy směl po kočce střelit každý, kdo měl lovecký lístek.

Roztomile vyhlížející kočička na obraze
Roztomile vyhlížející kočička na obraze
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Vladimír Motyčka / Naše příroda

Je pochopitelné, že určitá regulace stavů zdivočelých koček je nutná, ale měla by se provádět s rozumem a hlavně dbát pokud možno litery zákona. I myslivci a milovníci opeřenců by si měli uvědomit, že určitý predační tlak na populaci nějakého druhu zvířat zvyšuje kvalitu populace a jedince, kteří dokáží přežít, zvýhodňuje. To platí pochopitelně i o zpěvném ptactvu. Zde se jistě přátelé i nepřátelé koček shodnou, že nejčastěji ulovenými ptáky jsou ti, kteří alespoň část potravy vyhledávají na zemi, tedy kosové, zvonci, pěnkavy či drozdi. Není asi náhodou, že právě mezi pěnkavovitými ptáky poměrně často řádí tzv. „krmítková nákaza“, způsobená prvokem bičenkou drůbeží (Trichomonas gallinae), která způsobuje změny chování ptáků – jsou apatičtí, neradi vzlétají. Není pak divu, že se stanou snadnou kořistí koček, které však v tomto případě plní spíše sanitární funkci, než aby škodily. Ostatně mezi volně žijícími ptáky koluje celá řada onemocnění, která jsou zatím jen málo známá a jen málokdy se jejich nositelé dostanou do laboratoří, aby je někdo důkladně vyšetřil. Takoví ptáci mají často změněné chování, které upozorní kočky nebo jiné predátory, že jsou vhodnou kořistí. A kočky jsou pak obviněny z toho, že jsou „krvežíznivé šelmy“ a škůdci, místo aby jim lidé byli vděčni, že právě zlikvidovaly třeba jednoho nositele viru H7N7, který způsobuje ptačí chřipku, přenosnou i na člověka.

Kočky jen málokdy uloví zdravého ptáka, jejich kořistí jsou obvykle jedinci poranění, nemocní nebo právě vylétlá mláďata, která se ještě nedovedou dost dobře orientovat. Kočky však nijak neodpovídají za drastický úbytek některých druhů ptáků – za ten obvykle odpovídá člověk a jeho nevhodné zásahy do přírody. Spočítáme-li procentuálně škody uvedené ve shora jmenované americké studii, vyjde nám, že kočky domácí mají na svědomí asi 5 % z celkového počtu uhynulých ptáků. A to není zase tak mnoho, uvážíme-li, že ani v Americe neloví kočky přednostně zdravé jedince, ale ty nějak postižené. Také argument, že kočky zničí všechna ptačí hnízda v širokém okolí, nelze považovat za zcela pravdivý. Daleko více jich podle našich zkušeností mají na svědomí straky, které hnízda opravdu systematicky vyhledávají – na rozdíl od koček. Jistěže kočka, která při pochůzce svým „revírem“ narazí na kosí hnízdo umístěné 30 cm nad zemí, obvykle neodolá a mláďata vybere, ale vzhledem k tomu, že většina kosů hnízdí v rozumnější výšce, neohrozí tím ani místní populaci, natož existenci kosů jako takových.

Závěrem bychom se chtěli podělit o zkušenosti, které máme se soužitím koček a ostatních živočichů na malém kousku venkovské přírody. Žijeme na bývalé zemědělské usedlosti na malé vesnici, která má kromě nás jen 5 stálých obyvatel. Ostatní domy patří „lufťákům“, kteří sem přijíždějí občas o víkendech a na dovolenou či na prázdniny. Na naši zahradu se proto stáhla populace koček ze širokého okolí, neboť zjistily, že u nás dostanou vždy kvalitní krmení a v případě, že jsou poraněné nebo nemocné, i veterinární péči. Počet koček se zvýší vždy po letních prázdninách, kdy se k nám přitoulají odrostlá koťata, která přes prázdniny žila u přechodných obyvatel vesnice. Přes zimu se počet koček sníží, částečně zásluhou myslivců, částečně vlivem poměrně tvrdých podmínek, které tu v zimě panují, a možná i vlivem silnějších predátorů – lišek a kun – kteří zahradu navštěvují. Dlouhodobě tak kolísá počet koček zdržujících se na našem pozemku okolo dvaceti (tady je na místě malá poznámka – když jsme se před 18 lety přistěhovali, přivezli jsme jednu kastrovanou kočku, která nikdy neopustila dům). Ochráncům ptáků teď musejí vstávat hrůzou vlasy na hlavě, neboť podle vžitých představ by na naší zahradě neměl být ani jediný opeřenec, o ostatním živočišstvu ani nemluvě. Ale pravý opak je pravdou. Kočky nejen, že nepotvrzují svou pověst samotářek a vytvořily jakousi volnou smečku, ve které panuje určitá hierarchie, ale celá zahrada přímo kypí životem.

Napočítali jsme zde 53 druhů ptáků, z toho 21 úspěšně hnízdících (i když ne každý rok), 19 druhů savců, 3 druhy plazů a 3 druhy obojživelníků. Kočky pravidelně loví hlodavce a bohužel i hmyzožravce do velikosti krtka, nicméně jsme u žádného druhu nepozorovali výrazný úbytek. Někteří savci jsou pochopitelně poněkud nad hranicí loveckých možností koček, takže kance ani srnce jsme zatím na rohožce nikdy nenašli. K naší lítosti se ze sadu odstěhoval jezevec, ale v tom byly kočky zřejmě nevinně, spíše mu vadil přílišný ruch. Z ptáků nás opustily pouze vlaštovky, ale také nikoli vinou koček. Stáje, ve kterých hnízdily, jsme museli uzavřít, protože se po okolí rozmohly krádeže a vlaštovky tak přišly o svá obvyklá hnízdiště. Zato se k nám přistěhovala poměrně vzácná bělozubka bělobřichá a v kopřivách v koutě zahrady se usadily myšky drobné. Tady je asi na místě poznamenat, že většinu zahrady obhospodařujeme „způsobem blízkým přírodě“, jak se dnes s oblibou říká – zkrátka jsme příliš staří a pohodlní na to, abychom na půlce hektaru udržovali anglický trávník, nehledě na to, že se nám to ani nelíbí. Takže na zahradě je malý lesík, okrasné keře, starý sad, zeleninové záhony, husté houštiny, nesekaný květnatý trávník, výběh pro slepice (ten oceňují zejména lišky), pár květinových záhonků a kousek udržovaného trávníku. Pro zvířata to vytváří na malé ploše poměrně pestrou mozaiku mikrobiotopů a rovnováhu mezi jejich obyvateli nedokáže narušit ani značná koncentrace koček, které jsou často obviňovány, že ve svém okolí zahubí vše živé.

Kočka domácí, málo známý fenomén naší přírody

předchozí    další
Kočka divoká evropská (Felis silvestris silvestris) je zvíře, se kterým se pravděpodobně za celý život v naší přírodě nesetkáte. A není to jen proto, že žije skrytým životem – prostě u nás není. I když kdoví, kolik z těch statisíců „toulavých koček“ zastřelených myslivci za posledních sto let bylo ve skutečnosti kočkami divokými, které se naivně snažily vrátit do své původní domoviny. S určením, zda jde o kočku divokou nebo domácí, má leckdy problémy i renomovaný zoolog, natož nějaký myslivec, který udělal „poznávačku“ naší fauny jen s odřenýma ušima. / Kočka domácí, málo známý fenomén naší přírody
Kočka divoká evropská (Felis silvestris silvestris) je zvíře, se kterým se pravděpodobně za celý život v naší přírodě nesetkáte. A není to jen proto, že žije skrytým životem – prostě u nás není. I když kdoví, kolik z těch statisíců „toulavých koček“ zastřelených myslivci za posledních sto let bylo ve skutečnosti kočkami divokými, které se naivně snažily vrátit do své původní domoviny. S určením, zda jde o kočku divokou nebo domácí, má leckdy problémy i renomovaný zoolog, natož nějaký myslivec, který udělal „poznávačku“ naší fauny jen s odřenýma ušima. / Kočka domácí, málo známý fenomén naší přírody
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Vladimír Motyčka / Naše příroda
Kočka divoká evropská (Felis silvestris silvestris) je zvíře, se kterým se pravděpodobně za celý život v naší přírodě nesetkáte. A není to jen proto, že žije skrytým životem – prostě u nás není. I když kdoví, kolik z těch statisíců „toulavých koček“ zastřelených myslivci za posledních sto let bylo ve skutečnosti kočkami divokými, které se naivně snažily vrátit do své původní domoviny. S určením, zda jde o kočku divokou nebo domácí, má leckdy problémy i renomovaný zoolog, natož nějaký myslivec, který udělal „poznávačku“ naší fauny jen s odřenýma ušima. / Kočka domácí, málo známý fenomén naší přírody
Většina koček se velice pečlivě stará o mláďata. Zajišťuje jim nejenom stálý přísun potravy v podobě mateřského mléka a později nejrůznějších „úlovků“, ale také se starají o tělesnou hygienu koťat. Koťata jsou 2–4 týdny zcela závislá na mateřském mléku. Později je kočka přikrmuje i pevnou potravou, ale kojit může i 10–12 týdnů, někdy i déle. Někdy lze pozorovat, že se u matky snaží sát koťata, která ji svými rozměry již téměř dostihla.  / Kočka domácí, málo známý fenomén naší přírody
Kočky mají svalnatý, drsný jazyk, na kterém se kromě chuťových receptorů nacházejí rohovité papily, které kočkám pomáhají nejen při jídle (kočky jimi „ošmirglují“ naprosto dokonale maso z kosti), ale hlavně při údržbě srsti. Té kočky věnují nejméně hodinu denně a po spánku a jídle je to jejich nejčastější zaměstnání. / Kočka domácí, málo známý fenomén naší přírody
Nejlepším způsobem, jak zabránit nechtěnému zabřeznutí koček a tím jejich lavinovitému množení, je kastrace. Jde o lehký chirurgický zákrok, který se provádí jak u kocourů, tak u koček a v drtivé většině případů proběhne naprosto bez komplikací. U koček je ideální provést kastraci po první říji („mrouskání“), která nastává většinou ve věku okolo 6 měsíců, u kocourů o něco později, asi mezi 10.–12. měsícem života. Kastrace příliš mladých kocourů může mít za následek problémy s močovými cestami. / Kočka domácí, málo známý fenomén naší přírody
Malé kočky podčeledi Felinae, kam patří i kočka domácí, mají neosrstěné pole kolem nozder (tzv. rhinarium) poměrně velké. Tvoří celou špičku nosu a při pohledu shora se špička nosu jeví jako holá. Velké kočky podčeledi Pantherinae mají rhinarium menší a při pohledu shora se nos jeví osrstěný až ke špičce. / Kočka domácí, málo známý fenomén naší přírody
Zornice kočičího oka prozradí pozornému pozorovateli mnoho o náladě kočky. Široce roztažená prozradí úlek, ta na obrázku naopak dřímotu. Z pohledu kočky lze vyčíst strach, hrozbu či zvýšenou pozornost při sledování kořisti. Při hodnocení jejího pohledu se však nesmí zapomenout na to, jaké je osvětlení, neboť kočka reaguje na vyšší intenzitu světla stažením zornic, na nižší naopak roztažením. Na rozdíl od lidí nemá pupilu kruhovou, ale štěrbinovitou. / Kočka domácí, málo známý fenomén naší přírody
Kočka domácí má v dospělosti 30 zubů, vyjádřeno zubním vzorcem je to: 2(3/3 I, 1/1C, 3/2 PM, 1/1 M) 30. Nejnápadnější jsou kónické špičáky, které slouží k zachycení a usmrcení kořisti, a ploché ostré premoláry (trháky), které kočka používá, jak již název napovídá, k porcování kořisti. Dočasný (mléčný) chrup postrádá stoličky a jeho vzorec je 2(3/3 i,1/1 c, 3/2 pm) 26. / Kočka domácí, málo známý fenomén naší přírody
Za sítnicí má kočka zvláštní odraznou vrstvu – tapetum lucidum – která zvyšuje využití světla až o 40 %. Proto kočky vidí tak dobře za šera (kromě toho mají vyšší počet tyčinek než lidé), a proto jim ve tmě světélkují oči, když na ně dopadne paprsek světla. Kočky nedovedou zaostřit oko na menší vzdálenost než 10–20 cm, proto nám někdy připadají tak nešikovné, berou-li si například potravu z naší ruky. / Kočka domácí, málo známý fenomén naší přírody
Kočky jsou dokonale vybavené ke šplhání po stromech. Jejich ostré drápy, které si udržují „broušením“ o nejrůznější předměty včetně drahých sedacích souprav, slouží jako prvotřídní stupačky a vylézt do koruny vysokého stromu je pro kočku otázkou několika vteřin. Přesto ve větvích stromů a keřů obvykle neloví – potenciální kořist – ptáci nebo stromoví savci – jsou na takovéto útoky připraveni a úspěšnost koček by byla v těchto případech mizivá. / Kočka domácí, málo známý fenomén naší přírody
Kočky jsou za všech okolností dokonalí lovci, i když se tím svým majitelům vždy nezavděčí. Tentokrát se stala kořistí „polštářového“ kocoura vzácná myšice uniklá z chovu, která neopatrně vystrčila hlavičku za nábytkem. / Kočka domácí, málo známý fenomén naší přírody
Kotě střeží hraboše, kterého dostalo od matky. Celý jeho výraz jasně říká: „Jsem lítá šelma a neodvažujte se ke mně přiblížit“. Kočky zpočátku donášejí koťatům kořist mrtvou, ale po nějakém čase jim ji předávají živou, aby se naučila lovit. Obvykle jen zpovzdálí přihlížejí a dávají pozor, aby kořist koťatům neunikla. / Kočka domácí, málo známý fenomén naší přírody
Kořistí kočky se stávají kromě hlodavců také menší ptáci, zvláště jejich mláďata. / Kočka domácí, málo známý fenomén naší přírody
Úlovky kočky domácí - Kočky bohužel loví i drobné hmyzožravce, které ale nekonzumují, protože jim páchnou. Mezi úlovky se stále častěji objevuje i bělozubka bělobřichá (Crocidura leucodon), jejíž výskyt byl dříve omezen spíše na jižní Moravu. V posledních letech však stále častěji proniká i do Středočeského kraje, jak bohužel dokazují i aktivity koček žijících v našem okolí.  / Kočka domácí, málo známý fenomén naší přírody
Úlovky kočky domácí - Každoročně vyhnízdí na naší zahradě 2–3 páry sýkor modřinek (Parus caeruleus) a je s podivem, že mezi opeřenými úlovky místních koček jme nikdy nenalezli žádné z jejich mláďat, přestože jedna budka je umístěna jen 10 m od místa, kam dostávají kočky krmení. / Kočka domácí, málo známý fenomén naší přírody
Úlovky kočky domácí - Mezi občasné úlovky koček patří bohužel i slepýši křehcí (Anguis fragilis). Oprávněnost svého pojmenování dokazují právě v těchto pro ně kritických chvílích, kdy většina z nich přijde sice o ocásek, ale život si (obvykle s naší pomocí) zachrání. V poměrně početné slepýší populaci, která obývá hlavně kompost a přilehlá místa, je tak dobrých 40 % jedinců bezocasých. Lamarck by již jistě zkoumal, zda se jim nezačnou rodit bezocasá mláďata. / Kočka domácí, málo známý fenomén naší přírody
Úlovky kočky domácí - Bělozubka šedá (Crocidura suaveolens) je dalším nevítaným dárkem, který nám kočky zanechávají na rohožce. Žije většinou v hospodářských staveních a ulovit ji není asi pro kočku nijak obtížné. Zatímco dříve byla jediným zástupcem svého rodu, který u nás žil, v současnosti ji početně zřejmě převažuje bělozubka bělobřichá. / Kočka domácí, málo známý fenomén naší přírody
Úlovky kočky domácí - Plšík lískový (Muscardinus avellanarius) patří k nejmilejším obyvatelům naší zahrady. Díky svému převážně stromovému způsobu života, kdy se pohybuje většinou po tenkých větvičkách, které kočky neunesou, se s nimi moc nesetkává (k naší radosti). Pouze jedinkrát nám přinesly plšíka, který nešťastně zazimoval v trsu vysoké trávy a stal se tak jejich kořistí. / Kočka domácí, málo známý fenomén naší přírody
Úlovky kočky domácí - Hraboš polní (Microtus arvalis) patří vedle hryzců vodních k nejčastějším kočičím úlovkům a některé dny (obvykle po silných deštích) jich v okolí uloví až 10. Přesto, jak kočky hraboše decimují, nezdá se, že by jich na zahradě ubývalo a někdy nám připadá, že si pro ně kočky chodí jak do samoobsluhy. / Kočka domácí, málo známý fenomén naší přírody


reklama

 
Další informace |
Tento článek je převzat z časopisu Naše příroda. Jeho další šíření je možné pouze se souhlasem vydavatele časopisu.

Hana a Vladimír Motyčkovi

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Všechny komentáře (5)
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

MU

Michal Ukropec

1.5.2018 08:50
Kočka je převažující predátor všeho drobného. ( zpěvné ptactvo a spol) Viděl jsem několikrát i kočku a kocoura s mladými zajíčky.
Odpovědět
JM

Josef Mozek

13.7.2018 14:14 Reaguje na Michal Ukropec
A kolik se jim těch zajíčků narodilo?
Odpovědět
JB

Jen B.

11.5.2018 23:29
Takže tenhle článek je kromě historie opět jen subjektivní odhad, akorát z druhé strany. Ještě si tradičně plivneme na straky. Jó, likvidovat původní druhy, to je v pořádku, po těch žádná mezera v přírodě nevznikne. A tu mezeru po nevelkém počtu původních divokých koček "nahradíme" milionově přemnoženými domácími.
A ještě pro vyrovnanost:
1) právě domácí kočky mimo jiné geneticky likvidují ty původní divoké,
2) v současnosti domácí kočky jsou převážně škodné i pro člověka, co se týče přenosu nemocí, a naopak na potkany nemají prakticky žádný vliv.
Odpovědět
JM

Josef Mozek

13.7.2018 14:42 Reaguje na Jen B.
Odhady vypadají podle toho, kdo je dělá. Americký odhad jsem četl, dělali jej tzv. ochránci přírody. Podle tohoto odhadu kočkou ulovených ptáků by se již nyní v USA nemělo vyskytovat žádné volně žijící ptactvo. Ptáci jsou totiž loveni také svými přirozenými predátory v přírodě. Kočku divokou likviduje pouze člověk , nikoliv kočka domácí.Je jich v přírodě tak málo, že dochází k příbuzenskému páření a postupnému oslabování populace. Přínos cizí krve od domácího kocoura by byl jen ku prospěchu.
A k poslednímu nesmyslu: Kočky potkany loví, to jsem viděl. Potkan je opatrný, takže se jedná spíše o mladé jedince. A přenos nemoci na člověka? Teorií je moc , ale žádný skutečný a doložený případ.
Odpovědět
JJ

Josef Jakubů

30.8.2019 22:36
Kočka loví vše, co se hýbe. Zadáví i kolčavku, krtka, křečka, mladé bažanty, koroptve, skřivany. V nouzi velmi často ještěrky. Dlouho jsme kvůli tomu kočku neměli, ovšem stálé problémy s myšmi a potkany mě přinutily si kočku pořídit. Kde je dobrá kočka, tam se potkani neusídlí.
Odpovědět
reklama
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Ecn studiu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist