Jan Král, nový člen předsednictva ASZ: „Ekonomická síla ASZ je zatím málo využitá“

Hospodář z Břežan II, kousek od Českého Brodu, ví, o čem hovoří. Jan Král byl před dvaceti lety u vzniku Asociace a před devatenácti lety zakládal s kolegy Odbytové hospodářské družstvo Kolín. Dnes říká: „Z našeho OHD čerpají zisk samozřejmě jeho členové, a ti mohou být i z jiných regionů, nejen z našeho, Kolín, Kutná Hora, Nymburk! Vybízíme i další regionální organizace ASZ ke členství, výhod může být více, jde například o slevy na nákup osiv, chemických přípravků, hnojiv, nafty apod. Naše družstvo nekumuluje zisk, veškerý se totiž rozpouští na konečného sedláka.“ K tomuto tématu se v průběhu rozhovoru ještě vrátíme.

Uprostřed velkoryse rozložené obce Břežany II se nalézá statek z konce devatenáctého století, kde se setkáváme s Janem Králem a jeho ženou Ivou. Dvůr je nově vydlážděný, vše uklizené, přátelští psi, to se ukáže až po chvíli, jsou na chvíli zavřeni. Spatříme několik koček. A do hal s nosnicemi na kraji obce vyrazíme až po popovídání v teple.

Na co se zeptat nejdřív? Na začátky, na současnost, na rodinu, vize do budoucna? Na všechno dojde. Začněme tedy „od Adama“:

Hospodaříme rodově ve vlastním, Královi nepochází odtud, z Břežan, ale rodina mé matky, Chroustovi, ti zde sedlačili řadu generací, Královi měli statek v Českém Brodě. Obě hospodářství byla vystěhována a my jsme začínali znovu po čtyřiceti letech, po restitucích v roce 1991. To jsem byl ještě na vojně. Začala hospodařit máma a já se přidal, až když jsem se vrátil v roce 1993, a stal jsem se také členem Sdružení soukromých zemědělců. Když jsme začínali, na polovině dvora byl ještě státní statek, který zde měl mimo jiné dílny. V našem domě byla původně traktorová stanice, takže objekt nebyl tak zdevastovaný jako mnohde jinde. Týkalo se to i dvou stodol, kde jsme mohli i skladovat sklizené obilí. Rozhodli jsme se chovat krávy na volno, a jelikož jsme měli kamarády v Nizozemí, měli jsme představu, jak má volný chov vypadat. Měli jsme malou tandemovou dojírnu a tak jsme 12 let produkovali mléko, 800 litrů denně. A když jsme čekali třetí dítě, a s mlékem to přestalo vypadat nadějně, chov jsme opustili. Svou roli sehrálo i to, že již tehdy byl zaznamenatelný úbytek vody, už jsme nestíhali vypěstovat tolik krmných plodin, kolik bylo potřeba, museli jsme na ně vyčlenit více hektarů. Živočišná výroba se přestala vyplácet, takže jsme ji opustili z ekonomických důvodů, když jsme měli dva roky po sobě ztrátu 150 tisíc korun. Ostatně i studna posléze stačila jen potřebám rodiny. Ale věřím, že až budou děti větší, k živočišné se nějak vrátíme.

Takže když se nám narodilo třetí dítě, syn, jsme se takto rozhodli a manželka se začala více věnovat administrativě. Nemohli jsme také uvažovat o nějakém finálním zpracování produkce, což by mohlo mít jistou naději. My ještě nejsme dvougenerační farma, děti jsou ještě školou povinné, byť již pomáhají, dcera a syn již například mají řidičák na traktor. A baví je to. Rodiče totiž do hospodaření nešli, otec se živí stavební činností, ostatně i já jsem si udělal stavební školu, a s uplatněním v zemědělství jsem za minulého režimu nepočítal. Ale jakmile nastala možnost, do restitucí jsme šli, nicméně zatím je hospodaření na mně a na mé ženě, ale těšíme se, že nám přibudou pomocníci, zatím chuť mají.

Začínali jsme se 45 hektary, rozšířili nejdřív na zhruba 190 hektarů, nyní obhospodařujeme asi 380, z toho rodinných je 160 hektarů. Nejdřív jsme se také dohodli s příbuznými, že je vyplatíme, aby také mohli hospodařit na svém, například zde vedle nás si koupil statek strýc. Nyní již máme vše čisté.

Před čtyřmi roky jsme se pustili do chovu nosnic, máme dvě haly po 6 200 slepicích, chováme je volně, na podestýlce, máme třídírnu, balírnu. Vždy běží jedna hala, druhá se po vyskladnění vyklízí a asanuje. Po turnusu téměř všechny nosnice rozprodáváme drobným zájemcům.

A vejce? Nejste mamutí producenti. Nemáte problém s odbytem? Kam dodáváte?

Problémy nemáme, chováme nosnice odpovídajícím způsobem, krmíme kvalitními směsmi, slepice si u nás žijí tak, jak je jim to vlastní a i si to zákazníci přejí, na podestýlce. V dalším objektu se chystáme chovat slepice s velkým výběhem a pastvou, což sice znamená větší starost, popřípadě i zdravotní rizika, ale o vejce z takovýchto chovů je zájem. Máme na to k dispozici hektar. Prodáváme vejce i tady, chodí k nám nakupovat i místní. Jinak naše „Královská vejce“ dodáváme do celé Prahy, do restaurací, do Kolína, Čelákovic, Kladna, a vůbec do středních Čech. S odbytem problém nemáme, vejce máme opravdu dobrá.

Rozhodujete se sami, žijete ve svém, uživíte se. Cítíte uspokojení z pocitu svobody? Vnímají to i děti? I případná rizika?

My ano a věřím, že i děti, ale vidí, že obstát není jen tak. Určitě ale budou zocelení a pro život dobře připravení. Vidí také, že občas je třeba hodně máknout, a že člověk musí být trochu nadšenec, a musí mít tento způsob života rád. Ale na rozdíl od leckterých nadšenců, kteří chtějí začít hospodařit, vědí děti, o co jde, a že je třeba se umět poprat i se stále bující administrativou. K tomu je třeba mít nápady, které by šlo rozvinout.

Ovšem asi ještě dlouho bude problém sehnat zaměstnance, lidi, kteří by měli zájem o nějakou tvořivou práci. My máme většinou dva zaměstnance, stálého řidiče, jeden člověk je místní. Pak je také problém s obecným pohledem na zemědělství, které je sice vnímáno jako potřebné, ale bez toho, že by jezdily vesnicí zemědělské stroje, popřípadě traktory s hnojem. A to nejde pouze o situaci u nás, je tomu tak i jinde v Evropě. Pohled na zemědělství je někdy naivní: setkali jsme se například s požadavkem městského úřadu, abychom kosili městskou zeleň, a že se tak získá píce. Ovšem šlo by o místa určená k venčení psů, a to použít nelze.

S naivitou se ale setkáváme nejen v pohledu na zemědělství, ale i při pohledu na politiku, kdy se člověk diví, co si kdo myslí, že mu projde…

Na příkladu naší Asociace mohu říci, že je třeba umět spolupracovat s demokratickými stranami. Některé, jako třeba TOP 09 či Piráty jsme inspirovali, přijali řadu našich témat za svá. Patří sem samozřejmě ODS a další demokratické strany.

Myslím si, že by se mělo vytvořit takové politické uskupení, které by stmelilo demokratické síly, aby byla protiváha současnému lobbistickému hnutí a v podstatě extrémistickým stranám. Proto také Asociace takové integrační snahy podporuje, jak to zaznělo na demonstracích organizovaných Milionem chvilek. Je ale třeba neunavit se a reagovat rychle. Dobré je, že snahy o sjednocení demokraticky smýšlejících lidí pokrývají celou republiku, nejen města, ale i venkov. A není to nějaká laciná „kampááň“, jak si někdo myslí.

V čem vidíte dnes roli Asociace? K restitucím a k oživení sebevědomého selského stavu došlo. Co dál?

Je třeba vidět, jak se situace mění, jak se například „díky“ dotačnímu systému u nás nakumuloval kapitál v jedněch rukách, tj. těch, kdo hospodaří jako zemědělské společnosti na spíš pronajatých pozemcích, kdy například Agrofert dostane ročně na plošných dotacích půl miliardy, za což může koupit dvě velká družstva každý rok. To nemluvím o dotacích na investice do zemědělství. Málokterý z nás menších farmářů využívá investiční dotace, administrativa je tak náročná, že je třeba mít k tomu prakticky celý aparát. Znamená to mimo jiné absolvovat řadu kontrol a jim se věnovat. Takže ty investiční dotace zůstávají na ony ohromné podniky.

Je třeba upozorňovat příslušné orgány EU na tuto u nás pokřivenou praxi. Složitost podmínek pro posuzování dotací, zejména na domácí úrovni, nahrává velkým oligarchům. Uvědomit si také, jaký je rozdíl mezi jednotlivými členskými zeměmi, že například v Polsku se legislativa tvoří tak, aby sedlákům prospívala, zatímco u nás je to přesně naopak, v mnoha ohledech jde o represi omezující konkurenci velkých producentů.

A vaše činnost a cíle v Asociaci?

Jsem v ASZ od počátku, když nejprve vzniklo Sdružení soukromých zemědělců, a to mi bylo těsně přes dvacet let. Oslovil mě první předseda Standa Němec, zda bych se neangažoval tady u nás a nepomohl na Kolínsku. Musím zmínit výsledek, naše hospodářské družstvo, tedy Odbytové hospodářské družstvo Kolín, které tu 19 let vedeme. Družstvo členům velmi pomáhá, ať už jde o prodeje či nákupy. Nabízíme nyní Asociaci, a vlastně přes Asociaci ostatním členům, naše obchodní zkušenosti s certifikacemi, které jsou nákladné, a pokud se kdo stane členem, může z toho mít velké výhody, například různé bonusy. Máme již obrat 80 milionů a s růstem by to samozřejmě znamenalo ještě lepší podmínky pro členy.

My nemůžeme ovlivňovat světové ceny pšenice, ale můžeme například ušetřit na vstupech, a při zpeněžení ovlivnit cenu, když oslovíme místní mlýny, mísírny krmných směsí, můžeme projednat možný vývoz, nebo uvažovat o konečném zpracování na finální výrobek. Můžeme například uvažovat o vytvoření sítě prodejen přímo na farmách. Však již řada hospodářů zkušenost má i s prodejem finální komodity. Popřípadě budovat síť, která by tak byla zásobována, však již takové i přece jsou. O tom se musí dále hovořit.

Při založení Odbytového hospodářského družstva Kolín jsme se s kolegy nechali inspirovat předválečnými hospodářskými družstvy, ve kterých byli členy a podílníky naši dědové. Ano, tyto podíly se nedochovaly, a pokud se někde dokázalo, že byly, došlo k náhradě minimální. Dnes již máme členy nejen od nás, z našeho regionu, ale i z jiných regionálních organizací. Opravdu mohou být členové z celé republiky. Velké pozitivum je, že nekumulujeme zisk, zisk se totiž rozpouští každý rok pro členy, pro jednotlivé sedláky, v družstvu zůstává jen jedno a půl procenta (u komodit 0,5 %) z obchodu OHD na pokrytí nákladů na provoz.

Takováto obchodní činnost je inspirací pro celou ASZ. Nyní došlo ve vedení OHD ke generační výměně, skončil zasloužilý František Pospíšil a šéfkou je Radka Nováková, původem ze selského, a také bývalá starostka. Zkrátka bych dodal, že ekonomická síla Asociace je zatím málo využívaná. Jsme konsolidovaný spolek lidí, kteří stejně smýšlejí, na které se dá spolehnout. Myslím, že by Asociaci bylo dobré ekonomicky podepřít. I naše členstvo.

Nápady jsou tedy to, co může Asociaci posunovat vpřed…

Například v Rakousku jsme viděli, že je možné v místě družstevně zpracovávat obilí, mléko a finální komodity pak uvádět na trh. Samozřejmě se to týká i další produkce. Již jsme začali usilovat o nezávislost, pokud jde o osiva. S Vítkem Procházkou plánujeme množení osiva, již máme, co prezentovat. Iv důsledku toho je možné obilí lépe prodávat.

To jsou praktické věci, ale myslím si, že by ASZ měla mít takové své „stínové ministerstvo“, které by bylo schopno nabídnout budoucí demokratické vládě recept na zemědělství, odlišný od toho současného, od „jezeďácké lobby“. Doložit, že rodinné hospodaření je správné a má perspektivu, podpořit vlastníky půdy k hospodaření, zamezit předkupnímu právu. Nezatěžovat unijní zemědělskou politiku, příznivou rodinným farmám, domácími požadavky, které jsou, jak dnes vidíme, brzdou rozvoje.

Jedním z možných témat je jistá osvěta, usilovat o pěstování ekonomické gramotnosti již u žáků ve škole. Aby chápali, jak se dá hospodařit, co si lze dovolit, co to znamená se zadlužit. Že vše má důsledky a stále platí „má dáti, dal“.  Není to nic nového, viděl jsem to téměř před 30 lety na škole v Nizozemí, kdy žáci měli vykázat, jak hospodaří s obdrženými penězi. A to je například účinná obrana před zadlužováním a následnými exekucemi, s tím se dnes potkávají starostové v každé obci.

Zdá se, že víte, o čem hovoříte, se třemi dětmi, které se na hospodářství pohybují…

To ano. Aničce je 19 let, nyní bude maturovat na gymnáziu v Českém Brodě, zajímá ji ekologické zemědělství, dělá na toto téma závěrečnou práci, vede školní časopis, navštívila například i Evropský parlament, kde se jim věnoval náš europoslanec Luděk Niedermayer. A jak jsme se zmínili, Anička jezdí i na traktoru, podobně jako Honzík, kterému je 17 let, no a Kubu, tomu je 15, to teprve čeká.

Ukazuje se, že elán k hospodaření bývá především tam, kde se vyskytují možní nástupci. Samozřejmě záleží na tom, zda jsou všichni ochotni táhnout za jeden provaz, a ne, jak se říkávalo jeden hot a druhý čehý. Dnes bychom řekli, jeden chce dopředu, a druhý by radši brzdil, anebo přímo hodil zpátečku. Tak tomu naštěstí u Králů opravdu není.

(A ještě dovětek. Pár dní po milém rozhovoru u Králových jsem potkal na rodinných křtinách dámu z přízně, slovo dalo slovo, a když padlo jméno Královi, rozzářila se, prý si každý rok od nich kupuje vyřazené nosnice a je s nimi, se snáškou, ohromně spokojena.)

Josef Duben

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 1/2020), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.