„Krása má stejnou váhu jako užitnost, ovlivňuje totiž pohled na život,“

soudí Pavel Srna, sedlák z Mirošova u Žďáru nad Sázavou, člen Předsednictva ASZ a předseda ždárské asociace

A dále dodává: „Když něco stavím, vždycky se snažím, aby to bylo pěkné. Mám pocit, že dnes se v krajině na vliv krásy na člověka moc nehledí.“ Ano, jedna věc je obnova památek, budov, statků, kostelů, kapliček, křížů, zde to již je nade vší pochybnost, ale hledisko estetiky u zemědělských staveb je mnohdy opomíjeno, nikoli však na statku Ing. Mgr. Pavla Srny. Statek, kde hospodařili jeho předkové doložitelně od roku 1550, nyní ožil a ožívá. Na devastaci hospodářství se před rokem 1990 mimo jiných podílel i současný senátor a nedávný šéf Agrární komory. Ano, i na to přišla řeč.

Proč klade Pavel Srna takový důraz na krásu a estetiku? Prvotní zájem jej totiž vedl na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně. Zajímala jej grafika a malba, chtěl pokračovat na Akademii v Praze, anebo v Bratislavě, ale bez „správných kontaktů“ se to nepovedlo. Jak se dostal k zemědělství?  „Trochu nepřímo,“ říká a dodává „dělal jsem nočního hlídače v prasečáku v Brně a přemýšlel. Nechtělo se mi na dva roky na vojnu, a tak jsem se nakonec rozhodl pro pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity, a byla to dobrá volba, zažil jsem jako student krásnou dobu s vyvrcholením v roce 1989/90, kdy jsem si jako páťák a předseda stávkového výboru studentů a člen brněnského OF užil naplno „Sametovou revoluci“. Potom jsem dělal deset let ve státní správě informačního analytika, a přivykl tak poprvé počítačům a byrokracii. Mezitím moje matka a její sestra, čerstvé důchodkyně, restituovaly zdevastovaný statek. Pro mě to bylo volání krve, pocit zodpovědnosti, nastoupil jsem do rozjetého, a také proto jsem dálkově ještě vystudoval vysokou zemědělskou a nyní hospodařím.“

Ale tak jednoduché to asi nebylo, že?

Poté, co v roce 1952 odsud byla vyhnána moje babička se třemi dětmi, moje máma ten den právě maturovala, museli se sbalit během osmačtyřiceti hodin, zde začali hospodařit „soudruzi“. Dědeček už byl v emigraci, neboť by ho tu prý jako aktivního a významného člena Agrární strany oběsili. Dvůr připadl pod Státní statek Křižanov. Mám fotodokumentaci, jak hospodařili. Posléze zde byl šéfem dnes nechvalně známý „Michelangelo českého zemědělství“ pan Veleba. Lituji, že matka spálila dokumenty, které zde po něm zůstaly, kdy ještě v roce 1988 v přípisech zaměstnancům například nařizoval, aby jej titulovali soudruhu řediteli, a že se má zdravit soudružsky: čest práci.

Tomu by se dnes mnohý i zasmál…

To asi ano, ale k smíchu už nebylo, že vracení ukradeného majetku pozdržovali tak dlouho, až jsme už nemohli čerpat tzv. Kubátovy dotace a museli jsme následně žádat o půjčky. Nemluvě o tom, že co se vrátilo, bylo pečlivě vybíráno, aby zákonu bylo učiněno zadost, ale kvalita byla ta nejnižší možná. Dostali jsme například nejstarší krávu na okrese, osmnáctiletou.

Začali jsme trochu s úsměvem, ten mi ale pozvolna na tváři tuhne…

V Asociaci nejsme pesimisté. Máme možná více členů, než některé politické strany dohromady! Leckteří členové volají, že bychom měli být politickou stranou, druzí zase, proč se do politiky pleteme. Ve skutečnosti jsme každým činem, názorem, rozhodnutím v politice. Musíme hledat a podporovat lidi, kteří hájí naše zájmy. Obecně lze říci, že my v ASZ nemáme záštitu v žádné partaji, ostatně to i konstatoval jeden z prezidentských kandidátů Pavel Fischer. Proto musíme nacházet spřízněné lidi v různých politických stranách. A nemůžeme žádnou politickou stranu vytvořit sami, k tomu je potřeba zcela jiný druh energie. Sedláci mají radost, že jsou nejlepší každý rok na poli a ne v politice.

Nicméně uvažoval jsem vždy pravicově, tradičně: svoboda, vlastnictví, rodina, zodpovědnost. Ale už Klaus pravicovou politiku nedělal, stačí vzpomenout na divokou privatizaci státního majetku, opoziční smlouvu a poslední ranou byla nehorázná amnestie zbohatlíků jeho éry. Chybu vidím i v tom, že se naši „politici“ odstřihli od disentu a společnost se přestala dělit na morální a nemorální. Mohl jsem si vážit starého Bendy, Rumla a Dienstbiera, Uhdeho či Tigrida. A nyní vidím problém v uměle živené polarizaci společnosti.

Ano, společnost už podruhé rozdělila přímá volba prezidenta. Po ostudné volbě Klause přenesli zákonodárci odpovědnost na lidi, což mnohdy rozdělilo i rodiny. V prvním případě Zeman proti Schwarzenbergovi a teď zase.

Tato polarizace skoro jako kdyby iniciovala jakousi normalizaci, kdy si mnoho lidí řekne, že ať zvolí jakkoli, tak si dotyční zvolení stejně udělají, co chtějí…

Tradiční ani novější strany nesplnily svou roli. A „dojely“ na svou politiku jak uplatňovat moc a okamžitě čistit dobyté pozice a na neschopnost vlastní sebereflexe a očistných procesů. Lidé se s nekritickou nadějí vrhají snad za každým, kdo přijde s něčím jiným. Platilo to pro Unii svobody, Věci veřejné, a nyní se to týká ANO, Pirátů, Okamury i Zelených. A důsledkem toho je, že kdo právě vyhraje, převálcuje vše, co bylo před ním. Zahodí se minulé koncepce a noví ministři překypují svými nápady. Zruší zavedené a nařídí nové. Výsledkem je, že se neustále mění podmínky a to je snad to nejhorší. Ale sedláci potřebují dlouhodobou stabilitu. Těch proměnných jako je počasí a trh, mají dost.

Jakou v tomto případě má a chce hrát roli Asociace?

Nezbývá nám než vytrvale prosazovat naše zájmy v odborné rovině a hledat pro to spojence.

Pomalu, ale jistě se začíná, zejména v nevládních organizacích, ale i na vysokých školách prosazovat naše představa, že pro venkov je klíčové podpořit podnikání na bázi rodinných podniků generačně předávaných, tak jako je tomu u našich statků po staletí. Je to důležité pro udržování a formování krajiny i zastavení vylidňování venkova.

Také to bude otázka pracovní síly ochotné pracovat na venkově. Možná bude muset náš stát urychleně umožnit příchod imigrantům z našeho civilizačního okruhu jako Ukrajincům, Moldavanům a nevím kde ještě hledat. Často náš rozvoj brzdí fakt, že neseženete člověka ochotného pracovat třeba se zvířaty.

Pro mě jsou důležité i poznávací zájezdy, které ASZ pořádá. Spoustu inspirace lze načerpat v zahraničí. Navštívili jsme Alsasko a jejich mléčné farmy, loni v létě Maďarsko a v listopadu jsme byli v Izraeli.

Evropské zkušenosti, ty jsou nám docela srozumitelné, ale čím vás oslovil právě Izrael, který zmiňujete?

Specifickým důrazem na zemědělství, které stálo a stále stojí na společném hospodaření, v kibucech. Pro mě je dost těžko pochopitelné, že všechno patří všem a o všem rozhoduje Rada. O práci, případném studiu mladých, o koupi aut, a tak dále. Lékař, který pracuje ve městě, přijíždí, a plat odevzdává svému kibucu. Ptal jsem se, zda a kde vzniká nějaké tření. Odpovědí mi bylo kroucení hlavou a odpověď, že nemají na věci rozdílné názory. Je to samozřejmě způsob uvažování, ale s nepřáteli za plotem, či za zdí, by bez takovéhoto přístupu možná nepřežili. Zemědělství tam byla motyka a samopal, dnes moderní technologie a tanky. Také jsem se ptal, jak ovlivnila Izrael masívní imigrace z Ruska v posledních letech, přišly tam přes dva miliony lidí. Říkali, že zprvu to problém byl, avšak příchod stejně smýšlejících a pracovitých lidí se nakonec stal přínosem. A když jsem se zasvěceného místního průvodce ptal, jak se dívá na příliv imigrantů do Německa, lapidárně mi odvětil: „Víte, Němci nedovedou dělat malé chyby.“

Nu, a jakých chyb bychom se měli vyvarovat my?

Příliš zjednodušujícího pohledu na všechno. Třeba říkáme, že by bylo ideální hospodařit bez dotací. Jde to, ale jsou-li v EU takto nastavené mantinely, nelze se jednostranně dotací vzdát. I když víme, že vytahují peníze z kapes příjemce i státu. Přijmout dotace, to znamená počítat s obrovskou byrokracií, všudypřítomnými kontrolami, regulacemi a tedy částečnou nesvobodou.  Nejméně škodlivé jsou asi dotace plošné, tj. vlastně stabilizační - nevázané na výrobu, aby lidé na venkově zůstali a hospodařili.

I dobře míněné projektové dotace s sebou nesou problémy, vedou k obrovskému předražení projektů. Běžný sedlák téměř nemá šanci, možná tak mladý začínající ekologický pěstitel ve znevýhodněných podmínkách a nevím co ještě. Systém není konzistentní a pořád se mění startovací podmínky. Minulý ministr se například zhlédl ve sklenících a velkých projektech za 150 milionů. Klíčovou otázkou je, jak nakonec dopadne ono zastropování, hovoří se o hranici 60 až 100  tisíc EUR, takže farmy nad touto hranicí by dotace neměly dostávat, neboť profitují z velikosti. Co zbude z peněz, které budou k dispozici, by se mělo rozdělit na redistributivní platby a malé projekty v Programu rozvoje venkova, to podpoří rodinné farmy. Zatím si ministerstvo myslí, že se Asociace spokojí s platbou na první hektary. Do léta musí ministerstvo zemědělství do Bruselu nahlásit, zda chce redistributivní platbu zavést od roku 2019, jinak se to nestihne.

Musíme pořád dobře vážit, jak nejlépe prosazovat naše stavovské zájmy. Ministr vlády bez důvěry nám nabídl místo ve svém poradním sboru. Jsme pro, ale mělo by to být až ve vládě, která bude mít důvěru.

A když se nám daří a jsme úspěšní, tak ještě nepodlehnout představě, že nabytý majetek má sloužit jenom mně. Vždy má část sloužit tomu, aby i ostatní mohli žít. Musíme spravedlivě zaplatit ty, kteří pro nás pracují a podporují stejné ideje. Nelze také vsadit jen na jednu kartu. Je dobré stát na více nohou, své podnikání diverzifikovat. My hospodaříme v lese, na poli, máme i rybníky a budujeme ubytování - agroturistiku.

O jaké výměře hovoříme?

Lesa máme 237 hektarů, polí 172 a 15 hektarů rybníků. Každý rok je v hospodaření jiný. Na podzim zde řádila vichřice a tato kalamita znamená přes 2000 kubíků dřeva polomů, tedy celá roční těžba spadla za jednu sobotu. Cena dřeva následkem toho klesla, a ještě hrozí kůrovec. My těžíme kalamitní dříví, ale ve státních lesích se těží podle plánu bez ohledu na popadané stromy či kůrovcové kalamity. Nestěžuji si, jen konstatuji. Plánujeme pořídit katr na zpracování dřeva, prostor máme, vytápím štěpkou, plánuji v nevyužitých stájích zbudovat recirkulační systém chovu ryb. Jen jestli bude stačit zdroj vody. Ono se sice zdá, že je vody dostatek, ale není tomu tak. V hloubce pod 50 centimetrů je sucho, a sucho je i v lese. Největší náš rybník za celý rok nenatekl, chybí tak třetina objemu vody. Hospodařit s vodou, to je opravdu aktuální. Po návštěvě Izraele například hodlám využít tamních zkušeností s kapkovou závlahou v ovocném sadu. Ovšem naše hospodaření a plány by nebyly možné bez pracovitých zaměstnanců, bez rodiny, bez partnerky Kamily, bez dcery Sáry, která to, doufám, jednou převezme a i bez matky. O té jen řeknu, že je stále výkonná, je jí 84 let, stále jezdí autem, navštěvuje univerzitu třetího věku, no a o všem hospodaření chce všechno vědět, a také ví.

Abych nezapomněl, ozývají se poslední dobou kritické hlasy na důsledky církevních restitucí, na neochotu pronajímat vrácenou půdu sedlákům…

Ano, bylo mnoho případů, kdy církev či farní rady nechaly navrácené pozemky užívat bývalé nájemníky, tedy družstva, akciovky či vlastníky velkoprůmyslového zemědělství. Odměnou za to jim jejich političtí reprezentanti navrhují dodatečné zdanění církevních restitucí. U nás v regionu to dopadlo dobře. Církevní půda zde byla mnohde propachtována rodinným farmám. Dokonce mne nedávno sám kontaktoval představitel brněnského biskupství a nabídnul mi pacht pozemků v sousedství, které by se po výpovědi dosavadním uživatelům uvolnily za 5 - 12 let. Může se to zdát úsměvné, ale mám o ně zájem. Potěšilo mne to a cítím, že jsme na jedné lodi. 

Obecně je dnes velký hlad po pozemcích, hodně lidí také ukládá peníze do půdy. Jako velké riziko pro svobodné hospodaření pak vidím neustálé pokusy velkoagrární lobby prosadit zákon o předkupním právu na zemědělskou půdu. Velké podniky hospodařící většinově na cizí, propachtované půdě, by tak dostaly pohodlný nástroj, jak získat přednostní právo k nákupu. Představte si, že jste vlastník pole, které dnes užívá nějaké družstvo a vy se rozhodnete prodat ho třeba sousedovi, který také hospodaří. Dnes vám v tom nic nebrání, ale po zákoně o předkupním právu byste musel utíkat do družstva a nejprve ho nabídnout předsedovi. No, musel by být blázen, aby si ho nekoupil. A váš záměr vlastníka byste si mohl strčit akorát za klobouk. Je to další ze snah omezit svobodu a vlastnická práva!

Jak si stojí váš region, Asociace soukromých zemědělců okresu Žďár nad Sázavou, jehož jste šéfem?

Docela dobře, je nás 67 členů řádných a šest čestných, letos jsme přijali dva nové, obhospodařujeme společně přes 5 400 hektarů. Scházíme se párkrát do roka, ale držíme při sobě a jsme hrdí na svá hospodářství. Do funkcí se nikomu nechce, ale čemu se divit, vždyť to všechno jsou lidé, kteří pospíchají na odpolední krmení. A pokud jde o náš Mirošov, komunisté odsud vystěhovali pět rodin sedláků, a dnes zde hospodaříme dva a půl. Vycházíme s obecními zastupitelstvy, spolupracujeme se starosty jak v Mirošově, tak v ostatních obcích.

Budoucnost selského stavu vidím dobře, a to navzdory dnešním vítězům v politice.

Velmi příjemný a otevřený rozhovor se chýlí ke konci. Nezbývá, než se rozloučit před novými vraty, na nichž je jasně patrné, jak Pavel Srna dbá na krásu, a ještě se ohlédnout na obživlý statek na malé vyvýšenině nad rybníkem. Pěkné jaro, mnoho úspěchů a díky.

(Rozhovor vznikl den před druhým kolem volby prezidenta ČR.)

Josef Duben

Rozhovor právě vyšel v časopise Selská revue, který je 8x ročně distribuován prostřednictvím České pošty všem členům ASZ ČR.