Pole bez mezí, cirkus bez zvířat, salám bez masa… politika bez idejí

Pole sahající od pozorovatele až k horizontu mohou na první pohled působit někdy až výtvarně, cirkus bez zvířat, jenom s artisty, tak nějak čistě až puristicky, a salám bez masa dietně. Ale na druhý pohled, po sklizni, si i laik uvědomí tu prázdnotu. Pustinu bez živočichů, bez ptáků, bez zajíčka a zafouká-li vítr, dojem, že jde o vznikající poušť je dokonalý.

Cirkus bez koní a dalších cvičených zvířat, bez pilin, slámy, a charakteristického pachu možná vzbudí očekávání. Co se teď bude dít? Trupa artistů přízemních či na hrazdách, na perších, začne předvádět kousky, až se tají dech. Je to vzrušivé, estetické, nádherné, ale skutečný cirkus to není. Spíš jde o varieté či akrobatickou pantomimu. A adrenalin či endorfiny vylévající se do krevního řečiště při obavách o osud artistů.

Ale cirkus se zvířaty, ovládanými člověkem? S takovými pocity si městští lidé v dnešním dost technicistním světě najednou nedovedou poradit. Polidšťováním zvířat mnozí docházejí k úvaze, že každý živý tvor má právo na svobodný život „někde v lese“, a jen tam mu bude dobře, ne v kleci, ve stáji, ve výběhu či v cirkuse. Proto by bylo nejlépe tyto věci šmahem zakázat.

Možná by bylo nejlepší, aby ani salámy neobsahovaly žádné maso a maso vůbec se dělalo nějak jinak, průmyslově, aby se žádná zvířata nechovala a nemusela být pro výživu lidí usmrcována. Mnozí se řídí heslem, že vše se dá nahradit čočkou nebo červenou řepou. Vedle toho je nakonec salám s nižším obsahem masa, než je na etiketě deklarováno, zcela nepodstatný.

Avšak toto propagované vytěsnění živočichů z cirkusů i z jídelníčku, může být i symptomem vytěsňování či vytlačování šťávy ze života. Suchopárná strava vede k suchopárným myšlenkám, řečem a k suchopárné politice, kde jediným zájmem a oživením jsou peníze a okamžitý zisk.

Tyto příznaky a absence onoho podstatného, co je základem krajiny, zábavy, ale také jídla a hlavně správy veřejných věcí, čili politiky, ukazují na podstatu problému - ztrátu étosu, ztrátu idejí a zásad, a snad i zdravého rozumu. Na druhou stranu toto vše generuje touhu po něčem novém, co by mohlo dát životu smysl. Ukázkovým příkladem hledání nových idejí, které nabývají téměř náboženských forem, je až karikaturní příklad nových „spasitelů“, jako je médii, rodiči a kdovíjakými zájmovými, a celý tento humbuk financujícími skupinami vytvořená dívenka Gréta, která prý vidí oxid uhličitý pouhým okem. Kdyby to nebylo smutné, byl to důvod k smíchu, popřípadě k útrpnému pousmání. Tomu přece nikdo nemůže věřit. A pak se jeden nestačí divit, kolik poslanců, vlád a ministrů ji vzývá. Jenže pozor, Gréta Thunberg není Johanka z Arcu, která dovedla svůj národ k tomu, aby si uvědomil sama sebe a podstatné hodnoty.

Jenže právě současná politika bez idejí a bez kořenů, k těm se dnes není v módě se hlásit, pokud je ovšem daný jedinec nehodlá řádně poplivat, dává šanci těm, kdo buď vědomě či nevědomě šidí a předstírají, že právě v pseudoútlocitnosti, ve falešné ohleduplnosti a v alarmismu všeho možného druhu je něco, pro co stojí za to žít, popřípadě zemřít. Přičemž soudí, že ze scény by měli zmizet odpůrci. Anebo aspoň musejí mlčet.

Ale přitom se nedá říct, že dnes nejsou k mání ideje. Co třeba sedlák, který orá své pole a pase své krávy a ovce? Ten ideje má, ale necítí nutnost o nich hovořit. Možná se jen usměje, jako kdysi jedna má stará teta, rozkulačená selka, která říkávala: „Uvidíme, co s takovým přístupem dokážou.“ Jenže to bylo před mnoha lety, kdy se mluvit nedalo. Ale dnes by se mluvit mělo. Nebát se říct nahlas, co je smyslem života, pro co žít a jaká měřítka jsou ta pravá.

Josef Duben