Stanislav Toman je chovatelem, sedlákem a selským jezdcem, a tím vším je tělem i duší

Pro kamarády jste Slávek, i když Stanislavům se spíše říká Standa, ne? „Od dětství mi říkali Slávku, a už mi to zůstalo. Podobně jako to zůstalo mým dvěma spolužákům, kteří se oba jmenovali Karel, ale pan učitel kdysi řekl, že ten větší bude Karel a menší Kája, a tak se jim říká dodnes.“ Takto začal rozhovor se Stanislavem Tomanem, v jehož průběhu jsme se párkrát zasmáli, občas dojali, a také něčeho zalitovali. Když Slávek Toman předal hospodářství svým dvěma synům, trvalo mu rok a půl, než se s tím smířil. Dnes už je ale všechno v pořádku, nejspíš i díky taktní manželce Bláže.

Na nových střechách budov kolem zatravněného dvora vrká přes šedesát párů holubů, po zemi se prochází šest koček a nejvíce je slyšet majestátní páv, který dává hlasitě najevo svou představu, kdo je tu pánem. Francouzští buldočci, kteří žijí s rodinou již více než 30 let, jsou trochu rozdovádění, ostatně jako z každé návštěvy, kterou radostně vítají. Musí ale zůstat za plotem, protože by je zřejmě příliš lákalo všechny ty opeřence popohnat.

U lahodné bábovky se dáváme do řeči…

Začali jsme s bratrem hospodařit hned v roce 1991 nejprve na svých 16 ha, ale postupně jsme díky pronájmům zvyšovali výměru až na 650 hektarů. My máme dva kluky, bratr také dva, takže nás bylo šest. Postupně jak kluci dodělávali zemědělskou školu v Písku, vraceli se domů hospodařit s námi. Navíc jsme poskytovali služby, hlavně odkameňování polí pro pěstování brambor, sklizňové práce zejména při sklizni obilí, řepky i brambor.

Jenže jak synové dorůstali, nestačilo slaďovat jen naše dva názory s bratrem, najednou jich bylo šest. Bratr mi vyčítal, že to přeháním s demokracií, že je třeba ráno říci, že tak a tak to bude. Ale to spíš mohu říci cizím, ale vlastním? S tím jsem měl problém. Najednou bylo trochu moc názorů, kam a jak naše úsilí směřovat a tak jsme se v roce 2011 rozhodli, že se s bratrem rozdělíme.

Rozdělili jsme si stroje i pole, a od roku 2012 jsme začali hospodařit odděleně, já s mými syny, bratr se svými. Všechno jsem poté začal převádět na syny, aby to bylo v budoucnu jednodušší. Trochu bláhově jsem si představoval, že budu mít i nadále hlavní slovo, jenže jak jsme ke všemu přistupovali demokraticky, uvědomil jsem si, že můj názor byl často přehlasován! Nejméně rok a půl mi trvalo, než jsem se smířil s tím, že mě mladí hospodáři Jirka a Martin už tak nepotřebují. Často jsem tedy od naší kapličky, která stojí za humny, před polednem dalekohledem sledoval, zda už kluci vyrazili s kombajnem do polí. Uvažoval jsem, že je zajedu popohnat, ale manželka vždycky říkala, ať se vzpamatuju, uklidním a nechám kluky být. A ono se ukázalo, že měla pravdu. Oni to dělají dobře, pravda, trochu jinak, než bych postupoval já, ale dobře, podnik funguje a to je hlavní a to mně vždycky potěší, když za nimi zajedu a vidím, že je vše v pořádku. Nemají žádné zaměstnance, všechno zvládají sami. Tak jim jen občas připomenu, že kdyby něco potřebovali, tak jsem tu.

Ale je vidět, že i tak máte o zábavu postaráno…

Opravdu nechápu ty lidi, co dělají v továrně, a v 60 letech nebo dnes o pár let později jdou do důchodu, popřípadě lidi z města, co potom nedělají nic. My máme zvířata, tedy hodně zvířat, věnujeme se jim s manželkou a máme na všechno stejné názory. Jsem šťastný, jsme spokojeni. Chováme holuby, máme jich možná dvě stě, české staváky, prácheňské káníky, rakovnické kotrláky, barevné pošťáky. Ti do české vesnice patří. Samozřejmě také drůbež, králíky, vše čistokrevné, tetované a kroužkované jak na výstavy, tak i na talíř. Obojí mám rád…

Mám radost ze synů a jsem hrdý na naši historii, na náš rod, děd, praděd, a to i z manželčiny strany, všichni byli sedláci. A že naše jméno něco znamená, to jsem si vždy uvědomoval, například když jsme s bratrem měli velkoobchod s vejci a zaváželi jsme do více než stovky krámů. A jednou jsme jeli přes Hostomice do Jinec a při té příležitosti jsme se byli v jedné vsi podívat na nějaký stroj. No a dotyčný, když slyšel naše jméno, pravil: „Toman, Toman, to byl jeden velký sedlák z Mladějovic.“ A my mohli říct, že to byl náš děd. A on povídá, že to byl opravdu „pan sedlák“.

O rodu, který pokračuje

A dnes mám radost z nejstarší vnučky Martiny. Je jí jednadvacet, a do chovatelství je doslova zblázněná. Pracuje u plemenářů ve Strakonicích. Má střední píseckou zemědělku, na vysoké si pak vybrala obor trvale udržitelný rozvoj. Přišel ale covid, a ten změnil mnohé. Martina si řekla, že se chce raději věnovat chovu, zvířatům, pořídila si tele jersejku, kterou si odchovala a následně vycvičila, že s ní chodí na westernové soutěže, kde soutěží s koňmi v disciplíně vodění na ruce. Dále tam má dva osly, ovce a k tomu může obhospodařovat osm hektarů luk v Budišovicích. Pak se zhlédla v ovcích jihoafrického plemene dorper (vyšlechtěné křížením plemene Dorset horn a Perské černohlavé), které jsme posléze přivezli od Jablonce nad Nisou. Dalším přírůstkem byla kobyla. A to není všechno, onehdy mi říká: „Dědo, půjčil bys mi lanďáka, to jest land rovera?“ A na co ho potřebuješ? „Na nic se radši neptej, půjčíš?“ A na co? „No, vejde se za zadní sedačky tele?“ Potřebovala převézt telátko z dvojčat, jalovičku, kterou dostala. Takže nyní vnučka pracuje jako plemenářský zootechnik, a k tomu zvládá zvířata. A k tomu ráda jezdí na našich akcích selské jízdy, tedy Sboru selských jízd Jana Žižky z Trocnova, tady od nás ze Strakonic.

Martina je činorodá, plná nápadů a energie, a zde vidím jistou naději v pokračování. Zdá se tedy, že budeme mít komu předat i tento dvůr.

Jenže ono to nebude zase tak jednoznačné, jak se na první pohled zdá. My máme totiž vnučky čtyři.  Martina má sestru Pavlínu a náš starší syn Jirka má Elišku a Jitku. A právě ta mladší Jitka od mala má ráda zvířata a její představa je, že bude veterinářkou. A teď „babo raď“…

Pedagogické zásady odpozorované z chovu zvířat

Dělal jsem 15 let zootechnika a uvědomil jsem si, že když potřebuji zvířata někam dovést, nebo přemístit, a je jedno, zda šlo o krávy, prasata nebo ovce, musím jít za nimi s „naháňkou“ a jaksi je navigovat, ale nechat jim prostor, jako že tam chtějí jít zvířata sama. Jedna zásada platí, že každý tlak budí protitlak. Takovýto způsob dobrovolného „přemlouvání“ sice trvá déle, ale je to v klidu a pohodě. A platí to i při jednání s lidmi.

Současnost a několik názorů

Na tomto statku, který jsme koupili, když jsme vše předali synům, jsme už 13 let. A takhle jsme ho s manželkou zvelebili. Kromě holubů máme ještě několik plemen drůbeže: tříbarevné sasexky, rousné tříbarevné, antverpské vousáče, králíky burgundské, činčily malé a zakrslé bílopesíkaté. Několik velkých voliér s okrasnými ptáky nám vždycky večer po práci, když si sedneme s manželkou na houpací lavici, zpříjemní večerní idylku zadumaného jihočeského statku. A mám radost ještě z dalšího! Za lesem synové pasou stádo herefordů, jezdívám si tamhle na kopec potěšit oko pohledem na klidné pasoucí se stádo matek s telaty. Tam si vždycky uvědomuji, jaké jsme měli štěstí, že jsme se dostali právě do takového krásného kousku přírody a vždy za to v duchu děkuji. Z kopce je vidět Písek a Písecké hory za ním. Za cestou pod pastvinou, ve velkém rybníku se zase zrcadlí obraz staré, dneska opravené hájovny a za rybníkem je vidět Knížecí cesta, kterou lemují staleté duby, po níž kočárem jezdil knížepán ze Štěkně do Písku.  Kluci v loňském roce pořídili nového plemeníka a to plemeno Aubrac, taktéž masné plemeno, původem z jižní Francie.

Nedá mi to, ale musím ještě něco říct k našemu selskému stavu. Sedlák je sedlák, žádný farmář. Vždy mně to zatahá za uši, když to slyším, že jsme farmáři. Jak se pak máme lišit od těch skutečných farmářů. Nový termín farmář se možná začal razit kvůli komunistické indoktrinaci, kdy byl ve všech pohádkách negativní figurou „zlý sedlák“. Ale podle mě jsme sedláci.

A ještě k jednomu trendu bych se rád vyjádřil, k tolik módnímu polidšťování zvířat. Zvíře je vždy zvíře, i když jde o zvíře zájmově chované a danému člověku velmi blízké. Ano, máme zvířata rádi, staráme se o jejich pohodlí, krmíme je, jak je třeba, ale jsou to pořád zvířata.

A o selské jízdě… Řada lidí i členů ASZ si vás spojuje se Selskou jízdou

Stálo mě velké úsilí přesvědčit vedení naší Asociace, že obnovení selských jízd by mohlo přinést nemalý efekt. Můj děd a praděd založili Selskou jízdu zde na Strakonicku v roce 1927. Mám zde po nich řadu památek, kroje, dokumenty, a říkal jsem si, že nyní po revoluci nastal čas Selskou jízdu obnovit. Po roce 1990 vznikala spousta westernových klubů, různá rodea, soutěže, ale pro tuto „selskou“ aktivitu nikdo neměl moc pochopení. Kdo se bude chtít oblékat do nějakých starých krojů?

Jenže pak jsem se dozvěděl, že do Pracejovic, kousek od nás, má přijet Selská jízda z Nechanic! To pro mě byl ohromný zážitek, když jsem viděl, jak z Beranova statku vyjeli čtyři jezdci. Šel jsem za nimi, promluvil s Frantou Petříkem a Otou s Divíškem, které jsem doposud neznal a ptal se jich, jak to u nich funguje a co by radili, abych to mohl pozvednout z prachu i nás na Strakonicku. Vyslechli, pohovořili, dali radu a seznámili mě s kolegou Sáčkem, naším současným jednatelem Selské jízdy. A pak už to šlo velice rychle a já měl jasno, o co se pokusím. Nechaničtí Selskou jízdu vnímají především z té sportovní stránky. Tak kudy do toho u nás?

Sešli jsme se ve Štěkni, přátelé, kamarádi a i jeden můj bývalý spoluministrant, jehož děda byl velice vlivným členem selské jízdy u nás na Prácheňsku. Vytříbilo se to tak, že nejsme sportovním klubem, ale říkáme, že jde hlavně o záležitost slavnostní a společenskou, vždy spjatou se selským stavem. Popřípadě se prezentujeme při příležitosti různých výročí, například vzniku republiky. A tak jsme byli například i na Václavském náměstí, kdy jsme nastoupili přímo pod svatým Václavem. Úžasná, nepředstavitelná, do očí slzy vhánějící atmosféra, když sedíte na koni v kroji Selské jízdy a díváte se dolů k Můstku a zpíváte svatováclavský chorál „Svatý Václave, vévodo české země, nedej zahynouti nám, ni budoucím“…  Před tím mi řekl tehdejší předseda ASZ Josef Stehlík, že když dostaneme kobyly na Václavák, tak s tím něco uděláme. A dnes jsou Selské jízdy členem ASZ. 

Takže se prezentujeme zejména na akcích Asociace, představíme asi dvacítku jezdců, zejména jezdkyň, předvedou čtverylku a vždy je to velký úspěch. Spolupracujeme se Selskou jízdou z Nechanic a Selskou jízdou z Turnova.

Každoročně také pořádáme Žehnání koní u nás u kapličky svatého Huberta, kterou jsme před jedenácti lety nechali vybudovat na hranici našich pozemků. Již se to stalo tradicí. Jde opravdu o takové poutní setkání, které začíná svatohubertskou mší. Spousta koní i kočárů. Nechybí různé dobrůtky, špičkový gulášek z kuchyně mojí manželky, ale hlavní je však milé setkání s přáteli a nám duchovně blízkými lidmi. Věřím, že se nám, po současné mediálně přiživované epidemii, tohle vše zase navrátí.

Navazujeme v mnohém také na Antonína Švehlu. Někdo může říct, koho že dnes zajímá nějaký Švehla? Já ale říkám, že by měl zajímat každého. Byl to politik, který v období turbulentní První republiky držel republiku a hospodářství pohromadě, přes všechny problémy a tlaky z vládních míst.

Tak pěkně se povídalo, a dalo by se hovořit ještě mnohem déle. Ale to snad příště, nebo při jiné příležitosti. Vše dobré!

Rozhovor vedl Josef Duben

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 4/2021), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.