Budoucnost ryb je v umělém chovu

Odborníci se shodují, že se neobejdeme bez rybích farem - zároveň ale varují před jejich negativními vlivy na ekosystémy

Dej hladovému rybu a nasytíš ho na den. Nauč ho rybařit a nasytíš ho na celý život... Tento aforismus čínského mudrce Lao-C přestává platit, varují vědci. Pokud se chceme i v budoucnu sytit rybami, musíme přísloví upravit a místo rybaření se učit ryby chovat.

V současnosti každý člověk na světě sní v průměru 17 kilogramů rybího masa ročně (v Česku je to pouhých pět kilogramů, zatímco v Číně 26 kg a v Japonsku 60 kg). Podle odhadů OSN bude na Zemi za 20 let o dvě miliardy lidí víc než dnes. Úlovky rybářů se přitom zmenšují, v sítích zůstávají stále menší a mladší ryby. Pokud si chceme v budoucnu na rybím mase pochutnávat stejně často jako dosud, nezbude nám než chovat ryby v umělých nádržích.

Odchov sladkovodních ryb není žádnou novinkou. Jak nedávno připomněl článek o rybích farmách v časopise Nature, Číňané už před tisíci let vysazovali kapry na rýžová pole. VČesku sahá tradice zakládání rybníků do 15. století. V posledních desetiletích se ale akvakultura neboli umělý chov vodních živočichů začala prosazovat také u mořských ryb. To je pro divoké ryby jistě dobrá zpráva. Experti ale upozorňují, že dnešní rybí farmy mohou mít negativní dopady na životní prostředí.

Aniž si to uvědomujeme, pochází už dnes většina ryb, které konzumujeme, z umělých chovů. „Poměr chovaných a lovených ryb se v jednotlivých zemích liší, ale v Česku ty chované bezpochyby převažují,“ říká Lukáš Kalous, odborník na akvakulturu a chov ryb z Fakulty agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů České zemědělské univerzity v Praze. Celosvětově představují chované ryby více než třetinu z přibližně 150 milionů tun ročně snědených a zpracovaných ryb, ale každým rokem jich přibývá.

Od 70. let probíhá především v asijských zemích tzv. modrá revoluce, původně iniciovaná a finančně podporovaná Organizací OSN pro výživu a zemědělství. „Při pobřežích se začaly ve velkém chovat ryby a krevety, ve vnitrozemí se vybudovala řada rybníků. V deltě Mekongu ve Vietnamu se například chová v Česku známý pangasius. Místní ho přitom v podstatě nejedí, většina produkce je určena na vývoz,“ konstatuje Lukáš Kalous.

Stejné je to s krevetami. Pro země, jako jsou Filipíny, představuje jejich chov významný zdroj příjmů. Jenže kvůli nim byly vykáceny dvě třetiny tamních mangrovových porostů, které jsou unikátním ekosystémem a poskytují úkryt mnoha rybám, korýšům i ptákům. Dopadům na životní prostředí se nevyhnou ani rybí farmy v podobě klecí nedaleko pobřeží. Unikají z nich živiny formou krmiva a odpadu. Do vody se tak dostávají látky bohaté na dusík a fosfor, které podporují masivní růst řas. V některých oblastech se tak může rozhodit rovnováha celého ekosystému. Ryby na rybí dietě Kromě toho mají konzumenti západního světa v oblibě především dravé ryby, jako jsou lososi nebo tuňáci. Díky farmám se sice lov divokých lososů a tuňáků omezuje, ale je zapotřebí nachytat menší ryby, kterými se chovaní dravci krmí. Obvykle se jim sypou granule vyrobené z rybí moučky a rybího tuku.

Nejčastějším zdrojem těchto surovin jsou obrovská hejna sleďovitých ryb, která žijí u západních břehů Afriky a především Jižní Ameriky. V těchto místech vzestupné mořské proudy vynášejí k hladině vodu bohatou na živiny. Navíc se do ní opírá sluneční světlo, takže se v ní daří řasám. Jimi se pak živí plankton, který žerou právě sleďovité ryby.

„Vůbec nejvíce loveným obratlovcem na světě je jedna z těchto ryb, sardel peruánská, která se u Jižní Ameriky vyskytuje opravdu v extrémních počtech,“ podotýká Lukáš Kalous. „Jejich lov často probíhá tak, že se celá hejna chytnou do sítě a z vody se doslova vypumpují. Pak se rovnou namelou a suší na rybí moučku,“ popisuje český odborník. Tato moučka se běžně používá jako krmivo - nejen pro dravé ryby, ale také pro kuřata nebo prasata.

Paradoxně tak dochází k situaci, že na vyprodukování jednoho kilogramu lososa jsou zapotřebí čtyři kilogramy jiných ryb.

Krmné granule ovšem bývají obohaceny také o další složky. V případě ryb se k nim přidává například karoten, díky němuž mají chovaní lososi krásně červené maso. V neposlední řadě se ale dravé ryby přikrmují také sójou, což někteří odborníci kritizují. Pokud jsou dravé ryby na rostlinné stravě, obsahuje jejich maso méně omega3 mastných kyselin, kvůli nimž jsou ryby považované za zdravou součást jídelníčku. Uvažuje se proto o genetických úpravách krmné sóji nebo samotných lososů, aby jejich maso obsahovalo více omega3 mastných kyselin.

Genetické modifikace ryb ostatně už probíhají. Do lososů se podařilo vpravit například gen, díky němuž snesou i chladnější vody v severnějších zeměpisných šířkách. Experti ale upozorňují na to, že když se těmto rybám podaří utéct, mohou se křížit s divoce žijícími populacemi, jejichž genofond se může zanášet šlechtěnými geny.

Úniky ryb z farem ale zneklidňují biology i z jiných důvodů - stávají se invazivními druhy v oblastech, kde dřív vůbec nežily. Kupříkladu tilápie pocházející z Afriky se rozšířila do mnoha oblastí na celém světě. Školky v klecích Další potíží je fakt, že ne všechny ryby se na farmách rozmnožují. Odchov larev je technicky náročný a nákladný, takže se mnohdy odchytávají mladé ryby, které se pouze dokrmují. Například u tuňáka to ani jinak nejde, protože jeho reprodukce se v zajetí zatím nedaří. Ryby se tak dostanou do klecí dřív, než se stihly v přírodě rozmnožit. „Ovšem v opačném případě by je rybáři stejně vylovili, protože kvůli nedostatku velkých ryb se chytají stále mladší a menší kusy,“ podotýká Lukáš Kalous. „Je proto lepší nechat je v klecích dorůst a teprve potom je sníst,“ dodává.

Například u mořana (známého u nás také pod názvem mořský cejn), který se ve velkém chová u řeckých a tureckých břehů, se mnozí rybáři soustředili právě na odchyt mladých jedinců pro farmy. Situace došla tak daleko, že tento cílený lov musel být v určitých obdobích roku nebo na určitých místech zakázán - jinak by rybáři divoké populace mořanů úplně zdecimovali. Řadu zmíněných problémů by mohl vyřešit chov v uzavřených systémech, tedy v nádržích na pevnině, ve kterých voda cirkuluje a filtruje se. Provoz takového zařízení je ale logicky dražší než klece na moři. Zatím se uzavřené systémy uplatňují hlavně u sladkovodních ryb, u mořských druhů jsou spíše výjimkou.

Problémy se znečištěním (a negativním vlivem na přímořskou turistiku) by zmírnilo přesunutí farem dál od pobřeží. Tomu ale zatím brání jednak legislativa, protože farmy raději hospodaří na území svého státu než ve vzdálenějších mezinárodních vodách, tak i technické překážky. Daleko od břehů by se farmy hůř obsluhovaly, na hlubokém moři by se špatně kotvily ke dnu a častěji by byly vystaveny rozbouřeným vodám, které mohou klece poškodit.

Vodní kuřata nasytí chudé Časopis Nature se také zamýšlí nad tím, jaké druhy ryb se budou v budoucnu nejvíce chovat. Vedle zmíněných dravých ryb pochopitelně existují všežravé druhy, jako je tolstolobik, tilápie, kapr nebo býložravý amur, které se prosazují hlavně v rozvojových zemích (více viz text Češi zakládají rybníky v Angole).

Tilápii se dokonce přezdívá „vodní kuře“ pro její nenáročnost a rychlý růst. „Přitom je to výborná a velice chutná ryba, na rozdíl třeba od kapra,“ podotýká Lukáš Kalous.

Zatím vše nasvědčuje tomu, že budou pokračovat oba trendy. Pokud jde o to nasytit co nejvíce lidí, tedy vyprodukovat rychle a s nízkými náklady potravu bohatou na bílkoviny, bude se i nadále rozvíjet chov nenáročných ryb.

Nicméně bohaté země, jako je Severní Amerika, Evropa nebo Japonsko, se své chuti po dravých rybách dobrovolně nevzdají. Takže bude pokračovat i jejich chov. Nezbývá než doufat, že se vědcům postupně podaří dopady těchto farem na životní prostředí co nejvíce omezit.

EVA VLČKOVÁ