Agrikultura jako základ vlastnické struktury

Agrikultura jako základ vlastnické struktury

Autor: Jarmila Premusová

Abstrakt v češtině:

Příspěvek se zabývá přivlastněním teritoria prostřednictvím práce na půdě jako základem teoretického konceptu vlastnictví přirozeného světa. Vychází z empirického výzkumu regionů Krnovska a Hlučínska, pohraničních regionů na česko-polské hranici a v bývalém sudetsko-německém území. Teoretická východiska se opírají o Lorenzovu teritorialitu, tj. ohraničení území jako úživného prostoru, vztahy konkurence a spolupráce mezi původními vlastníky stejného živočišného druhu. Na základě chování populace v postkomunistických zemích, kde došlo k totálnímu vyvlastnění, formuluje specifiku řady pojmů: vlastnictví v historickém vývoji totiž znamená sídelní stabilitu vlastníků, produkuje hranice a tím definuje krádež jako porušení vlastnických hranic, definuje soukromí, dále prostřednictvím dědictví váže k sobě generace, určuje tak bezprostředně smysluplnou práci na exploataci teritoria, určuje rovnováhu mezi konkurencí a spoluprací, tj. energií vkládanou do obrany a do využití teritoria a tím modeluje poměr distance a solidarity v sousedských vztazích. Určuje tak svobodu člověka volit mezi pohybem ve fyzickém prostoru teritoria a sociálním prostoru. Reálný socializmus totálním vyvlastněním deformoval tuto rovnováhu a nastolil hypertrofii moci a agresivity v mezilidských vztazích jako v jediném prostoru v němž je možno uživit se a přežít.

Klíčová slova:

Vlastnictví, teritorium, práce, agrikultura, sousedství, reálný socializmus

Úvod:

Ráda bych seznámila přítomné odborníky z konceptem, který podle mého soudu otevírá jednu z globálních souvislostí, doposud nedostatečně reflektovaných. Soudím totiž, že lidská kultura vzniká jako vlastnická kultura, že vlastnictví je klíčový pojem pro pochopení základních ekonomických, ale i sociálních obrysů civilizace.Prostřednictvím teorie vlastnictví lze porozumět řadě zdánlivě nesouvisejících jevů právě v postkomunistických zemích, kde individuální vlastnictví bylo téměř zrušeno a nahrazeno amorfním “ společenským vlastnictvím.”Toto vyvlastnění jako konstitutivní rys společenského řádu narušilo dávnou rovnováhu mezi fyzickým a sociálním prostorem a způsobilo hypertrofii některých forem chování, zatímco jiné atrofovaly: Soudím, že na základě tohoto vyvlastnění můžeme vysvětlit dnešní empirické jevy v naší společnosti, jako velkou sídelní migraci, krádeže a tunelování velkých firem, rozhádanost a agresivitu ve společnosti, úporně mocenské a politické řešení pracovních kariér při zapomenutosti na radost ze smysluplné práce, neochotu mladých mužů jít na vojnu i nedostatek vazeb mezi generacemi v rodině, nezávaznost dohod o hranicích vlastnictví a rozpad či agresivitu sousedských vztahů.

Cíle a metody:

Tyto a další empirické jevy jsme odhalili ve výzkumu pohraničních regionů na českopolské hranici, respektive v sudetském a německém pohraničí na severní Moravě.Šlo o výzkum l7 ti vesnic na Krnovsku a Hlučínsku, který probíhal v letech l996 až l999 s podporou Grantové agentury ČR s původně standardním cílem revitalizace tohoto prostoru. Souběžně s tímto výzkumem jsme při výuce občanské výchovy spolu se studenty Pedg. Fakulty v Ostravě realizovali výzkum biografií pamětníků, z nichž zejména biografie vyvlasněných sudetských Němců ve srovnání s vyvlastněnými sedláky ve vnitrozemí a novými vlastníky německých majetků, přinesly onu možnost fromovat teorii antropologického významu vlastnictví. Opatrná publikace těchto zobecnění jako základ pro diskusi renomovaných odborníků na téma vlastnictví je důvodem mého vystoupení na této konferenci.

Z celé šíře problémů výše naznačených se potom soustředím na vlastnictví teritoria prostřednictvím jeho zemědělské exploatace.

Výsledky:

Hranice teritoria jako kulturní a předkulturní fenomen.

Vlastnictví nevzniká jako přivlastnění nějakého území hordou nebo kmenem či jiným nestrukturovaným kolektivem, jak anticipoval marxizmus při obhajobě kolektivního a společenského vlastnictví. Vzniká však jako sociální vztah,protože izolovaný jednotlivec skutečně nemůže vlastnit. Může se stát vlastníkem jedině ve vztahu k jiným izolovaným vlastníkům, příslušníkům stejného živočišného druhu. Tento složitý předkulturní mechanizmus popisuje Konrad Lorenz, rakouský etolog, ve své knize “Tak zvané zlo”. Podle něj vlastnictví vzniká na základě jevu, který etologové nazývají teritorialitou.

Teritorialita je přirozeným chováním v území, které si živočich, lépe řečeno reprodukční pár živočichů, vymezuje jako svůj úživný prostor. Na něm loví, sbírá či spásá potravu a uprostřed něj, v nejbezpečnějším místě si staví hnízdo nebo doupě, nebo obydlí. Podle počtu a stáří potomků potom živočich své teritorium zvětšuje a zmenšuje, v závislosti na množství potravy, které území poskytuje. V této chvíli ještě není živočich vlastník. Vlastníkem se stává v okamžiku, kdy musí své teritorium bránit vůči živočichům, kteří potřebují k životu stejnou potravu. Pro živočichy, kteří konzumují jinou potravu je jeho teritorium volně průchozí, naprosto klidně s nimi koexistuje v přirozeném společenství. Brání ale obsazení svého teritoria a ztrátě svých zdrojů k přežití svým potravním konkurentům.

Nejvážnějšími potravními konkurenty jsou živočichové s ním druhově identičtí, tedy příslušníci stejného živočišného druhu. Druhová společenství nejsou přirozenou selankou či rájem druhové sounáležitosti; členové tlupy jsou navzájem taktéž agresivní a to zejména v bojích o samice a bojích o potravu, kořist. V teritoriálním rámci vyhání živočich stejné jedince ze svého teritoria, aby zachoval jeho zdroje pro svá mláďata a pro sebe.

Toto vyhánění, zastrašování u hranic nazývá obdivně. K. Lorenz agresivitou, která nevede k zabíjení pro potravu a přesto je nesmírně funkční v přírodě. Tyto zastrašovací boje totiž dorostlá mláďata i náhodné migranty vyhánějí do dalších neobsazených území. Jde o teritoria, která jsou doposud volná a i když třeba chudší na zdroje potravy, mohou nově vzniklé reprodukční páry vymezit třeba území, které je větší a tím zajistit potřebné potravní zdroje zase pro své potomky. Na této přírodní strategii je úžasné především to, že tento mechanizmus zajišťuje obsazení, tedy zazvěření a zalidnění celého úživného biotopu, který je k dispozici. V případě lidské populace tedy všech území, která poskytují lidem přirozenou potravu,, získávanou lovem i sběrem Hranice mezi územími se mění podle schopnosti obrany nebo anexe ze strany sousedících rodin, podle jejich početnosti. Lorenz zdůrazňuje, že v předkulturní éře instinktivní teritoriality ohraničování teritoria probíhá v závislosti na počtu členů rodiny - zvětšuje se v době výživy a dospívání mláďat, zmenšuje v době osamělého reprodukčního páru. Předkulturní přivlastněné terotorium není nikdy větší, než skupiny potřebuje k uživení se. Hranice nejsou stabilní, zvětšují a zmenšují se na úkor nebo ve prospěch sousedů stejného živočišného druhu.

Antropologický náboj takto popsané teritoriality u lidské populace je obsažen v mechanizmu, kterým se při obraně teritoria jaké úživného prostoru pro přežití navazuje vztah - byť agresivní - k ostatním příslušníkům druhu. Tento sousedský vztah umožňuje vlastnictví, tj. vytváří kulturu jako vlastnickou kulturu. Jednotlivec nemůže vlastnit ne proto, že individuální vlastnictví je nemožné, jak proponoval marxismus, ale především proto, že nemá sousedy.Samostatně žijící jedinec v prostoru si nic neohraničuje, nemá pro to žádný důvod. Důvodem pro vznik hranice je existence sousedního konkurenta . Skutečnost, že jedinec brání své teritorium vůči příslušníkům stejného živočišného druhu z něj teprve činí vlastníka, tj. umožňuje vznik vlastnictví. Nemít sousedy, nemohla by vlastnická kultura vůbec vzniknout, nebýt migrujících nevlastníků, nemohl by žádný jedinec zakusit vlastnický vztah k území.. Vlastnictví je sociálním vztahem tedy proto, že je zprostředkováno kontaktem, obranným kontaktem s ostatními lidmi. V civilizační zkratce můžeme tento proces pozorovat při osidlování amerického Západu.

Takto popsaný mechnizmus teritoriality je přenesen rodovou pamětí do kulturní éry lidské civilizace prostřednictvím agrikultury. Jde o “ vynález” nové formy exploatace teritoria, další zdroj k uzivení, který byl objeven, dalšíi stupeň vlastnické struktury, která se natahuje na původní teirtorialitu sběračů a lovců. Vedle hranic loveckých a sběračských revírů se začínají na teritoriu tvořit hranice polí. Objev reprodukčních vlastností půdy vede k novému přivlastnění teritoria jako zdroje k uživení: ohraničení půdy pro pěstování plodin a dobytka. Hranice se stávají stabilními, neboť do teritoria je investována energie, která odkryla další zdroj obživy,totiž zemědělství. Hranice již nepulsují podle velikosti rodiny či skupiny, ale stabilizují se jako trvalé hranice polí, a pastvin.Vklad energie do teritoria , tedy práce s vyklučením, obděláváním… vede ke stabilizaci lidské populace, k tvorbě trvalých hnízd a obydlí a skrýší zásob na pevně vytyčeném teritoriu, zajištěném se sousedy smlouvami o neporušitelnosti hranic. Takto je šetřena energie, vkládaná do obrany a je možno věnovat více energie na zúrodnění teritoria. Přebytečná mláďata, druzí a třetí synové, jsou vyháněni do nových, ještě neobsazených teritorií a také do armády jako příspěvek sousedům na společnou obranu větších teritoriálních celků.

.. Každý z nás si pak umí představit, jak se na tento předkulturní vzorec instinktivního chování napojuje lidská kultura, jak vzniká agrikultura jako práce na zmnožení zdrojů přivlastněného teritoria, jak vzniká právo jako dohoda o respektování hranic přivlastněných teritorií, jak je kultivována vnitrodruhová agresivita v pravidlech vedení boje o území, jak jsou nalézány nové zdroje obživy na plně zemědělsky využitém biotopu Země, jak tyto nové zdroje umožňují koncentraci obyvatelstva ke zdrojům surovin,jak jsou u zdrojů surovin vytyčovány vlastnické cleimy a tak vzniká nová, industriální struktura vlastnických teritorií s novou sítí hranic.Připomeňme si, že lovci, zemědělci a průmyslníci při exploataci teritoria kooperují, zatímco navzájem, mezi sebou si konkurují.

Co je důležité pro ozřejmění antropologické funkce vlastnictví je pak skutečnost, že vlastnictví modeluje sousedství.

Bez souseda by člověk nikdy nebyl vlastníkem a zároveň je soused konkurentem, ohrožujícím individuální vlastnictví. Prostřednictvím vlastnictví je tak založen dvojí vztah, který určuje vývoj lidské civilizace - vztah k území, přírodě, k půdě jako základní podmínce lidské existence a vztah k ostatním vlastníkům, ostatním lidským jedincům, kteří jsou zároveň konkurenty a zároveň sousedy. Na základě tohoto dvojího vztahu, musí člověk tlumit konkurenční agresivitu, aby nevypudil sousedy a spolupráce s nimi musí zachovávat distanci, aby nebyl konkurenty zničen a tak připraven o podmínky ke svému životu a životu své rodiny. Vlastnictví tak zakládá dva základní vztahy, dvě pouta - lidský, tj. reflektovaný vztah k území, k fyzickému prostoru a primární taktéž reflektovaný vztah k ostatním příslušníkům druhu, totiž sociální pouto sousedství. Vztah k území a vztah k ostatním, území a sociální pouto, jsou základní vztahy, které zakládají kulturu a mění předkulturní zvířecí společenství instinktivních obran na lidské společenství kultivované konkurence a spolupráce, na územní společenství.

Diskuse:

Reálný socializmus a vlastnictví

Co se však stalo v rámci projektu budování komunistické společnosti? Vlastnictví prostředků k životu, výrobních a územně stabilních zdrojů, bylo zrušeno.

Znamená to, že jako prostor k přežití, k zajištění existence zůstává člověku jen sociální prostor. Ten fyzický mu byl odejmut v podobě amorfního a vlastnicky hranicemi nestrukturovaného společenského vlastnictví výrobních prostředků. Výhradní závislost na společenství lidí jako jediném terénu, který umožňuje přežití, poskytuje podmínky k životu, bere člověku svobodu volby - totiž tu kulturně zakotvenou možnost odejít do středu svého teritoria a bez kontaktu s ostatními si vypěstovat obilí, upéct chléb a uživit děti i v tom případě, že konkurenční spory se sousedy jsou neúnosné a samoúčelné.

Prostor přežití, který se otevírá socialistickému člověku je pouze zbytněná hierarchie moci. Pouze manévry v mocenském prostoru společenství určují životní úroveň rodiny. Sociologicky řečeno, pouze sociální kapitál politické moci, funkce a známostí a kontaktu s mocnými zajišťuje příjem peněz, potřebných k životu. Pouze hodnota, kterou přiřknou ostatní mé práci, mi dává prostředky k přežití, pouze na ostatních záleží, zda můj byt či dům je opravdu můj a já mohu bránit jeho soukromí. Toto zbytněné pouto moci vyřazuje či relativizuje všechny ostatní způsoby, kterými společenství zajišťuje přežití - vzdělání, profese, a zejména příjem a tudíž hodnota osobního majetku, všechno tohle je náhle nahrazeno, respektive lze to získat jen prostřednictvím členství a funkcí v KSČ, později pak hospodářských funkcí, které nomenklatura KSČ nebo jiných vedoucích stran přiděluje. A příbuzenstvím i známostmi s mocnými. Měřítkem pro životní kariéru nebo úspěch není hodnota práce, kterou člověk pro společnost dělá, ale sociální kapitál, získaný na linii moci.

Co se za těchto okolností děje s agresivitou, nebo lépe s energií či prací, vkládanou v civilizovaných formách života do údržby, do reprodukce a rozšiřování individuálního, respektive rodinného majetku? Co se děje s konkurenčními mezilidskými vztahy, jestliže jejich agresivní náboj není “kanalizován” v pravidlech explotace územních zdrojů?

Takto uvolněná agresivita hypertrofuje v mezilidských vztazích, souboje o moc v hierarchii např. politické moci se stávají bezohlednými, soupeři jsou shazováni do nižších statusových poloh, objevuje se zabíjení konkurentů, ať již v politických procesech nebo v reálných tržních vztazích. Při tomto modu společnosti, komunistickém, není agresivita spoutána vlastnickými pravidly sousedské spolupráce, není “uzemněna” v půdě a práci na půdě a stává se zničující. Rozbíjí totiž organickou solidaritu, kterou lidé kultivovali prostřednictvím dělby práce a konkurence.

To druhé pouto, to jediné, které zbylo jako prostor k přežití lidem společností reálného socializmu, je tedy taktéž deformováno. Nástrojem k přežití, k opatření potravy a bytu, není práce, ale ostatní lidé. Společenství lidí se stává instrumentem k přežití, ekonomickým nástrojem. Podle toho, jak obstojí člověk v pracovním společenství jako klient mocných řídících pracovníků, podle toho jsou saturovány potřeby jeho rodiny o něco hůře či o něco lépe. Sociální pouto se stává instrumentem k přežití a vyprazdňuje tak pojmy přátelství, soucitu, solidarity i sousedství do mechanických podob. Společenství se stává patologické, jeho členové jsou svázáni vzájemným strachem, nikoliv vzájemnou solidaritou. Také sociální pouto se tímto energetickým přetížením lidskou agresivitou zbortilo, takže člověk ztrácí dimenzi pána podmínek své existence, ztrácí vlastnické sebevědomí a stává se plazivým tvorem u paty trůnu mocných, v předpokojích jejich sekretariátů.

. Chci vlastně sdělit, že bez onoho “Mít” se hroutí a deformuje ono “Být”.. Abychom mohli autenticky Být, spolupracovat a být solidární s těmi, kdo mají méně, a rovnovážně soucítit, abychom realizovali demokracii, musíme být svobodní a na ostatních nezávislí občané, kteří přežijí bez pomoci druhých, bez dotací a humanitárních dávek, kteří ty druhé potřebují pouze jako rovnoprávné sousedy.

Souvislosti s výsledky výzkumu

Je zvláštní, že tomuto aspektu společenské deformace je v kritice komunismu věnována tak malá pozornost.Vždyť totální vyvlastnění, tj odebrání dispozičního práva ke zdrojům, které vytvořily v rodinách celé generace, znamená historicky jedinečné zhroucení všech sociálních jistot a absolutní závislost na společenství z hlediska přežití. To muselo mít závažné důsledky v chování populace.

V biografických výzkumech bývalých velkých sedláků či nových osadníků Sudet se objevují přímé reflexe tohoto posunu. Cituji: Vlastnictví půdy je kus svobodného povolání, vždy nám zaručovalo obživu a pocit jistoty. Vědomím, že nám patří půda jsme získali pocit sebezáchovy. Jiný respondent uvádí: Když jsme sem po válce přišli, neznali jsme hranice polí a bylo nás málo. Kdo si co pooral, to bylo jeho. Velice jsme se snažili poorat maximum. Ale pak nám to stejně všechno vzali. Jiná respondentka: Vždy jsem měla lásku k této práci. Dědictví po tatínkovi bylo pro mě důležité.Náš rod žil na gruntu 4OO let a já jsem si vážila práce svých předků.

Z těchto výroků i dalších poznatků, získaných při srovnání obcí Krnovska a Hlučínska, jsme odvodily tyto hypotézy, které nabízíme k odborné diskusi:

Vlastnictví, nemovité, znamená sídelní stabilitu. Připoutává k půdě a domu, zděděné po předcích. Z tohoto hlediska jsme všichni bezdomovci, ochotní migrovat kamkoliv a kdykoliv na rozdíl od ostatních zemí, kde k totálnímu vyvlastnění celé populace nikdy nedošlo.Starý sedlák to říká takto: Ve svém životě jsem byl svědkem zániku jednoho stavu - venkova. Byl vždy stabilní, pocházelo odtud mnoho skromných a pracovitých lidí.Dnešní způsob vlastnictví znamená majetek rychle přeměnit na peníze.

Vlastnictví modeluje sousedství jako konkurující spolupráci. Určuje tak míru agresivity a míru solidarity s ostatními. Zatímco cv zemích s tržním hospodářstvím je tato jemná rovnováha nadále kultivována, v zemích reálného socializmu je sousedství vztahem, odpovídajícím třídnímu boji: Jiný respondent k tomu říká: okamžitě po vynesení rozsudku nad otcem byl přečten seznam lidí, kteří rozsudek schválili. Tím je zřejmé, že vše bylo předem připraveno. Lidé se podráželi navzájem, nejvíc bolelo, že to byli sousedé.

Vlastnictví definuje krádež. Porušení hranic vlastnictví je civiliizačně zabudováno jako krádež. Jestliže nejsou známy hranice vlastnictví, tj. loveckých revírů, polí nebo těžebních teritorií, pak si každý bere, co patří všem nebo nikomu.Starý sedlák z Volyně, který přišel na krnovsko k tomu říká: Víte, my jsme nikdy nekradli, ale tady jsme se to nějak naučili.

Vlastnictví je mezigeneračním poutem. Prostřednictvím institutu dědictví váže k sobě jednotlivé generace.Pokračovat v práci předků a zanechat odkaz budoucím generacím je svým způsobem zárukou nesmrtelnosti. Z nesčetnýchz výroků vybírám: Vlastnictví je pro mne takový nepsaný zákon, který jsem převzal od rodičů, mám to zarostlé v kůži, jsou to mozoly mých předků.

Z tohoto hlediska vlastnictví také znamená smysluplnou práci. Práce na vlastním nemusí být společensky zprostředkována trhem nebo plánem, má okamžitý smysl nejen jako bezprostřední obživa, ale i jako odkaz potomkům. Cituji: Ty hlavní hodnoty, lásku k půdě a práci nám vlastně zakázali. My jsme příkladem, jak je špatné, když rodina - generace zemědělců - se přerušila

Vlastnictví znamená tedy svobodu, nezávislost, schopnost mít v rukou podmínky svého života. Jiným slovy, znamená svobodu volit mezi sociálními a teritoriálními pouty. Člověk může svobodně odejít do středu svého teritoria a vypěstovat chléb pro děti - není v tom závislý na společenství, na lidech. Znovu cituji: Zemědělství je pro nás velká hodnota. Soukromé vlastnictví považuji za základ - ručíme svými domy. Tolik práce a starostí jako dnes jsem nikdy neměl, ale jsem svobodný a spokojený.

Uvedené atributy vlastnictví byly vykultivovány v lidské civilizaci prostřednictvím zemědělství. Vedle ekologických a ekonomických argumentů pro trvale udržitelný rozvoj v rámci globálních trendů můžeme využít i našich těžce zaplacených zkušeností, abychom poukázali na sociální rizika a důsledky totálního vyvlastnění v postkomunistických zemích.

Literatura:

Literatura:l/ Lorenz, Konrád, Tak zvané zlo,Praha, Mladá fronta l992

2/Premusová Jarmila: Sociologický a prostorový výzkum vybraných regionů na česko-polské hranici, Ostravská universita l999

3/ Vlková, Lenka:Vlastnictví půdy jako dominantní životní hodnota,- životní dráhy zemědělců u nás po roce l945,Diplomová práce, Ostravská universita l999.