Vyjednávat o vstupu raději lépe než rychle

Podle ministra zahraničí Jana Kavana existuje shoda politických stran na zásadní otázky naší integrace do Evropské unie

Ve Vídni chceme diskutovat jen o problémech společných pro více zúčastněných států. Jsme přesvědčeni, že do EU vstoupíme v první vlně kandidátů. Nemáme v členských zemích EU patrona, ale asi nejbližší je nám Nizozemsko. To jsou některé z myšlenek, které uvedl v rozhovoru pro HN místopředseda vlády a ministr zahraničí Jan Kavan.

OTÁZKA: Ve středu máte ve Vídni jednání o strategickém partnerství. Co si od tohoto jednání slibujete a budete mít ve své aktovce nějaké vlastní návrhy?

Považuji za nevhodné, aby si v úterý naši rakouští přátelé přečetli, s čím ve středu do Vídně přijedu. Ale s kolegy ze středoevropských států, které ministryně Benita Ferrero-Waldnerová pozvala, jsem o tom neformálně diskutoval. Ty představy, které mám obrazně řečeno v aktovce, jsou do značné míry výsledkem společné úvahy, konsensu mezi námi. Středeční celodenní diskuse bude hledáním styčných bodů mezi představami Rakouska a na druhé straně ČR, Polska, Maďarska a Slovinska. Dost dobře nerozumíme, proč by se to mělo nazývat strategickým partnerstvím. Ostatně, v posledních rakouských vyjádřeních jsem už toto adjektivum neviděl. Velmi pravděpodobně se shodneme a na tom nic strategického není. Půjde o to najít neformální mechanismus vzájemné spolupráce a výměny zkušeností mezi předními kandidátskými zeměmi a středoevropskou zemí, která v unii již je.

OTÁZKA: Nechcete novou instituci?

Už tu existuje středoevropská iniciativa, visegrádská skupina, CEFTA, prostor je přeplněn fungujícími skupinami. Na druhé straně vnímáme potenciální užitečnost neformálního mechanismu. Středoevropský region bude mít po vstupu do EU své jisté zájmy, dané také podobnou rozlohou všech zemí - s výjimkou Polska. I před vstupem má jisté zájmy, společné i s Rakouskem. To vůbec neznamená, že by mohlo Rakousko hrát nějakou roli představitele tohoto neformálního uskupení v EU jen proto, že tam vstoupilo dříve. Takovéto partnerství by nemělo mít žádného hegemona. Vždyť úspěšně funguje visegrádská skupina, která nemá žádného lídra a neformální předsednická role, spíš ve smyslu organizačním, rotuje. S paní ministryní budeme chtít diskutovat o konkrétních projektech, o konkrétních kapitolách. Toto je první schůzka tohoto druhu s Rakouskem.

OTÁZKA: Rakousko se chápe této iniciativy také proto, že mu jde o urovnání určitých problémů se svými sousedy?

Bude-li chtít využít této možnosti k urovnání některých bilaterálních problémů, osobně bych se takovéto diskusi nebránil, ale pouze za předpokladu, že zahrne problém, který má nějaké rysy společné pro střední Evropu.

OTÁZKA: Myslíte tím například rakouské výhrady k jaderné energetice?

Můžeme hovořit o kapitole energetiky, jak se promítá do střední Evropy a v rámci toho o přístupu k jaderné energii. To se týká nejenom nás, ale rovněž Slovinska. Nedovedu si však představit, že bychom hovořili třeba o rakouském názoru na dekrety prezidenta Beneše.

OTÁZKA: Když už padl výraz strategické partnerství, máme představu nějakých zvláštních vztahů s určitou členskou zemí EU, která by pro nás mohla být modelem a mohla by nám více pomáhat?

Jsou kandidátské země, které takovéto specifické vztahy mají. Například Kypr má takového patrona v Řecku, Estonsko ve Finsku atd. Z řady důvodů polský hlas nalezne v Německu jistě vždy mnoho vstřícných uší. Německý zájem na osudu Polska je zcela pochopitelný z hlediska strategických, historických a dalších důvodů. Na druhé straně jsou mezi kandidátskými zeměmi takové, a nejen ČR, které jasně definované patrony nemají, a přesto úspěšně negociují. Se značným zadostiučiněním musím říci, že s výjimkou právě Rakouska máme dnes velmi dobré vztahy se všemi a osobně mám s drtivou většinou ministrů zahraničí dokonce velmi přátelské. Ale je pravda, že jak v přístupu k rozšíření, tak k obecnějším evropským problémům včetně představy o budoucnosti EU jsem nalezl značnou názorovou shodu například u nizozemských partnerů. Není to náš patron, ale domnívám se, že snaha posilovat naše vztahy na různých úrovních, což se do značné míry děje, může být pro nás jenom prospěšná. Vítám vstřícnost, s jakou na to reaguje Nizozemsko.

OTÁZKA: Jestliže se od roku 2004 nejméně pět kandidátských zemí stane členy, pak se budou počítat jejich hlasy, jak byly rozděleny v Nice, při diskusích a sporech o řadě otázek. Nepociťujete z tohoto hlediska určitý tlak? Třeba v diskusi mezi Francouzi a Němci o budoucí koncepci, když jste jednal s Joschkou Fischerem? Francouzi nyní prohlásili, že chtějí být druhým pilířem nejen naší ekonomiky, ale vůbec politiky.

Nejsou jasně definované německé a francouzské koncepce. Známe poněkud rozdílné představy prezidenta Chiraka a premiéra Jospina a rovněž představy německé tak, jak je prezentuje kancléř Schröder a ministr zahraničí Joschka Fischer. A mimochodem - v úvahách Jospina a Fischera je mnoho styčných bodů. K vaší původní otázce - Francii mám rád a myslím si, že nám skutečně může velmi pomoci a často nám i pomáhá. Ale za ty roky, co tu sedím, jsem se poučil, že není vždycky vhodné stoprocentně věřit všem slibům.

OTÁZKA: Každý myslí především na sebe.

Právě. Uvítali bychom, pokud by se Francie rozhodla skutečně zvýšit své investice, aby hrála větší ekonomickou roli než dosud. Říkáme to již několik let.

OTÁZKA: Vraťme se však k otázce lobbování hlasů v EU.

Dokud nejsme členy EU, není tento problém pro nás aktuální. Po rozšíření EU bude převážná většina států malá a středně velká, srovnatelná s ČR. Budeme hrát roli srovnatelnou s Řeckem, Portugalskem, Maďarskem, Belgií apod. Ale jsem přesvědčen, že k aliancím bude docházet ad hoc podle povahy diskutovaného problému. Za prakticky vyloučené považuji permanentní aliance. Rovněž se domnívám, že neformální uskupení visegrádských zemí bude spolu nadále do jisté míry spolupracovat.

OTÁZKA: Před několika dny mi Ján Čarnogurský řekl, že Slovensko předpokládá po svém vstupu do EU úzkou kooperaci s ČR. Budeme mít dohromady 19 hlasů a lépe budeme moci prosazovat společné zájmy. Lze předpokládat, že by Slovensko mohlo vstoupit společně s námi, což by také vyřešilo mnoho jiných problémů, např. celní unii?

V našem faktickém zájmu by bylo, abychom tam vstoupili společně se Slovenskem. Ale nepochopil jsem ten budoucí čas, protože ČR se Slovenskem velmi úzce spolupracuje už nyní.

OTÁZKA: Budoucí čas se týkal těch hlasů. A kooperace v tom, že bychom se předem dohodli, jak budeme hlasovat, když to řeknu zjednodušeně.

To zaručit nemůžeme. Ale na základě úzké spolupráce, která od posledních voleb v roce 1998 tady existuje nepřetržitě, a velké shody přístupů si dovedu představit, že Slovensko bude jedním z našich naprosto nejbližších, nejužších spojenců. Snažíme se pomáhat Slovensku vstoupit jak do EU, tak do NATO. Neznám jiného ministra zahraničních věcí, s nímž jsem tak často ve styku, jako s Edou Kukanem. Ale to neznamená, že v zájmu toho, abychom vstoupili společně, zpomalíme své vlastní přibližování. Kdybychom mohli pomoci Slovensku, aby se dostalo do první vlny, aniž bychom ohrozili naši pozici, to bych uvítal. V případě, že by se to nepodařilo, ČR bude usilovat o přijetí takových řešení v rámci unie, která by přihlížela k pokročilému stavu jednání a vedla by k přijetí přechodného řešení schengenské hranice. To by jistě podpořili i Poláci a Maďaři.

OTÁZKA: Co je pro nás nyní nejdůležitější? Obhájit naše přechodná období, odvrátit unií navrhovaná přechodná období, nebo prostě co nejdříve uzavřít 29 resp. 31 kapitol a být v čele pelotonu?

Zahraničněpolitickou prioritou číslo jedna je vstup do EU. Z toho vychází naše přesvědčení, že je naprosto v souladu s národním zájmem ČR vstoupit do EU jako plnoprávný člen v první vlně rozšiřování unie. Proto česká diplomacie dělá naprosto vše, abychom toho dosáhli.

OTÁZKA: Do kdy chceme dokončit celé jednání o přistoupení?

Do konce španělského předsednictví, tedy do poloviny příštího roku. Chcete-li, do konce volebního období této vlády. A bezprostředně na to zorganizovat referendum. Pokud bychom veřejnost neseznámili s podmínkami, které se nám podařilo vyjednat, referendum by nemělo smysl. A chceme dosáhnout toho, abychom byli v první vlně. Na tom jsme se shodli i na nedávné pracovní večeři, na kterou jsem pozval všechny předsedy parlamentních stran. Do EU přece vstupuje ČR, ne tato vláda nebo ČSSD či ODS. Shoda na co nejširším konsensu o těchto otázkách zase zpětně posílí naši vyjednávací pozici. Chceme také dojednat taková přechodná období, aby vstup do unie rozložil na přijatelnou dobu nepříznivé důsledky přizpůsobení se náročným unijním podmínkám. Samozřejmě chceme dosáhnout toho, aby český občan od samého začátku vnímal pozitivní dopady tohoto vstupu. Ale nedomníváme se, že bychom měli přistoupit na jakýsi závod s jinými kandidátskými zeměmi v tom, kdo rychleji uzavře větší počet kapitol. Ověřili jsme si v praxi, že je výhodnější někdy o některé kapitole jednat třeba o rok déle. Jako příklad bych uvedl kapitolu Práva společnosti. Uzavřeli jsme ji daleko později než některé jiné kandidátské země, ale za daleko lepších podmínek, které pro nás budou znamenat daleko menší finanční výdaje. Co nevyjednáme do vstupu, už nevyjednáme nikdy! Tento náš přístup oceňují i představitelé unie jako velmi seriózní. Je to totiž i v zájmu unie. Zabraňujeme tím možnosti, že po vstupu najednou řekneme, že nejsme schopni splnit všechny závazky. Letošní rok je naprosto klíčový a je vysoká pravděpodobnost, a my o to budeme usilovat, aby se na prosincovém summitu jmenovitě uvedly nejlépe připravené kandidátské země a datum jejich vstupu.

OTÁZKA: Do konce minulého týdne jsme předběžně uzavřeli 18 kapitol a tím jsme se dostali na páté místo.

Podařilo se nám uzavřít jako druhé z kandidátských států tak složité kapitoly jako je životní prostředí, jako první Volný pohyb kapitálu, a to i s přechodnými obdobími, která jsme navrhli. Dal jsem pokyn našemu hlavnímu vyjednávači Pavlu Teličkovi, aby po vyjasnění některých bodů předběžné uzavření kapitoly akceptoval. Unie totiž souhlasí s pětiletým přechodným obdobím na nákup vedlejšího bydlení, jak jsme požadovali, a sedmiletým na nákup zemědělské a lesní půdy. Jako první jsme také uzavřeli kapitoly Volný pohyb zboží a služeb. Ze čtyř základních svobod zbývá oblast volného pohybu osob. O té asi budeme jednat déle. Jsme však velmi blízko uzavření dalších kapitol, například o hospodářské soutěži.

OTÁZKA: Jak je to s návrhy unie na jejich přechodná období?

Samozřejmě o nich vyjednáváme. Kritéria jsou vždycky dvě - národní zájem a současně, abychom byli vnímáni jako důvěryhodný partner před vstupem i po něm. Zatímco ČR žádá zhruba 20 přechodných období, EU méně než pět. Na druhé straně mohou být pro nás velmi citlivá.

OTÁZKA: Například Německem a Rakouskem prosazované sedmileté omezení volného pohybu osob?

Nevnímat realitu, v níž se nacházíme, by bylo naivní a neprozíravé. Je třeba vycházet i ze zkušeností jiných zemí, které vstupovaly před námi. I tam unie formulovala obavy, které se potom ukázaly méně oprávněné a docházelo k úpravám. Současný návrh, o němž je třeba nadále jednat, je daleko pružnější. Má v sobě aspekty flexibility, které původní návrhy neměly. Doufám, že obhájíme naše argumenty, že česká pracovní síla má velmi nízkou mobilitu. V žádném případě neovlivňujeme pracovní trh ani v Německu, ani v Rakousku. Jistě se to prokáže nejpozději v rámci vyhodnocení, které bude následovat rok poté, co se staneme plnoprávnými členy EU. Řada zemí nám už dneska říká, že tyto obavy nesdílí. Národní legislativy budou unií přijímány po vstupu. To by znamenalo, že s nimi můžeme vyjednat kratší přechodné období nebo taky nulové.

OTÁZKA: Shodou okolností se jak u nás, tak v Německu a ve Francii konají v příštím roce volby. Kdyby se tato otázka stala na obou stranách předmětem volebního boje, nepodařilo by se ji uzavřít tak úspěšně, jak jste o tom hovořil?

To si nejsem vůbec jistý. Je nabíledni, že tato kapitola je ovlivněna psychologickými a politickými faktory, tedy i nadcházejícími volbami. Nikdo nepředstírá, že argumenty vycházejí z analýz, které by dokázaly hrozbu třeba naší "levnější" pracovní síly pro jejich pracovní trhy. Do jejich veřejného mínění se však tato obava, jakkoli neoprávněná, promítá. To je ta realita. Je třeba ji vnímat. Ale současně jsem minulý týden vysvětloval Joschkovi Fischerovi, že oni musejí vnímat i naše veřejné mínění. Nicméně EU funguje na základě konsensu a my musíme jednat se všemi 15 členskými státy. Ne všechny mají stejné politické zájmy. Mám samozřejmě obavu, že otázka vstupu do EU nebo koncepce budoucí evropské politiky by se mohla stát v předvolebním období předmětem laciného populismu. V Bruselu pečlivě vnímají nejen to, co říká ministr zahraničí nebo hlavní vyjednávač, případně premiér, ale překládají si různé články novinářů či vládních nebo opozičních politiků, případně jejich poradců. Tak si utvářejí názor na vztah dané země k EU. A čím větší disharmonie v těchto hlasech zní, tím se vyjednávací pozice oslabuje.

OTÁZKA: Někdy vzniká dojem, jako bychom měli tři zahraniční politiky: hradní, vládní a parlamentní. Co o tom soudíte?

Ústava specificky nestanoví rozsah oblasti výkonné moci ani v oblasti zahraniční politiky. Ale z toho, že vláda je vrcholným orgánem výkonné moci, vyplývá, že odpovídá za zahraniční politiku v plném rozsahu. Její koncepce vychází z politického programu politických stran, které vládu tvoří. Ale v řadě demokratických zemí včetně ČR je snaha, aby alespoň v zahraniční politice docházelo k větší míře konsensu. Snažím se o to. V grémiu externích poradců MZV jsou zástupci různých politických stran i nevládních organizací. Pořádám řadu pravidelných pracovních snídaní se senátory, poslanci.

Prezident Václav Havel je osobností s velkou mezinárodní prestiží. Vyjadřuje se k řadě mezinárodních otázek a jeho slova jsou vnímána, vzhledem k jeho morální autoritě, daleko citlivěji. V zásadních otázkách té nejzákladnější filozofie se prezidentovy názory v podstatě s názory mého ministerstva shodují. To však vůbec nezaručuje, že na některé otázky neklade odlišný akcent. To může vyvolávat dojem, že existují dvě zcela odlišné zahraniční politiky - hradní a vládní. Ale jsem přesvědčen, že tomu tak není. Nejsme v tom zdaleka jedinou zemí. Myslím si, že třeba v Rakousku, na Slovensku či ve Francii může tento rozdíl být možná podobný či ještě větší. Jsem spíše stoupencem politiky nekonfrontační, která jednáním o zdánlivých kompromisech dosáhne všeho, co si předsevzala.

OTÁZKA: A pokud jde o Parlament?

Tam nevidím žádný problém. Václav Klaus jasně prohlásil, že by si netroufl mluvit o nějaké zahraniční parlamentní politice, i když poslanci jsou z povahy své práce pravidelně v intenzívním kontaktu s Evropou a se světem. Nějaká homogenní parlamentní zahraniční politika neodpovídá ani povaze Parlamentu. Výroky Václava Klause někdy vyvolávají v zahraničí rozpaky. Ne však proto, že je předsedou Parlamentu, ale proto, že je znovu možným budoucím premiérem. Proto se řada politiků patnáctky někdy s obavou táže, jaká bude zastávat stanoviska zejména v otázkách reformy institucí EU či v jiných klíčových problémech, k nimž se vyjadřuje dost kriticky. Jinak je naše politika v Bruselu přijímána příznivě jako proevropská. Jsou tam přesvědčeni, že se po vstupu budeme chovat jako řadová demokratická evropská země.

OTÁZKA: Chtěli bychom do poloviny roku 2002 uzavřít všechny kapitoly. Souvisí to nejen s tím, že sociálně demokratická vláda chce při volbách skládat dobré účty, ale také s vaším přáním kandidovat na funkci předsedy Valného shromáždění?

To spolu skutečně nesouvisí. Spíše jen s mým osobním přáním odejít z Černínského paláce s co nejlépe vykonanou prací. Každý chce dokončit co nejúspěšněji to, co si předsevzal. Ale i kdybychom neukončili jednání z důvodů externích faktorů, jako např. že třeba kapitolu Zemědělství nám nebude umožněno dokončit dříve, než v jisté zemi proběhnou volby, nebude to výraz neschopnosti této vlády či ministra. Jsem přesvědčen, že ČR bude schopna splnit všechny podmínky pro vstup do EU po lednu 2003.

OTÁZKA: Jak je to s vaší kandidaturou na předsedu VS OSN v roce 2002?

Vláda se tím bude zabývat asi za týden či dva. Nejen mou, ale kandidaturou ČR a s tím souvisejícím rozpočtem, nutným, pokud bychom tento post vyhráli. Rok budeme předsednickou zemí. K tomu se váže řada povinností i výdajů. Bude záležet na tom, zda se shodneme v rámci naší regionální skupiny východní a střední Evropy. Pokud ne, což se občas stává, naposledy to bylo myslím v roce 1992, rozhodne se až bojovým hlasováním na plénu Valného shromáždění OSN v září 2002. Předpokládám, že bychom o toto místo bojovali s Běloruskem, což by zdaleka nebylo tak jednoduché, jak čtu ve sdělovacích prostředcích. Svět není jen Evropa, kde máme v EU i jinde plnou podporu. Je nutné oslovit každý z členských států OSN. Jeden hlas mají USA stejně jako nejmenší ostrov. Naopak je nutné hovořit s těmi menšími, protože jinak bychom je mohli urazit už tím, že je neoslovíme.

OTÁZKA: Proti vaší kandidatuře se však objevily námitky?

Jen představitel ODA měl výhrady. Vláda jistě vezme v úvahu názory širšího politického spektra a samozřejmě musí zvážit mé šance na zvolení. Řada lidí v New Yorku mi sdělila, že největší šanci by za naši republiku měl Václav Havel. Naprosto bezkonkurenční. Ale pokud by nekandidoval, byl jsem příjemně překvapen zjištěním, že nepochybně bych prý měl velkou šanci právě já. Mé jméno je v zahraničních kruzích známé.

OTÁZKA: Senátor Žantovský už mnohokrát žádal vaši demisi. Ozývají se však některé hlasy, které sice nejsou proti vaší osobě, ale vyjadřují obavu, zda by nebyl problémem při výkonu této funkce váš zdravotní stav?

To jsem ještě neslyšel. Spíše jsem si přečetl v novinách, že nemohu kandidovat, dokud se neukončí aféra Český dům. Stane se tak s největší pravděpodobností do konce tohoto týdne. Kontrolní zpráva je dokončená, ale její závěry nechceme zveřejnit dříve, než si ji přečtou ti, jejichž jména jsou tam uvedena, aby se k tomu mohli vyjádřit. Jsem samozřejmě spokojen se sdělením generální inspekce, že ani já, ani nikdo z mých současných zcela nejbližších spolupracovníků se nedopustil žádného pochybení. V roce 1992 jsem odmítl kandidovat a vůbec se účastnit aktivní politiky, dokud nebude nezávislým soudem jasně vyřčeno, že obvinění z mé spolupráce s bývalou STB se nezakládají na pravdě. Na ten výrok jsem čekal čtyři roky. Kdyby existovalo něco podobného, ani bych nechtěl kandidovat. Stejně tak, kdybych cítil, že ze zdravotních důvodů nebudu moci tuto funkci vykonávat s plným nasazením. Moji přátelé tvrdí, že mou chybou je, že nedostatečně deleguji práci na své podřízené. Teď mám menší spor s panem premiérem, který naléhá, abych si vzal alespoň týden dovolené. Jinak se držím slov profesora Vaňka, který mi vloni voperoval čtyřnásobný bypass: Operuji lidi proto, aby mohli žít naplno.

Stranu připravil Milan Syruček

Jan Kavan, BSc., se narodil 17. 10. 1946 v Londýně jako syn anglické učitelky a českého diplomata, který byl v souvislosti s procesem se Slánským odsouzen k 25 letům vězení. Jan Kavan studoval na novinářské fakultě UK a poté, když v roce 1969 emigroval, na univerzitách v Londýně, Readingu a Oxfordu. Aktivně pomáhal české opozici. Po návratu do Prahy v listopadu 1989 byl mj. poslancem FS a pracoval jako předseda Vzdělávacího střediska na podporu demokracie. Byl členem labouristické strany, v roce 1993 vstoupil do ČSSD a od roku 1998 je členem vlády.