Některé země EU zpřísňují imigrační politiku

Přistěhovalci již dnes tvoří velkou část obyvatel našeho kontinentu.

Výrazné rozdíly mezi přístupy členských států Evropské unie k imigrantům jsou příčinou toho, že se patnáctka snaží sjednotit svou legislativu v této oblasti. Problém spočívá v tom, že existuje jedno občanství unie a každý člověk má tedy stejná práva ve všech členských státech. Proto mohl být například v posledních volbách zvolen německý levicově a ekologicky zaměřený politik Daniel Cohn-Bendit za člena Evropského parlamentu za francouzskou stranu. Proto je povolování trvalého pobytu a udělování občanství v jedné zemi záležitostí ostatních států unie. Zvláště za situace, kdy mezi nimi neexistují hraniční kontroly a je tak zaručen naprosto volný pohyb osob.

Podmínky pro přijímání cizinců z nečlenských států unie nesou silné národní rysy. Nejvíce je to zřejmě vidět na bývalé koloniální mocnosti Francii, v níž přistěhovalci (většinou z Afriky) tvoří pětinu obyvatel. Na rostoucí počet smíšených manželství s cizinci například tamější politici zareagovali tím, že dětem z těchto svazků automaticky udělili občanství. Nedostatek pracovních sil na začátku šedesát let měl pomoci řešit zákon, že občanství obdrží osoba, která se narodila na území, jež někdy v minulosti patřilo Francii. Důsledky jsou někdy až komické: Podle tohoto zákona by se francouzským prezidentem mohl stát Bill Clinton. Asimilaci přistěhovalců má pomoci zákon, podle něhož jejich děti při narození automaticky obdrží občanství. Podmínkou udělení občanství je znalost jazyka a přijetí místních zvyků - což v praxi například znamená, že se muslimové musejí zříci mnohoženství.

Velká Británie se potýká s velkými problémy v oblasti imigrace. I ona má obdobná ustanovení vůči občanům svých bývalých kolonií, ale v posledních letech je několikrát zpřísnila. Důvodem byly silné rasové nepokoje, které v posledním desetiletí několikrát otřásly ostrovním královstvím. I poslední zákon z roku 1999 je kritizován. Za odporující lidskému právu na důstojnost je považováno vydávání poukázek na zboží místo hotových peněz či určení kvót pro jednotlivé okresy, které musely přijmout určený počet přistěhovalců. Obce na to však nebyly připraveny, a proto musí cizinci často bydlet v naprosto nevyhovujících domech, přitom ještě ve čtvrtích, kde nejsou vítáni. To vedlo na začátku tohoto měsíce až k vraždě kurdského uprchlíka v Glasgowě. Ostatní cizinci mají začlenění do společnosti lehčí. Stačí jim po pěti letech pobytu prokázat, že umějí "dostatečně" anglicky a po přísaze věrnosti obdrží občanství. Pokud se však do Británie přiženili, stačí jim tři roky a jazykové testy odpadají.

Nizozemci plně potvrzují svou pověst schopných obchodníků. Jejich země je ochotna asimilovat každého, kdo projeví "sociální samostatnost". "Když pracujete, přijde integrace sama," říká Max Koch z pomocné organizace SOS Spolubližní. Zařazení do společnosti slouží například maximálně dvouleté kursy, během nichž se noví usedlíci učí řeč, základy společnosti a případně jsou orientováni na určité práce. Ty potom s nimi vybírá osobní asistent, který i komunikuje s firmami. Uvedené kursy trvají nejvýše 14 hodin týdně a jsou od nich osvobozeni lidé, kteří již pracují či založili firmu. Na překážku není ani nedostatečná znalost holandštiny - stačí angličtina jako obecně rozšířená řeč.

Vyrovnání se všemi těmito zvláštnostmi je podle předsedy Evropské komise Romana Prodiho "jedním z nejtěžších úkolů, které nás v nejbližších letech čekají".