HISTORICKÝ ASPEKT TEORIE MEZNÍ PRODUKTIVITY VÝROBNÍCH FAKTORŮ

18.09.1998 | Odborné konference

historical aspect of marginal productivity theory of productions factors

B. Kadeřábková

Adresa autora:

Katedra ekonomických teorií, PEF

Česká zemědělská univerzita, 165 21 Praha 6 - Suchdol

Anotace:

Tento text se zabývá problematikou mezní produktivity výrobních faktorů z hlediska historického vývoje názorů. Jsou zde uvedeny názory klasické ekonomie, kritická místa teorie mezního užitku, základní kategorie teorie mezní produktivity, souvislosti teorie imputace a alternativních nákladů, souvislosti teorie imputace s teorií mezní produktivity. Hlavní část textu je soustředěna na prezentaci teorie J.B. Clarka a jeho zákona o rozdělování. Stručně je uveden vývoj teorie mezní produktivity po válečném období v díle P. Samulsona a dalších.

Summary:

This text contains historical point of view of ideas of theory of the marginal productivity of factors. There are some concepts of the classical theory, critical points of thetheory of marginal utility, basic cathegories of the theory of marginal productivity, connections of the imputation theory and the theory of opportunity cost , connections of the imputation theory with the theory of marginal productivity. The main part of text is concentratet on explanation of J.B.Clark´s theory and his distibution law. Developement of the marginal theory after the 2- nd world war is noted especially in P.Samuelson´s works and in others .

Klíčová slova:

mezní produktivita, celkový produkt faktoru, mezní produkt faktoru, příjem z mezního produktu faktoru, alternativní náklady, imputace

Key words:

marginal productivity, total product of factor, marginal product of factor, marginal revenue, imputation, opportunity costs.

Vznik a místo teroie mezní produktivity

Teorie mezní produktivity je součástí neoklasické ekonomické teorie, která dominovala v ekonomii od 70. let 19. století do 30. let tohoto století. Mezníkem jejího vzniku byly práce Angličana, představitele matematizujícho směru ekonomie W. S. Jevonse (1835-1882) a Rakušana, představitele subjektivně psychologického směru C. Mengera (1840-1921) vydané v roce 1871. Před tímto rokem však neoklasická teorie měla 3 významné předchůdce. Byli jimi německý ekonom von Thu nen, který se již ve 20 letech minulého století zabýval problematikou alokace výrobních faktorů a formuloval v zárodečné podobě jeden ze dvou hlavních postulátů neoklasické školy a to teorii mezní produktivity, která bude předmětem mého vystoupení. Další dva předchůdci neoklasické školy byli francouzský matematik A. A. Cournot (1801-1877) a němencký národohospodář H. H. Gossen (1810-1858), zakladatel teorie mezního užitku tj. druhého základního postulátu neoklasické teorie. Samotnou neoklasickou teorii představují v širším slova smyslu čtyři školy a to laussanská, cambridgeská, rakouská a švédská. Tyto školy vytvořily ekonomické poznatky, z nichž mnohé jsou v našich učebnicích ve více méně nezměněné podobě.

Teorie výrobních faktorů a klasická ekonomická škola

Úvahy klasiků (W. Pettyho, A. Smitha, D. Ricarda) jsou založeny na předpokladech o dokonalé konkurenci a stálých výnosech. Jde o situaci, za které neexistuje problém optimálního roszahu produkce a volba firmy je buď a) vyrábět maximum na daných výrobních kapacitách, které firma má a nebo b) nevyrábět nic. Rozhodnutí závisí na tom, zda cena kryje variabilní náklady. Chování ostatních firem se dané firmy netýká, čili neovlivňuje rozhodování o rozsahu produkce tedy nabídky.

Volba technologie je opět relativně jednoduchou záležitostí. Podíl ceny nových investic s očekávaným množstvím produkce musí být menší než podíl cen resp. mezd, které budou touto novou technologií ušetřeny s očekávaným množstvím produkce. Je-li první podíl menší je zavedení nové technologie rentabilní.

Kritická místa teorie mezního užitku

Neoklasická teorie staví na dvou základních postulátech a to teorii mezního užitku a teorii mezní produktivity, přičemž východiska druhé jsou dána v první teorii tj. teorii mezního užitku. Teorie mezního užitku vysvětluje tvorbu poptávky, tedy cen statků na dílčím trhu, kdy cena je určována racionálně se chovajícími ekonomickými subjekty a jejich soudy o významu, jaký pro ně mají různé statky. Teorie mezního užitku formulovala dva zákony a to zákon klesajícího mezního užitku a zákon vyrovnanosti mezních užitků. Kritickým místem této teorie je přechod od subjektivního určení významu statku k tržní ceně statku. Toto kritické místo je řešeno kategorií individuální poptávky a to dvojím způsobem:

a) kardinalisticky, kdy se předpokládá přímé měření subjektivního ocenění užitku, tedy významu jaký mají statky pro spotřebitele, pomocí ilustračních čísel či subjektivních peněžních ekvivalentů a

b) ordinalisticky, kdy srovnáváme význam jednotlivých statků ve vztahu k ostatním. V této verzi se nejčastěji užívá aparát V. Pareta (1848-1923) známý jako indiferenční analýza. V indiferenční analýze jsou určeny soubory statků, které mají pro spotřebitele stejný, větší či menší význam, užitek a které lze znázornit na indiferenčních křivkách konvexního tvaru, který odráží shora zmíněný zákon klesání mezního užitku s růstem počtu jednotek daného statku.

Druhým kritickým místem teorie mezního užitku je určení cen výrobních faktorů. Jejich ceny nejsou určeny přímo, protože výrobní faktory neslouží k přímé spotřebě, ale jsou odvozeny z cen spotřebních statků. Zde však vzniká problém, jak ceny spotřebních statků rozpočítat na jednotlivé výrobní faktory.

Teorie mezní produktivity a její základní kategorie

Rakouská škola řeší problém rozpočítání cen statků na výrobní faktory tzv. teorií imputace. Tato teorie vychází z myšlenky, že lze jednotlivé výrobní faktory užívat v různých proporcích a kombinacích a z proměny výnosu takto vyrobené produkce určit přínos každého z faktorů. Menger dělí statky na statky prvého řádu tj. spotřební statky a vyššího řádu tj. kapitálové statky. Jejich hodnota je odvozena od statku prvního řádu a to právě pomocí teorie imputace. Hodnota statku je dána zbytkovou veličinou tj. takovou, která je rozdílem hodnoty vytvořené s tímto statkem a hodnoty vytvořené bez tohoto statku. Je-li hodnota statku vyrobeného výrobními faktory A,B,C rovna 300 a hodnota stejného statku vyrobená faktory A a B 120 pak třetí faktor má hodnotu 180 což představuje zároveň jeho důchod. Jestliže při vynechání jednoho činitele ve výrobním procesu nevznikne žádný statek pak hodnota každého z činitelů A, B,C je 300. Tvorba jiných statků s jinou kombinací výrobních faktorů vede k jejich jinému ocenění. Tyto problémy se pokouší překonat další rakouský ekonom F. von Wieser (1851-1926), který rozlišuje přínos a spolupůsobení výrobních faktorů na vytvoření hotového statku. Přínos je hodnota, o kterou přicházíme v případě ztráty výrobního činitele. Wieser pro vypočítání podílu jednotlivých výrobních faktorů užívá algebraické metody a blíží se tak teorii alternativních nákladů.

Od teorie imputace je odvozena teorie alternativních nákladů, čili teorie nákladů obětované příležitosti, kdy nákladem na výrobu určitého statku je výroba, která se nevyrobí, protože se vyrábí jiný statek. Teorie nákladů obětované příležitosti je součástí našich učebnic.

Byla to právě teorie imputace, která se stala významným krokem k teorii mezní produktivity. V nejrozpracovanější podobě ji nalézáme u amerického ekonoma J. B. Clarka (1874-1938). K jejím klíčovým pojmům patří tzv. mezní fyzický produkt, čili změna celkového produktu při změně množství jednoho z použitých výrobních faktorů o jednu jednotku. Pro mezní fyzický produkt platí zákon jeho klesání s růstem množství výrobního faktoru užitého ve výrobním procesu. Klesání mezního fyzického produktu je dáno předpokladem, že změna produktivnosti jednoho výrobního faktoru je vždy vztažena k neměnným množstvím ostatních výrobních faktorů. V původní koncepci Clarka produktivnost výrobního faktoru klesá již od druhé jeho jednotky. V dalším vývoji teorie mezní produktivity např. ve švédské škole (K. Wicksell (1851-1926)) se předpokládá klesání mezního fyzického produktu až po dosažení optimální kombinace výrobních faktorů. Tento výklad nese označení jako zákon proměnných proporcí. Další významnou kategorií teorie mezní produktivity je příjem z mezního produktu. Jde o změnu celkového příjmu firmy vyvolaného změnou množství realizované produkce o jednu jednotku. Jinak řečeno je příjem z mezního produktu součin ceny jedné jednotky produkce a mezního fyzického produktu. Podle teorie mezní produktivity určuje příjem z mezního produktu výši všech důchodů, na které se rozpadá národní důchod. Rozpočítávání lze přiblížit pomocí následujícího grafu, ve kterém se hodnota hypotetické produkce rozpočítává na dva výrobní faktory a to práci a kapitál.

Při konstantních cenách jedné jednotky produkce je strmost křivky mezního příjmu z produktu dána poklesem produktivnosti rostoucího množství výrobního faktoru práce. Při poklesu tržní ceny s rostoucími prodeji by se strmost křivky mezního příjmu z produktu zvětšila. Je-li práce zaměstnána v rozsahu 0N jednotek připadá na práci část příjmu 30,w,0,N z celkového přímu firmy a na kapitál 30,w,I. Mzdová sazba, tj mzda za jednotku práce při použití 0N jednotek práce je Nw.

Mechanismus určení výše důchodů vychází ze dvou předpokladů, tj. z předpokladu homogenity jednotlivých výrobních faktorů a předpokladu jejich substituce. První předpoklad je zárukou jednotnosti důchodových sazeb, tj. mzdové sazby, úroku a zisku pro každou užitou jednotku výrobního činitele a 2. předpoklad vede za podmínek dokonalé konkurence a úsilí o maximalizaci zisku k vyrovnání všech příjmů z mezních produktů, tj. příjem z mezního produktu práce je shodný s příjmem z mezního produktu kapitálu atd. Druhý předpoklad tak zajištuje minimalizaci nákladů.

Zákon rozdělování J.B.Clarka

Podle J.B.Clarka se rozdělování produktu průmyslu učástní

1) ti, kteří přispívají prací,

2) ti, kteří přispívají nástroji a bohatstvím a

3) ti, kteří koordinují práci a bohatství, tím, že je najímají a prodávají jejich produkty.

Jde o členění na dělníky, kapitalisty a zaměstnavatele - podnikatele.

Podíly, které jim připadají tj. mzda, úrok a čistý zisk, zahrnují i rentu z půdy a odměnu za řízení. Rozmanitost forem výnosů plyne:

- z vynaložení produktivního úsilí určitého druhu,

- z vytvoření produktu v určité formě a

- z koordinace práce a bohatství.

Zákon rozdělování určuje, jaká odměna bude přidělena za provádění každé z těchto funkcí a co tuto odměnu determinuje. Clark vychází z kategorie společenské produkce jako syntézy rozdělitelných prvků. Jako příklad mu slouží následující syntéza: subprodukt vlna, která je výsledkem práce a kapitálu; prodej vlny obchodníkem je subprodukt dodaný dopravou, roztříděním a rozdělením vlny na množství požadovaná kupujícími. Obchodníkův subprodukt je užitek z přemístění. Výrobce má užitek z formy tj. přeměny vlny v látku a krejčí má subprodukt čili další užitek z formy dodaný látce tím, že ušije kabát. Každý specifický užitek stejně tak elementární, jako z přemístění, tak i z formy je syntéza společných činností práce a kapitálu z nichž každý musí mít svůj podíl na hodnotě ztělesněné v jeho subproduktu.

Zákon rozdělování začíná tím, že celkový produkt odvětví se dělí na skupiny z nichž je společnost složena tj. na dělníky, kapitalisty a podnikatele zapojené do tvorby určitého finálního produktu. Kolik bohatství připadne na všechny účastníky výroby našeho produktu tj. kabátů závisí na ceně kabátu. Prodej finálního statku je první rozdělovací akt celého procesu rozdělování. Určuje celkový důchod těch, kteří se podíleli na výrobě kabátů. Další rozdělení pak vydělí důchod získaný v prvním rozdělení na další skupiny tj. mezi výrobce vlny, obchodníky, výrobce látky a výrobce kabátů. V každé podskupině dochází k novému rozdělení mezi dělníky, kapitalisty a podnikatele. Protože práce i kapitál jsou transskupinové tj. mohou migrovat od skupiny ke skupině, dochází k tomu, že mzdy i úrok mají tendenci k jednotnosti v různých povoláních. Je-li mzda v určitém odvětví vysoká, lidé usilují o její získání a tím dochází k růstu nabídky práce v této podskupině resp. odvětví, což vede k poklesu mzdy na její obvyklou úroveň. Obdobně úrok tenduje k jednotné míře ve všech odvětvích. Čistý zisk má tendenci k rovnosti v různých odvětvích. Začne-li existovat začnou fungovat tlaky, které ho odstraní, čili ve výsledku čistý zisk bude nula. Existence čistého zisku v odvětví respektive skupině výroby přiláká kapitál a práci, dojde k rozšíření kapitálu a důsledkem toho bude rúst produkce a pokles její ceny. Podskupiny jsou v přirozené rovnováze jen je-li čistý zisk nulový a práce získává mzdy a kapitál úrok a nic víc. Rovnováha je nedokonalá v tom smyslu, že prvek čistého zisku se neustále objevuje jak v důsledku objevů, vynálezů tak vzniku nových výrobků, či nově obdělaných pozemků a pod. Zároveň čistý zisk neustále v důsledku konkurence mizí. Postavení dělníka a majitele kapitálu je vnitroskupinové protože i práce i kapitál mají specifickou formu určenou charakterem výrobní činnosti proto dělníci a kapitalisté dostávají platby z výsledků dosažených uvnitř vlastního odvětví či skupiny. Postavení podnikatele je meziskupinové, protože kupuje od jedné skupiny a prodává druhé. Podnikatelé získávají své platby z obchodních transakcí mezi skupinami. Čistý zisk nezávisí na vztahu mezi kapitálem a prací tj. na podmínkách uvnitř skupiny, ale na vztazích mezi skupinami. Totéž co platí o mzdě platí o úroku. Jaký je zákon, který fixuje úroveň mzdy a úroku? Je to zákon mezní produktivity výrobních činitelů. Mezní produktivita je měřena tím, co bylo ztraceno, jestliže jeden dělník z daného počtu dělníků přestal pracovat, nebo kolik jeden další dělník vytvořil, čili kolik bylo získáno přidáním jednoho dělníka. Mzda se rovná produktu vytvořenému tímto posledním, marginálním dělníkem. Uvedený princip platby platí i pro kapitál. Úrok je určen produktivitou posledního přírůstku kapitálu tj. marginální jednotkou kapitálu, která je zaměstanána, použita při fixním objemu pracovních sil. Čili tím co podnikatel z celkového produktu ztratí tím, že sníží variabilní výrobní faktor o jednu jednotku. Úrok stejně jako mzda je určen mezní produktivitou.

Přínos neoklasické školy

Přínos neoklasické školy v otázce optimálního rozsahu produkce, tj. optimální nabídky firmy spočívá v zavedení pojmů průměrných a mezních nákladů, kdy snaha maximalizovat zisk firmy vede k výběru takového rozsahu produkce, při kterém se mezní náklady MC rovnají mezním příjmům MR, v dokonalé konkurenci jsou mezní příjmy totožné s cenami produktů. Přínos v otázce volby optimální technologie, tj. optimálního rozsahu produkce s minimálními náklady je řešena právě teorií mezní produktivity pro kterou je zaveden předpoklad komplementarity výrobních faktorů. Z komplementarity vyplývá, že

a) společná produkce je suma podílů, které odpovídají individuální “zásluze” jednotlivých výrobních faktorů o celkový výsledek a

b) tyto podíly se podílejí na trhu výrobních faktorů.

Analogické zákony jako v teorii mezního užitku platí i v teroii mezní produktivity. Jde o zákon klesání mezního produktu a zákon vyrovnanosti mezních produktů. Viděli jsme, že základní myšlenka teorie mezní produktivity je velmí prostá. Spočívá v tom, že podíl jednotlivých výrobních faktorů na společné produkci je specifikován již v samotném výrobním procesu. Specifikaci lze provést mírou změny společné produkce vyvolané změnou množství jednoho výrobního faktoru o jednu jednotku zůstává-li množství ostatních výrobních faktorů neměnné. Základní myšlenka tak implikuje zákon klesání mezního produktu. Ten má jak bylo uvedeno dvě verze.

Zákon vyrovnanosti mezních produktů vysvětluje jak firmy budou alokovat své výdaje na výrobní faktory, aby vyrobily optimální rozsah produkce a jakou budou volit technologii aby byla optimální, aby náklady byly minimální jsou-li ceny služeb výrobních faktorů dány. Zákon říká, že firmy budou vyrábět optimální rozsah produkce s nejnižšími výrobními náklady jen tehdy, budou-li užívat jednotlivé výrobní faktory v rozsahu, při kterém se budou rovnat jejich mezní produkty: MPL = MPK = MPN .

P.A. Samuelson a jeho izoanalýza

Ve čtyřicátých letech našeho stolení vypracoval nositel Nobelovy ceny americký ekonom Samuleson aparát sestávající z izokvant, tj. křivek stejné produkce a izokost, tj. linií stejných nákladů, který slouží k objasnění postupů optimalizace volby rozsahu produkce s minimem nákladů. Charakteristická konvexnost izokvant plyne z poklesu mezní produktivity výrobních faktorů. Stupeň konvexnosti závisí na poměru, ve kterém se vzájemně kompenzují vlivy přírůstků a úbytků celkové produkce vlivem změny velikosti výrobních faktorů. Linie nákladů tj. izokosta je množina kombinací práce a kapitálu při daných mzdách a úrocích, která představuje stejné náklady. Podnikatel usilující o maximalizaci zisku, tj. minimalizaci nákladů by měl preferovat tu kombinaci práce a kapitálu, která při daných nákladech přinese maximum produkce, resp. daný rozsah produkce bude zajištěn s minimem nákladů. Geometrické řešení vidíme na následujícím obrázku.

Teorie mezní produktivity je základem pro teorii poptávky po výrobních faktorech a nabídky spotřebních statků a výrobních prostředků s výjimkou půdy. Je zřejmé, že příjem z mezního produktu je nejvyšší cena, kterou je ponikatel ochoten zaplatit za jednu jednotku výrobního faktoru. Teorie mezní produktivity je zároveň základem teorie nabídky spotřebních a investičních statků, kdy k výrobě většího množství nějakého statku musí klesnout výrobní náklady tj. mzdy a úrok, nebo musí vzrůst tržní cena statku tak, aby se zvýšil mezní příjem z produktu, který pokryje růst nákladů na tuto větší produkci.

Další vývoj pak v padesátých letech vedl k rozvoji teorií, která rozpracovávají určení procentních podílů jednotlivých výrobních faktorů na celkovém produktu a dotváří tak teori tzv. úplných nákladů. Jde o práce italského ekonoma P.S. Labiniho a Američana J.S. Baina a dalších. Dále jsou rozpracovány modely tvorby cen na trzích nedokonalé konkurence s nimiž můžeme upřesnit výklad teorie výrobních faktorů, poptávky po nich a nabídky statků. Avšak fundamentální přínos J.B. Clarka není překonán.