K PODOBÁM, LIMITŮM ROZVOJE A K OČEKÁVANÝM OBJEVŮM V ZEMĚDĚLSTVÍ

K podobám, limitům rozvoje a k očekávaným objevům v zemědělství

František Vrkoč

Výzkumný ústav rostlinné výroby, Praha - Ruzyně

Zemědělství v různých zemích světa má mnoho podob a jeho úroveň je do značné míry také odrazem úrovně národního hospodářství. Měřítkem nejsou jen dosahované výnosy, ale i např. schopnost zajištění tzv. potravinové bezpečnosti, procento zornění atd. Jiné systémy zemědělství jsou např. v Holandsku (zornění 46 %), Dánsku (zornění 85 %), ve Velké Británii, Švýcarsku, Rakousku v USA apod. Mám za to, že především charakter zemědělství v jednotlivých zemích odpovídá co nejvíce daným půdně klimatickým i ekonomickým podmínkám. Sám bych ve výše zmíněných zemích charakterizoval spíše jako zemědělství mezi konvenčním a integrovaným, přece jen s určitým omezením s ohledem na krajinu, přírodní zdroje, podzemní vody apod. V některých zemích - např. v Rakousku - došlo v minulých letech jak známo k výraznému rozšíření organického zemědělství a jeho různých forem.

V našem státě převládají střední a vyšší polohy, jsme státem s převahou podhorského a horského zemědělství a méně úrodných, především hnědých půd. Situace u nás je stále nepříznivá v tom, že rozdíly ve struktuře výroby mezi nížinami a středními či vyššími polohami jsou minimální, k stále deklarované restrukturalizaci výroby dosud téměř nedošlo. Jak trefně řekl. ředitel Doucha z VÚZE "všichni dělají všechno a všichni jsou chudí". Prostě přesun pěstování plodin do pro ně nejvhodnějších oblastí nás stále teprve čeká. Vysočina místo aby stála na bramborách, žitu, řepce, pícninách apod. stojí ekonomicky nejvíce na pšenici, ječmeni a žito pak musíme dovážet. Situaci komplikuje i to, že řepka, brambory konzumní aj. plodiny se nám do určité míry rozšířily do nížin. I při často deklarované extenzitě rostlinné výroby ve vyšších polohách musíme přece trvat na tom, aby bylo aspoň několika procenty zemědělství rentabilní, jinak extenzitu zemědělci odmítnou. Měli bychom si konečně i odpovědět na otázku, zda je pro daňové poplatníky výhodnější platit "zahradníky" - různé i nezemědělské firmy - na údržbu krajiny, ve vyšších a středních oblastech posekání a ponechání tlející a hnijící trávy se všemi negativními dopady na podzemní vody (nitráty), nebo udržet zemědělství v krajině. Na západě mi říkají, že lepší nějaké zemědělství v krajině než žádné. Věda a výzkum musí napomoci - a měl by to být jeden z hlavních aktuálních úkolů - a říci rozhodné slovo k výrobnímu zaměření podniků, struktuře rostlinné výroby, aby podniky tam nejen přežily, ale i ekonomicky prosperovaly. Tlak trhu to sám nemůže vyřešit, zvláště za situace, kdy náš zpracovatelský průmysl je stále více dotovanými dovozy vytlačován z domácího trhu.

V souvislosti s uvedenými názory chci ještě dodat, že bychom neměli chtít žádné agrární ostrovy, i když nás Polabí a Haná téměř stačí uživit. Platí zřejmě i to, že když něco dělám, tak pořádně, tedy s rozumnou intenzitou, tak to totiž vidíme v zahraničí. Neplatí totiž podle zahraničních studií již to, že čím vyšší intenzita, tím větší škody na životním prostředí, krajině, podzemních vodách apod. To totiž dostali naši novináři v posledních letech i do naší veřejnosti. Z cizích studií vyplývá, že záleží především na znalostech a systému, jak se na půdě hospodaří. Každý přece ví, co udělá na podzemních vodách jednorázová dávka 100 kg N v č.ž.ha-1 apod.

K limitům rozvoje a mezím růstu snad jen pár poznámek. Pamatujeme šedesátá léta, kdy se hovořilo o nutnosti zvýšit fotosyntézu, procento využití slunečního záření, později o zvýšení zinku (úložných míst), kapacitě vodivých drah, poměrům mezi těmito faktory atd. Nyní se čím dál více hovoří o oteplování, zvýšení roční průměrné teploty o 1 - 3 oC apod. Může se tak stát, že naše nížiny bez závlah uschnou a mohou nás držet spíše střední oblasti s přece jen příznivými srážkovými poměry. Proto by podle mého názoru bylo asi chybou, kdybychom v těchto oblastech rozměr zemědělství výrazněji snižovali.

Přes všechen pokrok ve šlechtění se zdá, že procento využití výnosového potenciálu a využití fotosynteticky aktivního záření se nám v uplynulých desetiletích příliš nezvýšilo. Nejnovější odrůdy jsou však "stavěny" na určitý optimální průběh počasí ve vegetační době a optimální sled a úroveň agrotechnických zásahů. Dojde-li k odchylce, reagují poklesem výnosů víc než dřívější odrůdy. Prostě, pokud se nemýlím, poněkud se nám ztrácí plasticita a adaptabilita odrůd, zvláště hybridních.

Přesto se domnívám, že rozvíjet naše šlechtění bude účelné i do budoucna jakožto téměř nejlevnější cestu rozvoje rostlinné výroby, a to v široké spolupráci s fyziology, zahraničními ústavy apod. Je poněkud škoda, že do určité míry byl u nás utlumen fyziologický výzkum, zejména fyziologie produktivity. Nepůjde již mj. o vypracování agrotechniky jednotlivých odrůd, nýbrž spíše o šlechtění a výběr odrůd pro určité systémy hospodaření (závlahy, organické zemědělství, minimalizace, bezorebné setí aj.).

Máme-li se ještě obecněji podívat na meze rozvoje rostlinné výroby, pak si myslím, že je to především možnost vývozu našich přebytků. Potenciál našeho zemědělství o dost překračuje naší potřebu. Bruselské materiály z poslední doby naznačují, že se od r. 2003 s ČR počítá jako s významným exportérem zemědělských komodit, takže snad se situace v možnostech vývozu zlepší.

K některým těmto otázkám několik poznámek z hlediska zemědělského podniku, kdy v našem rozkolísaném trhu stále chybí fungující marketing. Pro správně zvolené výrobní zaměření, strukturu výroby, specializaci, potřebujeme určitou stabilitu, ne změny trhu nebo nejasnosti z roku na rok. Je přece známo, že specializaci v západních zemích napomohly pevné ceny na pět let dopředu a kvóty, což obojí u nás dosud chybí. Všichni víme, že teprve určitý systém uplatňovaný v rostlinné výrobě po více let zajišťuje stabilní ekonomické výsledky, nikoliv jednotlivá i nahodilá opatření.

V současné situaci se ukazuje, že ekonomické výsledky podniku zaručuje spíše pestřejší struktura výroby, ne tolik specializace jen na 1 - 2 plodiny. V pestřejší struktuře výroby je prostě větší pravděpodobnost, že při nepříznivém průběhu počasí, obratu trhu apod. přece jen některá plodina vyjde a zemědělský podnik ekonomicky "podrží". Proto je třeba si v rámci zemědělského podniku vždy dobře rozmyslet, na jak velké riziko si mohu dovolit jít.

Položme si otázku, jaké zásadní objevy lze v rostlinné výrobě očekávat. Z historie víme, jaký skok znamenalo ve výnosech zavedení jetelovin, okopanin, norfolkského osevního postupu, minerálních hnojiv a v současné době hybridních odrůd, geneticky modifikovaných organismů, i určitá rizika s GMO spojená. Zdá se, že velké uplatnění v budoucnu budou mít i regulátory růstu zvyšující atrakční schopnost úložných orgánů. Půjde především o to, umělou exogenní aplikací látek (ethylen, cytokininů aj.), které již sama rostlina obsahuje, zvýšit jejich koncentraci v klasu apod., mj. i jejich zabudováním do ledků apod., jak se o to již nyní Lovochemie snaží. Nadějnou perspektivu skýtá i zabudovávání genů resistence vůči některým pesticidům do nově vznikajících odrůd, jak se o to již v současné době úspěšně snaží řada zahraničních firem.