Je nutné zpřísnit daňové zákony

Nedávno jsme se ze sdělovacích prostředků dozvěděli o výrazném výpadku příjmu na DPH, který nemile zasáhl do státního rozpočtu. Není se ani čemu příliš divit, protože při základní sazbě DPH, která je 22 % (pro ilustraci je to jedna z nejvyšších sazeb DPH v Evropě) se většina plátců DPH (živnostníků a společností) snaží získat co největší částku z této daně nazpět, mnohdy i za ty, kteří plátci daně nejsou (např. koupí účtenek za benzín a naftu, kde se vžila taxa 1 Kč za 1 litr PHM, a následné zahrnutí do vlastních dokladů s vrácením 22 % DPH z celkové ceny čerpaných pohonných hmot).

Zjednodušeně řečeno má plátce daně, který nakoupí zboží, také nárok na vrácení DPH, které pak hradí konečný spotřebitel (zákazník). Před koncem roku probíhá povětšinou firemní bilancování podmíněné hospodářským výsledkem, zda a za kolik nakoupit zboží, případně vybavení firmy, např. počítače, automobily atd. Potud je vše v pořádku, ale spíše se naskýtá otázka, zda-li je na místě liberalismus ve vztahu k mnohdy rozsáhlým nákupům, často věcí, které slouží spíše pro osobní potřeby představitelů statutárních orgánů společností, některých živnostníků, mnohdy však jejich rodinných příslušníků, kteří s podnikáním nemají nic společného.

Zjednodušeným příkladem může být takový nákup např. terénního pětimístného vozidla, které však bývá v technickém průkazu označeno jako užitkové, a z toho také vyplývá nárok na vrácení odpočtu DPH, byť je to osobní vozidlo jako každé jiné a neměl by tedy být nárok na vrácení daně z přidané hodnoty. Dalším legálním příkladem je např. nákup motocyklu, kde je rovněž nárok na vrácení odpočtu DPH (mnohdy jde v případu renomovaných značek i o odpočet několika set tisíc korun na uvedené dani). Dalším občasně využívaným legálním způsobem je nárok na vrácení odpočtu DPH při nákupu osobního vozidla (kde není jinak možný) invalidním občanem, např. ze strany některých rodinných příslušníků na osobu, která je např. v ústavní péči, či na falešný průkaz ZTP.

Nelegální získání odpočtu

Naprosto nejrozšířenějším způsobem čerpání odpočtů DPH je využití rozdílu mezi základní sazbou DPH (22 %) a sazbou sníženou (5 %), zejména ze strany řady společností a jednotlivců, kteří poskytují např. stavební a jiné řemeslné práce. Proběhne nákup materiálu se sazbou 22 % a následně fakturace se sazbou 5 %. Z uvedeného vyplývá nárok na vrácení rozdílu mezi oběma sazbami, tedy "prezent" od státu dosahuje 17 % ceny nakoupeného zboží, u kterého je jen obtížné prokázat, že bylo opravdu použito pro legální zakázku a následnou fakturaci, nebo např. pro stavbu vlastního domu (zejména u materiálu na sklad).

Jinou kapitolou je nelegální či pololegální získání odpočtu DPH, zejména vytvořením řetězce společností, které si mezi sebou přefakturovávají jedno a totéž zboží, které však při každém (mnohdy i fiktivním) přesunu zboží na jiného vlastníka zároveň výrazně zvyšuje cenu (i o stovky procent) a tím i výši nárokovaných odpočtů. Často končí v zahraničí a poslední z řetězce dostává odpočet DPH za tzv. vyvezené zboží. Nedojde-li k vývozu, tak je poslední společností přiznána daň, která však nebývá uhrazena, a konečný výsledek znamená v praxi vrácení řady odpočtů DPH společnostem, které figurují v těchto řetězcích a nezaplacení této daně posledním v řadě, kterým bývá tzv. bílý kůň, tj. společnost se sídlem, které fakticky neexistuje, a s nezastihnutelnými představiteli.

Při hledání způsobu řešení, jak zamezit daňovým únikům, které jdou u této daně do desítek miliard korun ročně, lze v zásadě postupovat dvěma způsoby - prvním je praxe, která je používána v některých sousedních zemích a tou je novela zákona o DPH, ve které by bylo pevně zakotveno, že nárok na vrácení odpočtu DPH má pouze ten, kdo prokáže, že tzv. protistrana (ten, s kým si fakturuje) tuto daň již řádně uhradila a poté teprve přikročit k vrácení odpočtu uvedené daně (pochopitelně u faktur nad vyšší částky, jinak by tento systém přebujel nezměrnou byrokracií).

Německý příklad

Další z cest je pozvolné vzájemné přiblížení obou sazeb DPH, což je např. německý příklad v minulosti i u nás navrhovaný (leč nerealizovaný) s minimalizovaným rozdílem v sazbách - např. základní sazba ve výši 15 % a snížená sazba pro některé služby, a zejména potravinářské zboží ku příkladu ve výši 8 %. Rozdíl mezi sazbami by se snížil z dnešních 17 % ceny zboží a služeb na 7 %, což by výrazně snížilo částky odpočtů této daně. Dalším výsledkem by bylo zlevnění průmyslového zboží, ale zároveň zdražení potravin, avšak výrazný příliv financí do chronicky deficitního státního rozpočtu. Oba způsoby by však znamenaly řadu legislativních úprav, nejen v daňových zákonech, ale i třeba v oblasti trestního práva, bohužel však chybí jakákoliv vzájemná politická vůle tuto problematiku řešit.