Zemědělství na rozcestí

Až do včerejška se ministr zemědělství Jan Fencl držel zásady, že Česko nebude agrární politiku Evropské unie nijak kritizovat, je smířeno s tím, jaká je.

Evropský agrární systém je příliš finančně náročný, farmáři nemohou konkurovat světu, musí se změnit, tvrdí přitom již i řada ekonomů přímo ze zemí unie. Česká vláda se k těmto oponentům nepřipojovala. Vycházela z přesvědčení, že po vstupu do unie i tuzemští sedláci budou využívat štědrých dotací Bruselu. Proč kritizovat potenciální dojnou krávu.

Nyní však padla kosa na kámen. Brusel už naznačil dost zjevně, že zemědělci v kandidátských zemích se nemají až tak na co těšit. Dotace, vyplývající z takzvaných přímých plateb, totiž zřejmě budou mít výrazně nižší, než jejich kolegové v členských zemích unie.

Byla by to samozřejmě diskriminace. A také ministr Fencl už dal své rozladění najevo. "Dosud jsme agrární systém unie přijímali bez výhrad, jen jsme se snažili přizpůsobit. Teď zvolíme zcela jiný přístup, chceme se na reformě zemědělské politiky unie výrazně podílet," prohlásil český agrární lídr.

Je dobrým příslibem, že naznačil i směr, jímž by se reforma měla ubírat. V kostce řečeno, nepůjde už jen o podporu agrární produkce, ale stále více o takzvané mimoprodukční funkce zemědělství. Je to především péče o krajinu, starost o zajištění zaměstnanosti na venkově třeba i ve sférách, které přímo se zemědělskou výrobou nesouvisí.

Je to možná nouze, která přiměla i Fencla, známého spíše starostí o produkční zemědělství, ke hře na jinou notu. Udělal ovšem dobře.

Stěžejní problém při rozšiřování Evropské unie spočívá v agrární oblasti v tom, že ani bruselská pokladna nemá tolik peněz, aby dotovala zemědělce celé Evropy. Jako kámen úrazu je přitom nejčastěji uváděno Polsko.

Je to země, v níž má zemědělství nadstandardně vysoký podíl na zaměstnanosti i na výši hrubého domácího produktu. Agrární systém Polska přitom není považován za příliš výkonný, převládají drobná hospodářství. A unie prostě nemá na to, aby polské sedláky zaplatila. Když ovšem nedá plné dotace jim, nechce je dát ani Čechům nebo Maďarům. Zřejmě by to nebylo spravedlivé. K otázce, nakolik bude spravedlivé, když třeba němečtí farmáři budou mít čtyřnásobně vyšší dotace než čeští, se agrární diplomaté zatím nevyjadřují. Oficiálně nereagují ani na fakt, že kvůli Polsku možná ostrouhají i jiné kandidátské státy.

Jádro diskuse ovšem nespočívá v tom, zda některá země pohltí více dotací než jiná. Vždyť je-li třeba v agrární oblasti Polsko mezi kandidáty na postu otloukánka, rozdíly jsou i mezi současnými členy společenství. Španělsko nebo Řecko nemá tak sofistikované zemědělství jako Nizozemsko nebo Dánsko. Pyreneje a Balkán jsou tak pro zemědělské finance Bruselu také zátěží.

Zásadní je tedy obrat v celém agrárním systému unie. Je v zájmu České republiky, aby podporovala snahy o její reformu, o zeštíhlení dotací. Bude to proces velice svízelný, protože trend je jasný: Farmáři budou postupně vystavováni skutečné konkurenci. Ovšem čeští zemědělci, nezhýčkaní jako jejich západní kolegové, na tom mohou jen vydělat.

Křižovatka, na níž se teď evropské zemědělství ocitá, vlastně nemůže vést do slepých uliček. Dotace na produkci nepůjdou nahoru, jde jen o to, jak rychle se prosadí jejich snižování. A právě o rychlost tu půjde. Je bohužel obecně známo, že o agrární reformě unie se dlouze hovoří, ale skutky utíkají. Současný zádrhel s agrárními dotacemi pro nové členy je ovšem natolik závažnou událostí, že by bylo trestuhodné jí nevyužít ve prospěch změn.