Abnormality v parožení srnčí zvěře a jejich možné příčiny

Rozmanitosti tvarů parůžků je u srnčí zvěře tak bohatá, že obdobu bychom u jiného živočišného druhu hledali jen ztěží. Uváděný příspěvek se zabývá abnormalitami v průběhu parožení srnčí zvěře a jejich příčinami. Úvodem mi dovolte několik všeobecně známých skutečností.

Paroh vyrůstá z pučnice zprvu jako chrupavčitá hmota, která se postupně zpevňuje. Tvoří se pod lýčím, které roste zároveň s parohem a rostoucí paroh obaluje. Mezi lýčím a parohem leží bohatě rozvětvená síť tepen, kterými krev přivádí do parohu stavební látky.

Paroh se utváří tak, že na té straně vrcholu, která je silněji prokrvena, se ukládá více hmoty než na straně méně prokrvené. Tím se rostoucí vrchol stáčí k méně zásobené a tedy méně rostoucí straně. Růstový vrchol parohu je bohatě protkán nervy; celá stavba parohu je, pokud jde o tvar, řízena nervovou soustavou, přičemž růst každého parůžku je zřejmě řízen samostatně.

Směrem od pučnice k vrcholu se chrupavčitá tkáň rostoucího parohu postupně vyztužuje minerálními látkami a mění se tak v kost, která má již definitivní tvar parohu. Krevní oběh procházející dření parohu se kalcifikací hrotů výsad postupně omezuje, až se nakonec zcela přeruší. Současně se kostní hmotou vyplní i dřeň dolní části parohu, čímž paroh i lýčí ztrácí výživu. Lýčí se začne následně odlupovat od okostice parohu, což patrně vyvolává nutkání k odírání paroží o tvrdé části rostlin, kterému se říká vytloukání.

Po vytlučení se stává paroh ”mrtvou kostí”, která je proti živé pučnici ohraničena zvápenatělou základnou a k základně růže přiléhající kůží pučnice.

obr.č.1.

Protože parožení je vlastně periodicky se opakující tvorba kostí, má úzkou spojitost se stavem ostatní kostry. Dojde-li k poranění některých kostí, zejména dlouhých kostí běhů nebo lebky, projeví se to současně na tvorbě paroží. Protože růst každého parohu řídí nervová soustava samostatně, projeví se zpravidla zranění určitého místa na kostře znetvořením jednoho parůžku (obr.č.1). Zpravidla bývá parůžek šavlovitý, bez výsad nebo s menším počtem výsad, často bývá také nižší než druhý parůžek. Při zranění kostí běhů bývá postižen parůžek na opačné polovině těla, zranění lebky se naproti tomu projevuje na parůžku téže strany. Těžká zranění kostry mají za následek oboustranné změny na následném paroží i po více let.

Nejvýraznější změny na paroží vyvolávají zranění pučnice, popř. čelní kosti, a pak přímá zranění parohu, zejména, je-li ve stádiu růstu.

obr.č.2

Pučnice se nejčastěji zlomí v době, kdy je paroh ve stádiu pokročilého růstu, nebo kdy nese již hotový paroh. Další parožení je ovlivněno podle toho, v jakém stadiu byla pučnice zlomena. Pokud rostla teprve nedělená lodyha, dojde zpravidla ke kyjovitému ztluštění na jejím konci, načež další její růst ustane, neboť se většina stavebních látek spotřebuje na zhojení rány (obr. č.2). Tvar nového parohu je závislý na rozsahu zranění pučnice a stupni jejího vyhojení. Když byla zlomena pučnice s již dotvořeným parůžkem v lýčí, jeho tvar se již pochopitelně nemění, bývá však nedokonale vytlučen, protože vytloukáním se bolestivě namáhá rána na pučnici.

obr.č.3

Svoji roli v odlišnostech parožení hraje také nerovnoměrnost ve vývoji pučnic, přičemž vývojově zaostalá pučnice nese zpravidla viditelně slabší parůžek než pučnice normálně vyvinutá (obr. č. 3), případně nedochází k růstu parohu vůbec.

obr.č.4

Další z příčin poškození rostoucího parohu bývá mechanický náraz. Takto poškozený parůžek bývá většinou vyhnut mimo osu svého normálního růstu , či jinak deformován (obr. č. 4).

obr.č.5

Celkem častým jevem bývá také zlomení lodyhy již zralého parohu či výsady, což je pochopitelně defekt dočasný, končící shozením zbývající části parůžku (obr. č. 5).

Na průběh parožení srnčí zvěře mají vliv pochopitelně i jiné faktory, jako je např. vliv výživy, výskyt chorob, celková tělesná kondice jednotlivých kusů, dědičné dispozice a podobně. Otázka vlivu těchto faktorů je však tématem jiných statí a jejich autorů. Ing. Jan Dvořák, Ph.D.

Myslivost č. 3/2002