ÚVODNÍK

Prof. Ing. Josef Hromas, CSc.

Vážení čtenáři,

až donedávna jsme asi všichni měli zato, že žijeme v krásné zemi, jíž se vyhýbají přírodní katastrofy postihující jinak poměrně vzdálené kraje. Vyhýbala se nám zemětřesení, sopečné erupce, tajfuny, sněhové kalamity, pobřežní záplavy a jiné přírodní hrůzy. Dokázali jsme si poradit s ne příliš rozsáhlými požáry či podobnými kalamitami působenými silnými větry, kroupami, hmyzem apod. Žili jsme tak na “střeše Evropy” v poměrném poklidu s vědomím, že tyto katastrofy stejně nejsme z naší malé země schopni ovlivnit - leda snad zmírnit jejich následky někdy přímou, většinou však na dálku alespoň humanitární pomocí. Z prognostických prací jsme ovšem věděli o globálních hrozbách projevujících se na celé Zemi, např. ve změnách klimatu, ale přitom jsme si stále mysleli, že nás se to netýká.

První varování přišlo v červenci roku 1997, kdy do té doby nepředstavitelné záplavy postihly větší část Moravy a část východních Čech a následně i Slovensko a Polsko. Tehdy jsme měli zato, že jde o ojedinělý úkaz, který se nebude hned tak opakovat. Ale uplynulo pouhých pět let a záplavy se objevily opět a dokonce v daleko větší míře, protože postihly nejen západní, jižní, střední a severní Čechy, ale také Rakousko, Německo a Maďarsko.

Obrovské škody vzniklé na majetcích našich občanů je a bude ovšem možno vyčíslit, postupně je odstranit a nahradit. Nepochybně budou překonány i hrozící nákazy a nemoci. Za daleko nejhorší však lze považovat škody, které záplavy způsobily v psychice - v myšlení lidí. Ty se budou projevovat dlouhodobě a mohou se stát příčinou mnoha zdravotních i životních tragédií, závažnějších, než jsou ztráty na majetku.

Právě v této chvíli je proto potřebná každá - i morální - pomoc všem postiženým. To rychle pochopily hromadné sdělovací prostředky a stejně to chápe i většina organizací působících na území celého státu.

Samozřejmě, že je nutno vycházet z jednoznačných priorit, do nichž se musí směrovat nezbytná pomoc především. Přitom ale nelze zapomínat ani na další škody a ztráty, které také budeme muset dříve či později řešit. Právě pod tímto zorným úhlem a také ze zkušeností z roku 1997 se i letos obrátila Českomoravská myslivecká jednota na své členy s výzvou k bezprostřední a následné pomoci tam, kde je jí nejvíce zapotřebí.

V roce 1997 se okresní myslivecké spolky ČMMJ i jednotlivé honitby v Čechách na naši výzvu a také z vlastní iniciativy rozhodly přispět zaplaveným oblastem jednak přímou humanitární pomocí, a mnohdy i zásilkami živé drobné zvěře k návratu života do postižených honiteb, což bylo také provázeno finanční výpomocí. Za tu byla posléze zakoupena prostřednictvím Interlovu zejména zaječí zvěř na Slovensku, následně u nás vypuštěna, takže se zazvěření našich honiteb po dvou až třech letech opět stabilizovalo. Pravdou je, že nemalou částkou k zazvěřování přispěl i stát, který také průběh celé rozsáhlé akce soustavně kontroloval.

V současné situaci jsme přesvědčeni, že letošní záplavy většinou nepostihnou zvěř spárkatou, která včas ustoupila zejména z kaňonovitých úseků řek. V rovinatých zaplavených územích však lze očekávat podstatný úbytek až vymizení zvěře drobné, zejména zajíců. Není vyloučeno, že s nimi budou postiženy i jejich někteří predátoři - zvláště pak drobné šelmy. Stavy drobné zvěře bude tudíž nutno znovu nahradit, abychom opět žili v “zemi mlékem a strdím oplývající a zvěře plné”. To je také důvod proč Českomoravská myslivecká jednota založila povodňové konto č. 19 - 2773280277/0100, na něž je pro tyto účely možno přispívat. Jsme totiž přesvědčeni, že dříve či později se letošní materiální následky povodní zahladí, zato následky na přírodním prostředí lidí i zvěře budeme řešit dlouhodobě.

Právě z důvodů této dlouhodobosti rád připomínám, že letos podepsala ČMMJ společně s Ministerstvem životního prostředí ČR úmluvu o znovuzavádění dřevinné zeleně do našich honiteb, na jejímž plnění se budou obě organizace podílet. Máme totiž zato, že i tímto způsobem můžeme napomoci ke zmírnění následků přírodních katastrof podobných té letošní i té před pěti lety. Není vyloučeno, že jim tak můžeme i předcházet.

To je ovšem výhled do budoucna napravující postupně nepříznivé změny v krajině, k nimž došlo v dřívějších letech. V těchto dnech však záleží na nás všech, abychom jednotně a solidárně pomohli tam, kde je toho nejvíce třeba, aby se tak náš život opět vrátil do původních kolejí. Doufejme jen, že se katastrofy podobné té letošní v nejbližších 100 až 200 letech neobjeví znovu. Částečně je to i v našich silách.

Svět myslivosti č. 9/2002