Kdo má platit zemědělcům

Zemědělci veřejně protestují za udržení a zvýšení podpor, a nutí politiky ke slibům, že jejich požadavkům vyhoví. "Ty tomu houby rozumíš," umravnila jednoho z novinářů hvězda zemědělské demonstrace, rolník Petr Roubec (Profit 4. listopadu). Přesně tím vystihl úroveň diskuse o tomto oboru.

Nikdo se již neptá, proč platit, ale pouze kolik a jakým způsobem. Zároveň se cítí být povolaní hovořit o zemědělství pouze lidé, kteří mají pole, několik krav a každé ráno kydají hnůj. Je to jejich hobby, protože o smysluplné ekonomické aktivitě se již nedá hovořit. A ostatní? Ti jsou povinni to financovat.

Zemědělství vytváří asi 1,1 procenta výkonu ekonomiky, vloni zaměstnávalo celkem 156 tisíc lidí (3,4 % práceschopného obyvatelstva, 1,5 % obyvatelstva celkem ) a bylo podporováno 28,5 miliardy korun. To je platba 182 000 Kč na jednoho farmáře. Od roku 1995 zemědělské podpory vyčíslené dle metodiky OECD dosáhly téměř 207 miliard korun. Z toho by české zdravotnictví žilo zhruba dva roky.

Uvnitř sektoru jsou však ostrůvky s ještě větší koncentrací iracionality. Tak třeba průměrná cena bílého cukru na světovém trhu byla vloni 248,94 dolaru za tunu (9469 Kč při kursu 38,04). Trend přitom směřoval k snižování jak ceny cukru, tak kursu dolaru.

Světová nadprodukce cukru dosáhla v marketingovém roce 2000/2001 celkem 1,5 miliónu tun. Celková zásoba 63,2 miliónu tun (47,81 procenta světové roční spotřeby) byla nejvyšší v celé historii. Průměrná cena cukru pro české spotřebitele byla 21,65 Kč za kilogram. Cukrovka se pěstovala na 77 498 hektarech půdy (1,8 procenta orné půdy ČR), což při pracnosti 46,44 hodiny na jeden hektar vyžadovalo práci zhruba 1800 zemědělců.

Rozdíl mezi cenou domácích výrobců (18,14 koruny za kilogram v roce 2001) a průměrnou cenou dovozů (10,13 Kč/kg) byla 8,01 Kč. Při domácí spotřebě za toto období (442 700 tun cukru) spotřebitelé příčinou tarifních překážek a dalších zásahů státu (cukerní kvóty) přišli o celkem 3,54 miliardy korun.

Když tuto částku rozpočítáme na zemědělce zabývající se produkcí cukrovky, činila podpora v tomto segmentu zemědělství 1,97 miliónu korun na jednoho pracovníka.

Je celkem jisté, že tato suchá čísla politiky ani zemědělce nezajímají. Zajisté snesou celou řadu argumentů, proč zemědělství podporovat - od potravinové bezpečnosti, udržení zaměstnanosti a osídlení venkova, údržby krajiny, solidarity, až po geniální argument "Protože to dělají všichni"...

V konfrontaci s ekonomickými fakty by se ale tyto důvody ukázaly jako absurdní. Zemědělci ovšem mají právo říkat, co chtějí. Vnímání užitku je přeci ryze subjektivní a dosud máme určitou svobodu projevu. Na druhé straně, odmítnutí podporovat zemědělce nikoho neohrožuje na životě, zdraví ani bezpečnosti.

Chápu, proč se nesmí vraždit a loupit, ale naprosto nechápu, proč bych měl někomu něco zbytečně platit. Proto by každý občan měl mít možnost odmítnout financovat zemědělské podpory, vyžádat si od státu vrácení adekvátního podílu z daní a obdržet kompenzaci za zvýšené ceny potravin. Ať platí zemědělcům ti, kdo pociťují z jejich počínání užitek.

Autor je krizovým manažerem