Vstup do EU se vyplatí i zemědělcům

Říjnové manifestace českých zemědělců proti podmínkám vstupu ČR do agrárního prostoru Unie a následná návštěva Franze Fischlera, evropského komisaře pro zemědělství, rozvoj venkova a rybářství, znovu ukázaly, jak málo ví naši zemědělci o možnostech, které České republice Brusel nabízí, a jak dokáže hrstka lidí zmanipulovat mínění laické veřejnosti, politiků, ale především řadových zemědělských podnikatelů.

Za koho mluví?

Není od věci hned na počátku změřit reálnou sílu protestujících. Ta se výrazně přeceňuje - zemědělci často hovoří o tom, že nezastupují jen tři procenta ryzích prvovýrobců, ale i návazná odvětví, zejména potravinářství, a tedy zhruba pětinu obyvatel České republiky. Zemědělci uvádějí, že zemědělský majetek vlastní v ČR asi pětina obyvatel, a veřejnosti tvrdí, že všichni podmínky vstupu do Unie odmítají. Opak je pravdou. Například pro vlastníky je vstup do EU jednoznačným pozitivem, protože se tím zvýší cena jejich majetku, zejména pozemků. Část vlastníků je organizovaná ve Svazu vlastníků půdy a soukromých rolníků (SVPSR), a tato organizace oficiálně vstup ČR do EU podporuje. Veřejně a opakovaně ho podpořila i Potravinářská komora ČR, tedy jeden z reprezentantů navazujících odvětví. A co se týče samotných zemědělců - v ČR je zhruba desetkrát víc zemědělců-fyzických osob (podnikatelů na rodinných farmách) než ostatních. Tito podnikatelé se jednak od nedávné protestní petice distancovali a jednak jejich sdružení, Asociace soukromého zemědělství ČR, vstup do EU neodmítá. Deklarovaných dvacet procent protestujících občanů se tak v praxi redukuje přibližně na půl procenta lidí, vesměs představitelů zájmových organizací reprezentujících zájmy právnických osob, tedy zemědělských družstev, akciových a obchodních společností, společností s ručením omezeným a podobně.

Neschopnost vnímat novou realitu

Je smutnou skutečností, že po listopadu 1989 problematiku zemědělství veřejně prezentuje prakticky jen agrární lobby zastupující právnické osoby. Pravdou je, že tyto podniky zajišťují zhruba osmdesát procent domácí zemědělské produkce, na druhou stranu jde téměř bez výjimky o lidi podporující předlistopadové pojetí zemědělství, postavené na produkci za každou cenu, i za cenu likvidace přirozených enviromentálních vazeb. Vychoval je tak socialistický režim a je téměř jisté, že tito lidé nejsou schopní roli zemědělské prvovýroby vnímat jinak.

To je největší nebezpečí pro budoucnost českého zemědělství vůbec - agrární bosové vedou totiž české zemědělce do slepé uličky, po celá léta v nich vyvolávají nerealistická očekávání, a bohužel právě jejich vinou řada podnikatelů v dobré víře investovala do projektů, jejichž zhodnocení bude v rámci Společné zemědělské politiky velmi sporné. Strašák Bruselu se některým představitelům zemědělců hodí, protože jím můžou zakrýt vlastní koncepční chyby a svést vinu za současnou nevyhovující strukturu zemědělského podnikání v ČR na někoho jiného. Nesprávnou filosofii českého zemědělství bohužel nepodporují jen jeho zástupci z praxe, ale podobně jednal celé své čtyřleté volební období resortní ministr Jan Fencl i takzvaný odborný tisk, jehož hlavním představitelem je vydavatelství Martin Sedláček. Zemědělští podnikatelé neměli prakticky žádnou šanci vstup do EU skutečně komplexně vyhodnotit, protože neměli k dispozici dostatek objektivních informací, a řada z nich jim byla dokonce záměrně tajena.

Konkurenční prostředí mimo struktury EU

Důkazem je i fakt, že zemědělci nemají naprosto žádné povědomí o tom, jaké negativní důsledky by jim faktické nevstoupení do EU přineslo. Obvykle se totiž zmiňuje pouze to, že jejich produkce se bude kvůli tarifním opatřením v Unii hůř uplatňovat. Pomineme-li skutečnost, že daleko neprostupnější bariéru by představovala řada netarifních omezujících opatření, která by bylo možné ze strany EU očekávat, je největším nebezpečím konkurenční prostředí východoevropských zemí. Stávající výhoda českých zemědělců oproti konkurenci z Unie (levná pracovní síla, levný nájem a cena zemědělské půdy atd.) by se obrátila proti nim, a to zničujícím způsobem. Cena půdy či pracovní síly je totiž na východ od ČR ještě nižší než u nás, tato teritoria navíc disponují výrazně příznivějšími klimatickými podmínkami, což znamená nižší náklady například na ošetřování plodin. Výsledkem musí být jediné - nesmírně levná zemědělská produkce. Tomu by čeští zemědělci nebyli bez masivních dotací schopní čelit, takže reálně by nejenže neuplatnili svou produkci na východních trzích, ale naopak by se z těchto trhů valila levná produkce do České republiky. Důvodem, proč k této situaci zatím nedošlo, jsou především pomalu postupující reformy, a tedy dosud nevyužitý produkční potenciál například Ukrajiny. To se však v několika nejbližších letech dramaticky změní.

Rizika

Zásadním rizikem pro české zemědělství je také zpochybňování role strukturálních fondů, které Unie českým zemědělcům nabízí. Jistou logiku toto odmítání má - příjemci finančních prostředků směrovaných například do rozvoje venkova by totiž nemuseli být vždy zemědělci, pokud tedy zemědělci nebudou schopní zpracovat příslušné projekty, a především pokud nepřekonají svou vizi zemědělství jako živitele národa. Vzhledem k tomu, že Unie klade důraz na multifunkční roli zemědělství a pojetí zemědělství jako součásti, ne jediné alternativy podnikání na venkově, je evidentní, že umožní, aby tyto prostředky využil místo zemědělců někdo jiný. Jinými slovy - pokud zemědělci odmítají strukturální fondy jako "náhražku přímých plateb", přiznávají tím zároveň, že nejsou ve využití těchto zdrojů konkurenceschopní. Je to docela pravděpodobné, nikdo z čelních představitelů zemědělců na tyto možnosti neupozorňoval a zemědělce o nich nepřesvědčoval. Řada realizovaných podnikatelských záměrů strukturálním programům neodpovídá. To může v praxi znamenat, že unijní podpora zemědělců by se v ČR opravdu mohla redukovat na přímé dotace a zemědělci by pak skutečně měli v porovnání se svými kolegy z Unie méně peněz - vinou vlastní neschopnosti využít souběhu finančních prostředků na svou podporu. To, jak málo jsou zemědělci o této problematice informovaní, dobře ilustroval nesouhlasný šum pléna zemědělců v Jihlavě jako reakce na příspěvek představitele EU, který mezi výhody členství v Unii zahrnul i možnost nákupu zemědělské techniky za dvacet procent ceny. Zemědělci prostě neví, že Unie je ochotná z osmdesáti procent investiční úvěry spolufinancovat - a nevědí to proto, že je o tom jejich představitelé neinformují.

Nadhodnocené přímé platby

Přestavitelé zemědělců se ve svém postoji k podmínkám, které Unie nabízí, soustředili prakticky jen na diskriminaci kandidátských zemí. Ta spočívá v možnosti čerpat pouze dvacet pět procent přímých plateb oproti stu procentům čerpaných zemědělci z členských zemí. Naši zemědělci tuto nabídku interpretují tendenčně, protože se ve své argumentaci soustředí pouze na porovnání příjmů, ne výdajů. V kandidátských zemích včetně ČR je oproti EU nižší cena lidské práce, ale především řádově nižší cena pronájmu a obecně ceny zemědělské půdy. To v praxi znamená, že zemědělci v Unii utratí značnou část svých příjmů za pronájem či nákup půdy (v EU je pronajato necelých čtyřicet procent půdy). Velmi schematický a nepřesný, proporčně však odpovídající příklad relace příjmů a nákladů je přitom následující: zemědělec z EU utratí, například ze sta procent přímých plateb, čítajících 10.000 korun, v přepočtu 6.000 - 8.000 korun za roční pronájem hektaru půdy, což je cena obvyklá v EU. Český zemědělec utratí za nájem hektaru půdy ročně v průměru 500 korun a méně. Porovnáme-li v obou případech příjmy a výdaje, vychází rozdíl pro všechny zemědělce přibližně stejný (2.000 korun).

To ale zemědělcům nikdo neříká, naopak se hovoří o tom, že přímé platby budou ještě nižší, protože Česká republika předjednala referenční výnos z hektaru nižší, než je v EU, takže přímé platby mohou být třeba jen šestnáctiprocentní. To je další manipulace, protože nikdo neuvádí, s čím se tuzemský referenční výnos srovnává. V jižních státech EU, například v Itálii, je totiž referenční výnos v porovnání s ČR poloviční. Jedno je zřejmé: kde není možné dosáhnout vysoké efektivity a produktivity, tam je nutné čerpat jiné prostředky než přímé platby - to si ale zemědělci neuvědomují nebo uvědomit nechtějí.

Počátek problémů

Tuzemská agrární politika svým pojetím zadělávala na současné reakce zemědělců už dlouho, minimálně od roku 1999 přijetím takzvaného Pozičního dokumentu, který deklaroval požadavky České republiky v oblasti zemědělství po vstupu do EU. Tento dokument byl přitom především výčtem lobbyistických zájmů jednotlivých podnikatelských a produkčních skupin tuzemských zemědělců podle hesla "všichni chtějí všechno". Nebyla v něm ani stopa po nějakých prioritách, a ani paralelní vládní dokument Strategie českého zemědělství do doby vstupu ČR do EU žádné přednostní cíle neobsahoval. Kdyby se argumentace vůči EU už tehdy soustředila na skutečné priority, například na ty současné, které jsou až na mírně "nadstřelené" mléko a víno opravdu legitimní, byla by vyjednávací pozice ČR neskutečně lepší, a především neskutečně věrohodnější. Agrární lobby v zásadě svým postojem v praxi bohužel naplňovala a naplnila heslo "kdo chce víc, nemá nic".

Co udělat pro perspektivu českého zemědělství?

V období, které ještě zbývá do vstupu do EU, by se ČR měla soustředit především na tři věci. Nejdůležitější je narovnání vlastnických vztahů na českém venkově, je to základní předpoklad stabilizace podmínek podnikání. Je naprosto nutné dokončit pozemkové úpravy, identifikaci pozemků a umožnit podnikatelům za přiměřených podmínek získat do vlastnictví půdu, kterou potřebují ke svému hospodaření.

Zadruhé by české zemědělství také mělo mít nějakou středně- až dlouhodobou vizi, která by měla především vycházet z daných klimatických a přírodních podmínek. Jednou z možností je takzvaná Vize voda, polozapomenutý projekt, který vznikl ve Výzkumném ústavu zemědělské ekonomiky. Jeho smyslem je generální stabilizace vodního režimu v ČR vycházející ze skutečnosti, že Česká republika leží na rozvodí řek, z něhož voda odtéká do dalších zemí EU. Podle projektu by se ČR měla stát garantem kvalitní a čisté vody, kterou "posíláme" svým evropským sousedům, včetně například přiměřeného zaručení minimalizace povodní.

Třetí prioritou ČR do doby vstupu je systémový pozitivní marketing domácí potravinářské produkce jako zboží, kterého se bude týkat přímá konkurence produktů z EU na pultech obchodů. Co se týče vlastního vyjednávání podmínek vstupu, prostor pro zásadní změny patrně neexistuje. Úspěchem by tedy bylo vyjednání jakékoli kvóty nad rámec nabídky Unie. Zcela nepochybně je přitom nejdůležitější kvóta na skot bez produkce mléka a bramborový škrob, a možná nejdůležitější je zvýšit Unií navrhovaný referenční výnos z hektaru.

Pozitiva převažují

Na závěr je třeba říct, že pozice českých zemědělců v integrované EU závisí především na nich samotných. Tam, kde půjde o produkční zemědělství, je nutné ještě zvýšit efektivitu stávající výroby, která je v ČR ve srovnání s evropským standardem zhruba o dvacet až třicet procent nižší. V oblasti podnikání naplňujícího takzvaný druhý pilíř Společné zemědělské politiky EU, tedy mimoprodukční funkce a veřejného zájmu, se musí zemědělci naučit využívat finanční prostředky určené na tyto účely. Právě míra jejich využití rozhodne u řady podnikatelů o další existenci. Výhody vstupu do EU ale každopádně převažují. Ministerstvo zemědělství odhaduje roční zdroje z EU bezprostředně po vstupu na devatenáct miliard korun, a i ortodoxní zemědělci hovoří o třinácti miliardách. Podpora zemědělství v současné době je přitom zhruba na úrovni třinácti až čtrnácti miliard. Zdroje z EU odpovídající nejnižším odhadům v kombinaci se spolufinancováním z národních prostředků tak každopádně znamenají pro české zemědělce navýšení příjmů.

Petr Havelje agrárním analytikem