Trh s pozemky je správné otevřít

Čeští zemědělci dosáhli při jednáních s Evropskou unií velkého úspěchu. Zemědělskou půdu si tu nebudou moci koupit cizinci ani sedm let po vstupu Česka do unie, a tento zákaz je možné prodloužit ještě o tři roky. Rolníci totiž hospodaří z 95 procent na půdě pronajaté a nájemné i cena půdy jsou doma řádově desetkrát levnější než v zemích unie. Právem se tedy obávají, že movití západoevropští farmáři a další podnikatelé mají o pozemky na východě zájem.

Zemědělci i česká vláda jsou na tento diplomatický úspěch hrdi. Ve skutečnosti však zákaz nic dobrého nepřinese. Je to naopak zajížďka na cestě k vytváření společnosti, která skutečně ctí soukromé vlastnictví.

Zřejmě se v Česku nenajde politik, který by to veřejně přiznal, ale otevření trhu s půdou by bylo jednoznačně prospěšné. Důvody k tomu jsou zásadní.

Zákaz prodeje půdy je zdánlivým přínosem pro řekněme 150 tisíc zemědělců. Je ovšem zřetelným pošlapáním práv asi tří miliónů dalších občanů - nejméně tolik majitelů pozemků je totiž podle Svazu vlastníků půdy v České republice. Ti přijdou o peníze, a ne o malé.

S nezbytnou mírou zjednodušení můžeme odhadnout, že při celkové pronajaté ploše čtyři milióny hektarů a průměrném nájmu přes šest set korun teď čeští rolníci vydají za nájem asi dvě a půl miliardy korun ročně. I kdybychom počítali, že nájem v unii je pouze pětkrát vyšší (je to leckdy mnohem víc), beztak domácí zemědělci ušetří 320 miliónů eur. Těchto v přepočtu asi deset miliard korun ovšem ušetří právě na úkor vlastníků pozemků.

Dá-li se přesto cynicky namítnout, že z několika tisícovek nájmu by nikdo z vlastníků moc nezbohatl, pak možnost prodat půdu za slušnou cenu je už naprosto výmluvná. Jestliže se teď podle Zemědělského svazu prodává hektar za 75 tisíc korun, pak desetinásobek už by rodinný rozpočet majitele pozemku vydatně vylepšil. Ale musí si nechat zajít chuť.

Přesněji řečeno, majitel pozemku svá pole při troše šikovnosti cizincům prodat může. A nemusí přitom ani obcházet zákon. Je veřejným tajemstvím, že se polnosti ve velkém prodávají českým firmám, jejichž vlastníky jsou ovšem zahraniční podnikatelé. To paragrafům neodporuje.

Výsledek? Česká půda se vyprodává tak jako tak, ovšem její vlastníci nedostávají tolik, kolik by mohli. Veřejný trh s půdou, řídící se nabídkou a poptávkou, neexistuje.

Přes zmíněné skutečnosti stále slýcháme hesla typu "českou půdu nedáme". A ti, kdo pozemky prodají, jako by se za to měli stydět. Takže, styďte se všichni, kdo chcete nějak zhodnotit svůj majetek...

Zemědělci samozřejmě stále křičí, že je třeba nejen zamezit prodeji půdy do ciziny pokud možno navěky, ale také uzákonit povinné dlouholeté pronájmy polí. Vláda je i tomu nakloněna. Základní teze rolníků přitom zní: bez půdy přece nemůžeme podnikat, nemůžeme dlouhodobě investovat, nemůžeme stabilizovat naše podnikání.

Zde si normálně uvažující člověk již musí položit otázku: Je-li vlastnictví půdy skutečně základem pro agrární podnikání, proč zemědělci mnohem více neusilují o její koupi, proč zkrátka nenabídnou majitelům solidní cenu nebo výši nájmu?

Kdo jen něco málo tuší o zemědělství, tomu je ovšem odpověď sedláků předem jasná. Zní samozřejmě: nejsou peníze. A stejně jako sami majitelé půdy často ještě žijí v představách, že to žádný pořádný majetek není, sedláci zase přežívají v domnění, že jejich problémy vyřeší někdo jiný - stát, který prostě trh s půdou zadusí.

Představa o koupi pozemků přitom snad není tak absurdní. Naopak, podivně by se choval občan, který by si postavil dům, přivedl do něj rodinu, přistavěl další patra a garáže - a přitom zcela přesně věděl, že pozemek není jeho a při výpovědi se nejdéle do roka musí pakovat. Jenže mnohé zemědělské firmy se chovají přesně jako tento podivín. Rozšiřují výrobu, investují do nových technologií, jen za půdu se jim jaksi utrácet nechce.

Budoucí vývoj můžeme odhadovat vcelku jasně. Vláda se jistě nevzdá českého výdobytku vůči Bruselu a zákaz prodeje půdy nezruší. Je to sice jen nafouknutá bublina úspěchu, ale politici ji nenechají splasknout. Prodej půdy do zahraničí přitom bude sílit. Roli zde bude hrát nejen lepší zhodnocení pozemků, ale i lidská psychika. Doma lidem často zemědělské podniky dávají spolu s několika stokorunami nájemného najevo, že jejich pozemky obhospodařují jen z milosti. Že o jejich půdu zájem vlastně nemají, jen je zbavují potíží, které by jako vlastníci s pozemky měli. Zahraniční podnikatelé se ovšem k polím chovají jako k hodnotě, kterou také v zemích unie jsou.

Vláda zároveň bude usilovat o zřízení takzvané Pozemkové banky, jež má rolníkům zdroje na koupi půdy přece jen poskytnout. Ta se může stát husarským kouskem tržního hospodářství. Bude brát peníze všem daňovým poplatníkům, aby je část z nich - někteří sedláci - mohla použít na koupi majetku od občanů, jimž stát zakazuje tento majetek prodat jinak a lépe.

Ale přece jen snad bude sílit i počet těch rolníků, kteří si sami uvědomují, že bez půdy opravdu nepřežijí. Nejsou tak bohatí, aby měli na nájmy či koupi pozemků v cenových relacích unie, ale to od nich v nejbližších letech vlastníci půdy ani nemohou chtít. Stačí vyjít majitelům pozemků více vstříc, protože taková investice do půdy se určitě zhodnotí.