CO ČEKÁ NAŠE ZEMĚDĚLCE PO VSTUPU DO EU?

Kodaňský summit EU v prosinci 2002 vymezil základní podmínky pro zemědělství ČR po vstupu, které se týkají produkčních limitů, minimální výše přímých podpor ze zdrojů EU (u většiny komodit na počáteční úrovni 25 % podpor stávajících zemí EU) a celkové výše zdrojů na strukturální podpory (horizontální plán rozvoje venkova a sektorový operační plán). U přímých podpor byla projednána možnost jejich navýšení z národních zdrojů do dohodnuté úrovně (u většiny komodit na počáteční úroveň 55 % podpor stávajících zemí EU). Do zemědělství ČR se tak může v období 2004 - 2006 dostat 2,5krát (při uvažování jen zdrojů EU) až 5krát (při uvažování i národních zdrojů) více přímých podpor, než je tomu v současnosti (2001 - 2002). Nelze však opomenout, že naši zemědělci se ocitnou na jednotném trhu EU bez celních hranic a budou muset přímo konkurovat zemědělcům stávajících zemí EU (se 100% úrovní podpor), ale také zemědělcům kandidátských zemí, a to za předpokladu růstu cen vstupů, především ceny práce a půdy. V těchto souvislostech se může jevit jinak značné zvýšení podpor do zemědělství ČR diskutabilní. Mezi našimi zemědělci se objevují názory, že počáteční rozdíly v úrovni podpor mezi stávajícími zeměmi EU a kandidátskými zeměmi mohou vést v konečném důsledku k jejich vážnému ohrožení na trhu či dokonce k jejich likvidaci. Pokusme se na tyto otázky podívat objektivnějším pohledem. Jde o to, jak je naše zemědělství na vstup připraveno, jaké jsou jeho základní vlastnosti s ohledem na budoucí podmínky a konkurenty z EU, a jaké změny lze očekávat v ekonomickém postavení zemědělských podniků ČR první roky po vstupu.

Základní vlastnosti našeho současného zemědělství skrývají do budoucnosti rizika i příležitosti. Po 12 letech reformy se naše zemědělství vyznačuje extrémním rozdílem mezi vlastnictvím a užitím půdy (což představuje nejen podnikatelskou nestabilitu, ale i riziko odčerpávání větší části podpor vlastníkům půdy), převahou podniků právnických osob s velmi komplikovanou strukturou zájmů, typicky duální strukturou využití půdy (5 % největších podniků obhospodařuje přes 75 % půdy), vysokou třígenerační zadlužeností a ekonomickou "neusazeností" kapitálu v podnicích, velkými rozdíly ve výkonnosti podniků a podstatně nižší účinností využití práce, půdy a dalších výrobních zdrojů, a to zejména ve srovnání se zemědělci stávajících zemí EU. Ceny těchto faktorů jsou však zpravidla mnohonásobně nižší než v EU (např. 2 - 4krát u práce, 10 - 15krát u půdy). Struktura využití půdního fondu a regionální alokace výroby se přes značný pokles produkce příliš neliší od předreformní situace. Podíl orné půdy se pohybuje kolem 72 % a je v porovnání s převažujícími přírodními a klimatickými podmínkami ČR neúměrně vysoký. Přetrvává rovněž alokace přes 50 % produkce býložravců (především skotu) do oblastí s lepšími podmínkami.

Jestliže přeneseme toto zemědělství do podmínek EU (tj. do vymezené úrovně podpor a předpokládaných cen vstupů a výstupů), lze s využitím modelových propočtů VÚZE očekávat, že se jeho ekonomická situace může ihned po vstupu každopádně v průměru zlepšit. Z komoditního pohledu dobré podmínky pro rostlinné výrobky mohou být doprovázeny výrazně lepšími podmínkami pro chov přežvýkavců na trvalých travních porostech a ve znevýhodněných oblastech (LFA). Rentabilita výroby mléka a jatečného skotu na orné půdě však může nadále oscilovat kolem nuly. Rizikovými sektory se mohou stát produkce prasat a drůbeže, a to i s přihlédnutím k nezbytným investicím do acquis. Také souhrnná podniková rentabilita se může v průměru proti současnosti zlepšit, přičemž přetrvávající podstatně nižší ceny práce a půdy by měly zajistit dostatečnou konkurenceschopnost vůči farmářům ze stávajících zemí EU.

Na druhou stranu je nutno konstatovat, že výkonnost, struktura využití půdy a regionální alokace současného zemědělství ČR by nemusela plně využit uvažovaných zdrojů k dalšímu zlepšení ekonomické situace podniků. V porovnání s nabízenými podporami existují značné rezervy především v dalším rozšiřování trvalých travních porostů v oblastech LFA a v přesunu chovu býložravců do těchto podmínek. To bude zřejmé každému podniku, až si podrobněji promítne nové podmínky do svého hospodaření. Orientace zemědělství podle podpor představuje sice ekonomicky značnou deformaci trhu, je však dosud realitou EU. Každopádně případná restrukturalizace zemědělství ČR by znamenala zásahy do chovu skotu jako "těžkého průmyslu zemědělství" a nemůže jít tudíž o krátkodobý proces.

V této souvislosti je třeba připomenout, že budoucí podmínky pro zemědělské podniky ČR nejsou dosud (tj. začátkem února 2003) plně "usazeny". Vláda musí rozhodnout o navýšení přímých podpor nad rámec dohodnutých podpor EU, Ministerstvo zemědělství musí vymezit pravidla pro počáteční alokaci produkčních limitů na podniky a pro jejich případné přesuny, vyváženě rozdělit strukturální podpory na jednotlivé programy (zejména jde o vztah podpor LFA a agroenvironmentálních programů), vymezit způsob uplatnění (regionalizaci) tzv. referenčního výnosu obilovin na základní výměře orné půdy a zvládnout funkčnost Integrovaného administrativního a kontrolního systému (IACS) v době vstupu. V souhrnu jde také o to, aby v podmínkách EU byla nastavena vyvážená úroveň podpor mezi "horami a nížinami". V neposlední řadě je naprosto nezbytné systematicky sledovat a vyhodnocovat současně projednávané návrhy na reformu Společné zemědělské politiky EU, které mohou některé úvahy nad postavením zemědělství ČR v budoucích podmínkách EU měnit.

Tomáš Doucha, VÚZE Praha