Řecko kdo předsedá EU?

Co vlastně víme o zemi, která nyní předsedá Evropské unii? Známe řecké pláže a řeckou gastronomii, trhy, nejznámější archeologické lokality a kláštery. Řekové zase rádi jezdí do Prahy a Karlových Varů, především za levným a kvalitním zbožím. Obecně mají Češi větší znalosti o Řecku než Řekové o Česku. Přesto se zdá, že vzájemné kontakty prakticky neexistují, což je vzhledem k jejich nulové tradici celkem pochopitelné. Nepopiratelné je vzájemné kulturně-politické ovlivňování Francie či Velké Británie a Česka. Ale máme vůbec něco společného s Řeckem? Řecké komunity vznikaly po staletí hlavně v západní Evropě a Rusku či na Balkáně, střední Evropě se ale Řekové vyhýbali (snad kvůli velkým rozdílům klimatu a mentality). To se náhle změnilo po druhé světové válce, kdy se v Československu rázem ocitá několik tisíc řeckých dětí z komunistických rodin, bojujících proti oficiální řecké vládě během občanské války (1945 - 1949).

Nahlédněme krátce do řecké historie. Období starověkého Řecka je nám důvěrně známé a máme o něm nepoměrně víc informací než z období řeckého středověku či novověku. V roce 395 se rozdělila římská říše na východní a západní část. Zatímco západní část se ani ne za sto let rozpadla (476), východní část zůstala relativně kompaktní až do roku 1453. Čtvrté až sedmé století jsou ve znamení upevňování postavení Východořímské říše jak ve vztahu k Evropě, tak k Blízkému východu, kde se nacházely rozsáhlé državy tohoto křesťanského impéria, díky němuž byla Evropa chráněna po celý středověk před nájezdy kočovných kmenů a národů Středního a Dálného východu. Od sedmého století lze hovořit o Byzantské říši, jak ji začali nazývat historikové na konci 19. století. Právě odtamtud byli na Velkou Moravu vysláni věrozvěstové Cyril a Metoděj, aby šířili křesťanství. V době krále Vladislava I. (1140 - 72) došlo dokonce ke sňatku Vladislavovy vnučky a synovce byzantského císaře Manuela I. Komnena (1143 - 80), s čímž byly spojené různé oficiality (výměna darů; na našem území se vyskytly byzantské výrobky). Za vlády Karla IV. pak přijel do Prahy kyperský král Petr I. Lusignan. V 15. století navštívilo Konstantinopol poselstvo českých husitů a korespondencí udržovali utrakvisté s Byzancí poměrně úzké styky. Od období renesance pak mnozí čeští šlechtici při svých cestách navštěvují řecká území a někteří Řekové se dostávají na území Čech. Pádem Byzance (1453) se Osmanům definitivně otevřela cesta do Evropy, jejíž jihovýchodní části se na dlouhá staletí zmocnili. Důsledky turecké nadvlády se projevují na Balkáně a ve východním Středomoří dodnes.

Osud balkánských národů se v 15. - 18. století nesl ve znamení rozpadu tradičních národních uskupení na úkor jednotného zařazení veškerého nemuslimského obyvatelstva do tzv. milletů. Proto dnes většina balkánských národů zápasí s problémem historických hranic, které byly de facto smazány promícháním různých národností. Docházelo k silné islamizaci obyvatel, kteří většinou z ekonomických důvodů (vysoké daně, nemožnost vlastnit půdu, zastávat vyšší úřady apod.) přestupovali na islám. Tomu se snažily bránit hlavně kláštery udržováním řeckých tradic a aspoň základní vzdělanosti. Několik staletí trvající rozkol mezi západní a východní církví měl též za následek izolaci pravoslavných obyvatel v Osmanské říši. Hlavou všech pravoslavných křesťanů byl patriarcha, který zároveň zastával funkci etnarchy, hlavy národa, za který Turci považovali veškeré pravoslavné obyvatelstvo. Patriarcha sídlil v Cařihradu (Cařihrad je slovanský název pro Konstantinopol, "car grad") ve čtvrti Fanar a kolem sebe soustředil administrativní vrstvu konzervativních intelektuálů zvaných fanarioté. Protože se jednalo o příslušníky řeckého národa, kteří postupem času získávali větší moc i mimo Cařihrad, podepsala se tato skutečnost i na pozdějších napjatých vztazích mezi jednotlivými balkánskými etniky.

Příznivé geografické faktory umožňovaly Řekům unikat před piráty a násilnou islamizací do vnitrozemí ostrovů (na pobřeží se stávali jejich snadnou kořistí) a do hor. Zde vznikala zbojnická uskupení, která vedla jednak individuální odboj proti Turkům, jednak boj o vlastní přežití (na tuto tradici poté Řekové navázali jak v době národního povstání v roce 1821, tak později během světových a občanských válek ve 20. století). Tím se vylidňovala města a upadal obchod i zemědělství. Teprve v 17. století, kdy už moc Turecké říše upadala, se Řekové začali usazovat ve městech v severních oblastech Balkánu. Zde vznikaly řecké komunity, které zajišťovaly obchodní spojení se západní Evropou.

Řekové odedávna patřili mezi národy se silnou námořní tradicí, které mnohé rody vděčí za své zbohatnutí. Později ve svobodném Řecku se tyto rody vedle potomků fanariotů staly základem nových vyšších vrstev.

Nesmíme ale opomenout relativně silný vliv západní Evropy na vývoj Řecka. V letech 1204 - 1261 byla Konstantinopol hlavním městem tzv. Latinského císařství křižáků, kteří obsadili téměř veškerá strategická místa tehdejší Byzance. Jejich državy někde přetrvaly až do pozdního novověku. Například na Jónských ostrovech, Peloponésu či jižní Egeidě (včetně Kréty) můžeme dodnes obdivovat benátské paláce, hrady či celá města a přístavy. Západem ovlivněná Kréta měla pak velký vliv na novořecké umění. Na druhou stranu se vysoký počet příslušníků řecké menšiny v Itálii (Florencie, Benátky), Francii, Německu či Rakousku zasloužil o kulturní rozvoj novodobých západoevropských států. Řecká diaspora je dodnes velmi rozsáhlá a při formování samostatného řeckého státu hrála nemalou ekonomickou a politickou úlohu. Velký vliv na evropskou kulturu a vzdělanost měly také řecké vzdělanecké rody. Podílely se na šíření znalostí antických památek a jejich následném studiu, rozvoji knihtisku a zakládání škol.

Právě kulturně-ekonomický rozmach Evropy v 17. století měl za následek úbytek nemuslimského obyvatelstva Osmanské říše a nedostatek vzdělanců, stále častěji i Řeků. Ti v západní Evropě získávali vzdělání, které jim umožnilo dosáhnout vyšších státních funkcí. Většina z nich si kladla za cíl získat pro Řeky rovnoprávnost s Turky a vytvořit jakousi řecko-tureckou federaci namísto již skomírající Osmanské říše. K tomu mělo přispět i lepší vzdělání. Zde ale Řekové narazili na tvrdý odpor pravoslavné církve, která prosazovala pouze teologické vzdělání a často bránila vzniku necírkevních škol, čímž brzdila obecnou vzdělanost řeckého národa.

K Řekům dorazily i myšlenky evropského osvícenství a neoklasicismu opírající se o antické ideály. V západní Evropě se šířilo filhelénství. Byzantská tradice se postupně vytrácela a nahrazovaly ji myšlenky starověkého Řecka s důrazem na na antickou kulturu a původní jazyk. Ještě dnes je patrná jistá schizofrenie v řecké mentalitě, kdy antika je vyzdvihována jako vrchol všeho, zároveň se ale nedotknutelným symbolem Řecka stává pravoslaví. Podobná situace postihla i řecký jazyk, který byl teprve v roce 1976 zákonem kodifikován jako novořečtina a staletí trvající problém dvojjazyčnosti byl definitivně vyřešen. Řečtina totiž existovala ve dvou formách - archaizující knižní a psaný jazyk (kathareusa), který používaly vzdělané vrstvy, a mluvený, živý jazyk (dimotiki). Dnešní novořečtina je konglomerátem obou forem a je společným oficiálním jazykem pro všechny obyvatele Řecka.

Konec 18. století charakterizuje rozklad Osmanské říše a úsilí mocností získat po jejím neodvratném pádu co největší území či sféru vlivu. Velkou aktivitu vyvinulo Rusko, které v Turecku získalo obrovské ekonomické výhody a zároveň se prohlašovalo za ochránce pravoslavných křesťanů. Tyto kroky vedly západní mocnosti ke snaze oddálit pád Osmanské říše. Řecké obyvatelstvo ovšem chtělo využít zesíleného tlaku Ruska a docházelo k lokálním vzpourám, někdy za pomoci ruských oddílů. Všechny byly ale potlačeny a řecké obyvatelstvo bylo krutě potrestáno.

Jak již bylo řečeno, některé oblasti Řecka zůstaly turecké nadvlády uchráněny. Na Jónských ostrovech vládli až do roku 1797 Benátčané, vystřídali je Napoleonovi vojáci, následovaní ruskými jednotkami. V roce 1800 vznikl pod ruskou záštitou tzv. Sedmiostrovní stát. Byl to první novodobý státní útvar na řeckém území a udržel se pouze patnáct let. Rusy vystřídali Britové, kteří měli být garanty nového uskupení - Spojených států Jónských ostrovů. Velká Británie však ostrovy považovala za svou kolonii, kterou opustila až v roce 1863.

Pod vlivem filhelénských myšlenek a hnutí v západní Evropě vzniklo roku 1814 tzv. Přátelské sdružení, jehož příznivci nabyli mylného dojmu, že by mohli získat podporu celé Evropy pro uskutečnění protitureckého povstání a ustavení multietnického státu po vzoru říše Alexandra Velikého. Povstání vypuklo roku 1821, ale příznivce mezi ostatními balkánskými etniky nenalezlo - cíle odpůrců Osmanské říše byly velmi odlišné. Roku 1827 byli nakonec Turci poraženi a vznikl řecký stát, v jehož čele stanul Joannis Kapodistrias (bývalý ministr zahraničí carského Ruska) s titulem vladař. Řecko bylo hospodářsky a politicky velmi nejednotné a vládla v něm anarchie, kterou prohlubovala zahraničně-politická různorodost jednotlivých řeckých frakcí. V roce 1832 se západní mocnosti a Rusko bez účasti Řecka dohodly na tom, že bude monarchií. Králem se stal Ota I. (1815 - 67), syn bavorského panovníka Ludvíka I. Mladý stát s hlavním městem Aténami zdaleka neodpovídal dnešní rozloze Řecka; byl sotva poloviční. Navíc se potácel v ekonomických problémech a ztrácel i své filhelénské příznivce v Evropě, rozčarované z odlišnosti současných Řeků od jejich antických předků. Klasicistní model Řecka nebral v úvahu jeho byzantskou historickou kontinuitu a těžko chápal pravoslavnou mentalitu Novořeků, kteří se přesto hlásí k odkazu starověku. Výsledkem řecké snahy o znovuobnovení byzantské tradice bylo i územní navázání na velikost Řecka s hlavním městem Konstantinopolí. Postupně se tak zformovala Velká myšlenka, která vyústila roku 1922 v tzv. maloasijskou katastrofu, kdy bylo Řecko poraženo Tureckem a následovala výměna obyvatel.

Ve druhé polovině 19. století vypuklo další povstání, král Ota byl svržen a musel uprchnout. Na trůn usedl syn dánského krále Kristiana IX. Wilhelm, který přijal jméno Jiří I. Vyhlášením nové ústavy získali všichni muži od 21 let volební právo (ženy se ho v Řecku dočkaly až v roce 1955). Postupem doby získával parlament s premiérem stále větší vliv na řízení země - přes její trvalou nestabilitu. Celková situace Řecka se však s rozvojem infrastruktury začala zlepšovat a například vybudování Korintského průplavu mělo celoevropský význam.

Balkánské války a první světová válka přinesly Řecku územní zisky, včetně řecké enklávy ve Smyrně - především díky diplomatickému umění Eleftheria Venizela, nejvýznamnější osobnosti řeckých dějin první třetiny 20. století. Jeho zásluhou se Řecko - s kratšími přestávkami - ubírá proevropskou cestou. Venizelos se pustil do rozsáhlých reforem a i když nakonec zemřel v exilu, kam ho vyštvalo krajně pravicové nacionalistické cítění před druhou světovou válkou, jeho vliv na demokratizaci řecké politiky byl obrovský.

Fašistická diktatura (Řecko bylo nejprve obsazeno italskými jednotkami v roce 1940, poté jednotkami německými) ani občanská válka (1945 -1949) už nemohly zastavit vývoj Řecka směrem k západní Evropě. Přestože řecká monarchie nebyla nejlepším příkladem demokratického státu a i nadále potlačovala veškeré socialistické a komunistické myšlenky, roku 1952 byla přijata za člena NATO jako důležitý strategický spojenec v oblasti spadající do sovětské sféry vlivu. Obranné zákony pocházející z období občanské války zůstávaly v platnosti jako nutná daň studené válce až do roku 1961, kdy Řecko podepsalo asociační dohodu s ES. Na jejím základě byly v Řecku v roce 1953 zřízeny americké základny a obyvatelstvo bylo udržováno v permanentním strachu ze sovětské expanze. Situaci ztěžoval problém Kypru, jehož obyvatelstvo žádalo sjednocení s Řeckem. Kypr byl nakonec prohlášen za samostatnou republiku (1960) v čele s arcibiskupem Makariem, ale již v roce 1974 v reakci na prořecký puč Turecko obsadilo téměř třetinu ostrova. Tím došlo k jeho rozdělení na dvě části oddělené tzv. zelenou linií chráněnou mezinárodními jednotkami OSN.

Řecko se roku 1962 stalo přidruženým členem EHS, ale hospodářská stagnace vyvolávala nepokoje a levicové organizace získávaly stále více příznivců. Tehdy se do čela vlády dostal liberálně smýšlející předseda Svazu středu, Jorgos Papandreu, který se netajil svými sympatiemi s levicovými myšlenkami. Když v roce 1967 hrozilo, že by ve volbách zvítězila levice, radikální pravice podporovaná králem se rozhodla pro vojenský puč. Plukovnická junta rozpustila parlament, zrušila politické strany, zavedla stanné právo, obnovila pracovní tábory atd. Pokud mohli, odešli političtí odpůrci do exilu, a nebyli mezi nimi jen levicově orientovaní politici a intelektuálové. Důvodem konečného pádu junty v roce 1974 byl neúspěch státního převratu na Kypru, který junta vyprovokovala s cílem odstranit Makariův režim a který naopak vedl k turecké vojenské intervenci.

Po návratu politické emigrace byla zrušena monarchie a Řecko vyhlášeno republikou. Komunistické straně, která se mezitím pod vlivem událostí v Československu v roce 1968 rozštěpila, byla povolena činnost. Hlavními politickými stranami, které budou soupeřit o moc v parlamentu, se staly pravicová Nová demokracie Konstantina Karamanlise a sociálně-demokratické PASOK (Panhelénské socialistické hnutí) syna Jorgose Papandrea Andrease. V prvních volbách po pádu junty zvítězila Nová demokracie s heslem "Patříme k Evropě" nakročila k zapojení do evropských struktur a získání ekonomické a politické stability. Roku 1981 bylo Řecko přijato do Evropských společenství. Tím se vymanilo ze silného vlivu USA a pod tlakem Evropy radikálně nastartovalo skomírající ekonomiku a pokrokové reformy ve prospěch středních tříd. Umožnilo také návrat poválečným levicovým emigrantům, byla vyhlášena amnestie, zaveden civilní sňatek, došlo k reformě školství a zdravotnictví atd.

Reformy pokračovaly i po dalších volbách, jejichž vítězem se stal PASOK, v premiérském křesle Karamanlise vystřídal Andreas Papandreu. Na počátku devadesátých let se k moci opět dostala Nová demokracie, mimo jiné zásluhou skandálů, které PASOK dočasně zdiskreditovaly. V souvislosti s rozpadem sovětského bloku a Jugoslávie se Řecku otevřely nové politicko-ekonomické možnosti. Přes stále otevřenou kyperskou a makedonskou otázku (Řecko se netají svými výhradami k názvu a státním symbolům FYROM) se Řecko stalo nedílnou součástí EU a díky své poloze může hrát důležitou stabilizační roli nejen na válkou rozvráceném Balkáně, ale i ve vztazích s Blízkým východem. Řecko se snaží o nestranný přístup k izraelsko-arabským vztahům, přestože s arabskými zeměmi má tradičně přátelštější vztahy než s Izraelem. Podobně se snaží nahlížet i na otázku členství Kypru v EU a zařazení Turecka do evropského integračního procesu. Ekonomicky se Řecko muselo během devadesátých let uchýlit k tvrdším úsporným opatřením ve snaze splnit kritéria pro vstup do evropské měnové a hospodářské unie.

V současné napjaté mezinárodní situaci předsedá Řecko Evropské unii. Má možnost dokázat, že je jejím plnohodnotným členem a při řešení konfliktů se nemusí uchylovat k nacionalistickému populismu, který vývoj Řecka ve 20. století poznamenal.