CHKO Lužické hory

V dnešním putování za chráněnými krajinnými oblastmi vyrazíme do severozápadních Čech, do oblasti, která si díky příhraničnímu položení a významnému omezení volného pohybu osob uchovala přírodní charakter, do Lužických hor.

CHKO Lužické hory byla vyhlášena výnosem Ministerstva kultury ČSR v roce 1975 a její rozloha činí 267 km2 a zahrnuje 12 maloplošných zvláště chráněných území s celkovou rozlohou 245 hektarů. Nejvyšším místem oblasti je s nadmořskou výškou 793 metrů Luž, nejnižší místo oblasti se nachází v nadmořské výšce 313 metrů.

CHKO Lužické hory byla v minulosti územím neprostupných a pečlivě střežených pohraničních hvozdů. I přes snahu o co největší zachování původního stavu se dnes stále více přibližuje kulturní krajině, která byla v průběhu staletí formovaná člověkem. Čedičové a znělcové kupy se střídají s bizarními tvary pískovcových skal, souvislé lesy přecházejí v pestré podhorské louky s bohatstvím remízků, mezí a soliterních stromů, na mnoha místech se zachovala lužická architektura.

Převažující lesní hospodářskou dřevinou je stejně jako na ostatním území ČR smrk, ale v těžko přístupných a odlehlých partiích se naštěstí zachovaly zbytky původních lesních porostů (buk, jedle, javor, jilm).

V Čechách v této nadmořské výšce jedinečná doubrava se nalézá na vrcholu Klíče (748 m). Staleté tisy pak rostou v obci Krompach. Zemědělská krajina je tvořena především loukami a pastvinami protkanými sítí hájků, remízků a břehových porostů podél potoků, kde se ve zbytcích zachovaly mnohé vzácné druhy rostlin a živočichů.

Lužické hory vynikají také geologickým složením. Svrchnokřídovými sedimenty (kvádrovými, kaolinickými a jílovitými pískovci, méně často slínovci a jílovci), které byly na mnoha místech proraženy třetohorními neovulkanity (fonolit, trachit, čedič). Podél lužického zlomu byly na povrch ojediněle vyvlečeny bazální slepence cenomanu a jurské vápence. Malou část severního okraje za lužickým zlomem tvoří rumburská žula a výjimečně krystalinikum.

Další zajímavostí a jedinečností je Lužických hor je skutečnost, že jsou rozvodím Severního a Baltského moře a představují i výrazný povětrnostní předěl, díky kterému jsou značné rozdíly v počasí na severních svazích, obrácených do Šluknovské pahorkatiny a Žitavské kotliny a na jižních svazích, českolipské části Lužických hor.

CHKO Lužické hory oplývá značnou rozmanitostí a hojností zastoupení jak druhů flory a fauny. Díky uzavřenosti je také velmi málo zasažena antropogenní činností, a proto je poskytuje zajímavou příležitost pro sledování přirozeného ekologického vývoje, sukcese.