Lesů českých páni aneb Bory šumí

Když Josef Manďák začínal v roce 1946 v arcibiskupských lesích v Beskydech, musely být lesní cesty po skončení těžby upraveny tak, že se po nich dalo koulet vajíčkem. "Pak to ale šlo od stovky k nule," vzpomíná Manďák a popisuje spoušť, která dnes po těžbách zůstává. Někteří majitelé se skutečně o lesy starat neumějí.

V kovárně ve Starých Hamrech se kůň objevuje zřídkakdy a kovář Radomil Sasín rozdělává oheň v kovářské výhni pouze jako dekoraci ke vzpomínkám. "Za komunistů jsem se staral o čtyřicet koní, teď o dva," říká kovář. Aby se uživil, jezdí po lese s traktorem. Kůň je přitom k porostu šetrnější než technika, která z beskydských lesů postupně vytlačuje tradičního čtyřnohého pomocníka dřevorubců. Stopy po těžkých těžních strojích jsou patrné v téměř každém beskydském lese. Pokud se lesní dělníci neobtěžují s úklidem, svahy může záhy ohrozit eroze.

Po koních se stýská také Zdeňku Chovancovi, který spojil život s lesem už v roce 1946. Bývalého adjunkta v arcibiskupské oboře na Hukvaldech však rozlaďují pokřivené vztahy člověka k lesu. Lesní dělník, který chodí do lesa jen na "šichtu" od šesti do půl třetí, si podle něho nemůže les zamilovat. "My jsme byli ve službě pořád, i v noci," vzpomíná. Jeho otec to dotáhl na váženého lesního hajného v hukvaldské oboře, kde se potkával se skladatalem Leošem Janáčkem či fotografem Josefem Sudkem. "Sudka si pamatuji dokonce já, bydlel v naší hájovně," vypráví Chovanec.

V církevní lesích pracoval už jeho děd; na Štědrý den roku 1913 ho zastřelili sedmi ranami pytláci. "Riziko povolání patří k naší řeholi. Tátovi bylo v době vraždy jen deset roků," nechává Chovanec ožít téměř století starou rodinnou tragédii. Dnes je na penzi a žije v panelovém domě, do hukvaldské obory ho to ale stále táhne. "Ten jalovec jsem zasadil v roce 1942," zastavuje se Chovanec u hájenky, v níž vyrůstal. V oboře naštěstí mohl sloužit také po znárodnění arcibiskupských lesů. Jen místo olomouckých arcibiskupů musel lesem provádět prominentní hosty komunistického režimu. Třeba bratra íránského šáha Páhlavího či sovětského kosmonauta Titova.

Lesní tunely

Třetinu území České republiky pokrývají lesy. Velebným hvozdům sklání poklonu dokonce národní hymna veršem "bory šumí po skalinách". Kdo jsou "lesů páni" dnes, na počátku jednadvacátého století? Jak o ně pečují?

Vlastníci velkých výměr i odborníci ve státních službách se shodují, že nejproblematičtějšími držiteli lesů jsou drobní restituenti. Žijí většinou v Praze, Brně nebo jiném velkém městě a lesnímu hospodářství příliš nerozumějí. "Ani pro ně nemá cenu, aby se to učili. Ze dvou tří hektarů lesa nemůžete živit rodinu," přemítá krušnohorský hajný a lesnický odborář ze Stříbrné u Kraslic Jan Fischer. Pokud ano, jsou to krátkodobě vydělané peníze. "Znám několik takových, prodělali kalhoty. Na drobné restituenty lesů si brousí zuby spekulanti. Dají na ruku sto tisíc, les vytěží a zmizí. Pak přijde inspekce a nařídí zalesnění, které stojí dvakrát tolik."

Tuneláři zazvonili před lety na učitele Jaroslava Žilu z Ostravy. Prý že koupí jeho dva hektary lesa pod beskydskou Lysou horou. "Už měli smlouvu v kufříku, hnal jsem je svinským krokem," vzpomíná Žila, který se o "svůj" les snaží příkladně starat. "Jde to ale ztěžka, přiznávám. Les mě neuživí, musím chodit do práce. Loni přišly zdravotní problémy a v lese mi zrovna spadl strom. Než jsem ho stačil zpracovat, tak mi tam bzučel kůrovec a teď mám s jeho likvidací mnohem více práce." Les, v němž Žilové hospodařili od osmnáctého století, sebrali komunisté až v roce 1978. "Dokonce tehdy vyšel zvláštní a velmi výhružný zákon. Komunisté jím donutili vlastníky malých lesů k nucenému pronájmu," vysvětluje Žila. Pochopitelně bez úhrad nájemného ze strany nájemce, tedy nenasytné pokladny komunistického režimu. "Kdo nesouhlasil, tomu bolševik les rovnou znárodnil. Stát měl nouzi o devize, každý dolar za dřevo se hodil," vysvětluje Žila pozdní znárodňování beskydských lesů.

Žilova péče je však mezi malými vlastníky spíše výjimkou. Les se stal pro mnohé drobné restituenty danajským darem. "Někdy nezaslouženým," tvrdí hajný Fischer. Má na mysli případy z Krušnohorska, kdy majetek získávali "zlatokopové" v první vlně osídlení po druhé světové válce. "Dostali v pětačtyřicátém příděl po Němcích, který jim za tři roky sebrali komunisté. Teď jim byly lesy paradoxně vráceny. Proč, proboha?"

V háji

Každý les potřebuje čas od času zákrok lesního dělníka. Ve státních lesích je to často mizérie, alespoň podle pamětníků, kteří sloužili soukromým majitelům lesů ještě před únorovým pučem z roku 1948.V někdejší arcibiskupské lesovně v beskydském Baraní zavěšují hosté kabáty místo na dřevěný věšák na jelení parohy. Na Slovensko jsou odtud tři kilometry, hájovnu se zachovalým secesním štítem obklopuje věnec smrků, z nichž větší díl sázeli ještě zaměstnanci církevních lesů. "Těžaři zanechávají na lesních cestách spoušť. Vyjeté koleje, že se můžete po krk nořit do bahna. Ani v lese neuklízejí, všude špalky, větve," zlobí se sedmasedmdesátiletý Josef Manďák. Kvůli kontrolám prý lesní dělníci maximálně potěmkinovsky upraví okraje lesů.

Manďák přišel do Beskyd jako absolvent rolnické školy v roce 1946. V lesích v majetku olomouckého arcibiskupství vládl ustálený řád osvědčený letitou praxí. Skolit strom a neuklidit nebo se v lese opít a nebýt schopen chůze, to vše se rovnalo výpovědi. "Jako praktikant jsem tiše snil, že to jednou dotáhnu na hajného nebo dokonce revírníka," vypráví Manďák. Hajný se těšil z dobrého platu, vařila služka, ve chlévě pracovali pacholci. Ke službě patřilo deputátní dříví, příděly mléka, tuku, obilí i brambor. "Neexistovalo, aby se hajný zdržoval třeba sušením sena kolem hájovny. Nezůstal by mu čas na les, ve kterém musel znát každý strom. A to doslova."

Lesy ateistům

Církev, které patřilo asi 6,5 procenta lesů, připravil o tento majetek na počátku padesátých let komunistický režim. Krátce po roce 1989 se zdálo, že olomoucké arcibiskupství nebude mít s opětným získáním někdejšího lesního hospodářství větší problém. "Arcibiskupství bylo na vrácení lesů dobře připraveno, stát couvnul. Dnes má církev jen malou šanci, že bude stará křivda napravena," uvažuje Manďák. Proti navrácení lesů církvi se staví také dnešní beskydský lid. "Lidé snad věří, že by místo dřevorubců pracovali v lesích faráři. Nesmysl, kněze jste v lese neuviděl ani za panování arcibiskupů. Zato poslední lesní dělník rozuměl lesům více než kdejaký dnešní lesní inženýr," vysvětluje někdejší arcibiskupský adjunkt. Láska řadového dřevorubce k lesům podle něho utrpěla s příchodem těžké techniky. V lesích začala burácet motorová pila, dělníci se přestali se svojí obětí "hladit"; to když kmen pracně přeřezávali ruční pilou.

"Česko je zemí ateistů, tak jaké církevní lesy, já bych jim nic nevracel," zlobí se Petr Šimeček, komunistický místostarosta beskydských Starých Hamrů a zároveň předseda místního zemědělského družstva, které se dosud chlubí přívlastkem "jednotné". Na někdejší církevní majetek je nyní uvalen blokační paragraf. Přesto se v nich kácí a blokaci český stát dodržuje jen omezeně. "Například na církevních pozemcích obec nesmí nic postavit," říká Šimeček. Uvítal by, kdyby vláda přistoupila na nejnovější návrh katolické církve. Za pravidelnou roční rentu ve výši jedné miliardy korun po dobu padesáti let by se církev podle kardinála Vlka byla ochotna vzdát restitučních nároků. "Ministru Dostálovi se na takový návrh nechce kývnout. Škoda," lituje levicový místostarosta. Ředitel lesnického učiliště v sousední obci Bílá Jan Olšák ale na blokačním paragrafu vidí i klady: "Jsme v Česku, všude se kradlo a krade, tady se aspoň nemohlo nic prošustrovat."

Děravá kapsa státu

Spokojenost dnes nevládne ani mezi dělníky, kteří těží ve státních lesích. Lesní akciové společnosti se dostaly do vyhroceného sporu se státním podnikem Lesy České republiky. Pro lesáky je to tíživější problém než věčná válka s kůrovcem. V polovině ledna dokonce na lesnickou krizi upozornila demonstrace před ministerstvem zemědělství v Praze; ministr Jaroslav Palas se musel krýt před vejci, jež rozzuření lesáci házeli.

Leden byl přitom v Beskydech mimořádně příznivý měsíc pro těžbu. Respektive mohl být. "Sněhu málo, ideální podmínky k těžbě. Tady ale nepadl téměř ani kubík," vysvětluje ředitel lesnického učiliště v Bílé Olšák; důvodem jsou právě spory o státní lesy. "Demonstrace? Akciovky spíše zneužily odboráře," tvrdí Olšák, podle něhož se nyní stát snaží jen poopravit, co dříve pokazil. "Není přece možné, aby státní podnik Lesy České republiky prodělával kvůli nevýhodným smlouvám s těžaři."

V první třetině devadesátých let se totiž stát dobrovolně vzdal výkonných aktivit v lesích a ponechal si jen jakýsi "policejní" dozor. Těžba a údržba lesů byla svěřena narychlo ustaveným akciovým společnostem, vedeným vesměs ostřílenými praktiky, kteří do té doby pracovali pro státní lesy. Akciové společnosti kupují od státu dřevo "nastojato", tedy přímo stromy; další prodej je už obchodním tajemstvím firem. "Akciovky vznikaly bez výběrových řízení a s Lesy České republiky uzavíraly pro stát nerovnocenné smlouvy," uvádí Olšák. Těžaři vydělávali, stát naopak prodělával. "Ministerstvo staré smlouvy vypovídá a pokouší se uzavřít výhodnější," vysvětluje.

V Bílé měla na těžbu monopol brněnská firma CE WOOD. Podle Olšáka stát se společností v lednu neuzavřel smlouvu a těžbou pověřil jinou firmu z Frýdku-Místku, ale až od počátku února. "Chlapi byli měsíc bez práce doma, odnesli to opět nejzranitelnější," připomíná Olšák. Těžba v českých lesích je založena na "švarcsystému", těžařské firmy si pouze najímají jednotlivé dřevorubce se živnostenským listem. Co na to říká vedení firmy CE WOOD? Nic stejně jako revírník Lesů České republiky, který má nad těžbou v oblastí Bílé dozor.

Šlechta lesům rozumí

Relativní klid vlastně nyní panuje jen v lesích vlastněných potomky aristokratů. Nejeden šlechtický rod v českých zemích může prokázat, že lesy na stejném místě vlastnil třeba v sedmnáctém století. O část lesů připravila šlechtice už prvorepubliková pozemková reforma, zbytek zabrali komunisté. Ani po roce 1989 se státu do navracení majetku ukradeného aristokracii příliš nechce.

Nejmladším potomkem věhlasného šlechtického rodu Žerotínů je osmiměsíční Zdeněk Karel. "Když zalesňuji, připravuji práci pro něho. Spíše pro jeho děti. Práce v lese, ta se plánuje na generace a strom se zhodnocuje až věkem. Smrk tak od osmdesáti let výše," uvažuje kojencův dědeček baron Karel Mornstein Zierotin. Až u Ústavního soudu v roce 1998 se mu podařilo získat nazpět polovinu rodového zámku v Bludově na Šumpersku. "Proč se píšeme Zierotinové? Vrátili jsme se k původnímu pravopisu bez háčku. Dokazujeme tak, že Žerotínové žili v českých zemích už před Husovou jazykovou reformou, která háček zavedla," vysvětluje baron. Na bludovském zámku se narodil těsně před nacistickou okupací Československa jako syn Heleny Žerotínové; sňatkem spojila Žerotíny s rodem Mornsteinů, jenž přišel do Čech z Německa ke dvoru českého krále Karla IV.

"Od rodokmenu k lesům," ukončuje baron povinný historický úvod a startuje ruskou terénní ladu nivu. "Obyčejně beru do lesa také vnuka, s lesem se musí naučit žít. Nedám na auto dopustit." Lada vjíždí do sněhových závějí nad městem, za nimiž začínají jeho lesy. V jakém stavu přebral od státního lesů dvě stě hektarů? "Chválit nemohu, ale nebylo to nejhorší," uvádí. "Pro mě je to především citová záležitost, ne obchod a touha po zisku. Vždyť kolik z těch smrků sázel ještě děd Karel Emanuel," ukazuje k lesu na obzoru, jehož stáří odhaduje od sedmdesáti do devadesáti let. Šlechtici jsou podle Karla Mornsteina Zierotina až na výjimky příkladnými lesními hospodáři a stát se zbytečně bojí šlechtických nároků. V neprospěch lesů.

Terénní niva zrovna projíždí kolem bludovského kostela, k němuž přiléhá rodová hrobka. "Tam je pohřben také Karel starší ze Žerotína," připomíná legendárního moravského šlechtice z přelomu šestnáctého a sedmnáctého století, o němž je zmínka skoro v každé české učebnici dějepisu.

Zelení gyzdi

"Lásku k lesu mi vštěpovali od kluka. Kdo ví, jak to ale bude s lesnickým dorostem dnes," pochybuje Chovanec. Podobně skeptický je i Olšák. "Kdybych měl věřit anketě, kterou jsme teď s učni psali, tak bych se musel zbláznit. Všichni jen pijí alkohol a berou drogy. Les nikoho nezajímá." Tak zlé to ale ve skutečnosti není. Třináctiletý školák Jan Kubačák se probíjí závějemi pod lesem nedaleko osady Baraní, na sobě pyšně nese novou lesnickou uniformu. "Lesy mám rád, to je práce na celý život," prohlašuje chlapec. "Uniformu si nechal speciálně ušít a je na ni patřičně hrdý," říká o dobrovolném pomocníkovi na lesní obchůzce lesník Robert Štefko. O kvalitní dorost nemá díky třináctiletému školákovi obavy. "Demonstrace lesníků v Praze? Boj o koryta, nic více. Lesník se musí starat o lesy se stejnou láskou za každého režimu a pod jakoukoliv firmou."Nakonec ani Olšák si nemyslí, že by "zelenému povolání" hrozil zánik. "Nemůže," vyhlašuje. "Manželky nám někdy říkají, že jsme zelení gyzdi. Ale lesáka nemohou urazit! Je to spíše důkaz, jak jsme s lesem navždy propojeni."

Kdo jsou "lesů páni"

V České republice je zalesněna třetina území republiky (33,44 procenta k roku 2000). Státní lesy (Lesy České republiky) tvoří 63 procent z celkové rozlohy lesů, 22 procent lesů je v soukromých rukou, přes 13 procent lesů patří obcím a městům, necelé procento lesů je v majetku lesních družstev a třetinu procenta drží vysoké školy. O restitucích církevních majetků se stále nerozhodlo. Velikost církevních lesů se odhaduje na 170 tisíc hektarů, tedy asi 6,5 procenta celkové rozlohy lesů (činí přes dva a půl milionu hektarů). Nejlesnatější region v České republice je někdejší okres Jeseník, lesy tam tvoří 58 procent z rozlohy území. Nejméně lesů je v Praze a v Ostravě, zhruba deset procent z rozlohy měst.