Kontrolovat opravdu od vidlí po vidličku

Dvacet let existují v ČR dělené meziresortní kompetence v oblasti dozoru nad kvalitou a bezpečností potravin. Po celou tuto dobu je ale jasné, že zbytečně nepřehledná struktura a navíc napříč několika resorty jdoucí dozor jsou spíše snahou resortů a jejich ministerských úředníků udržet si pozice, moc a možnost, jak na něco čerpat peníze státu, než aby šlo o racionální, přehledný a funkční systém na ochranu spotřebitele. 

Navíc, při notoricky známé neschopnosti jednotlivých institucí i resortů spolu účelně komunikovat, a zejména, když se mezi sebou některé rozhodující osoby nemají rády či jsou příznivci různých politických stran, chybí koordinace jednotlivých dozorových aktivit. Na tom nic nezměnilo ani zpřesňování kompetencí, ani písemné dohody mezi institucemi, ani skutečná praxe. Nikdy totiž nelze podcenit nevyzpytatelný lidský faktor, který ústí do cílených či nechtěných naschválů, utajování údajů s cílem zvýšit svou vlastní nepostradatelnost a ve finále do zbytečné byrokracie, která se ještě projevuje rozporuplným přístupem jednotlivých aktérů dozoru na řadového podnikatele. Zdaleka nejen v oblasti potravinářství.

Je tedy nanejvýš logické ponechat dozor nad výrobou potravin v gesci jediného ministerstva, a to logicky ministerstva zemědělství, které již dnes stejně většinu článků řetězce výroby a prodeje potravin kontroluje. Chybí však podstatná koncovka – restaurační a stravovací zařízení, které má na starosti hygiena, tedy ministerstvo zdravotnictví. Právě v hospodách přitom především končí výrobky z černého trhu lihovin, které připravily o život jejich konzumenty. To ale zdaleka není všechno – v restauracích, zejména těch při hranicích, končí také zemědělské suroviny či polotovary k výrobě jídel napřímo dodávané zahraničními dodavateli, z nichž ne každý poskytuje záruky dodávek kvalitního zboží. Stejně tak končí v restauracích načerno ulovená a veterinárně nekontrolovaná zvěřina či ryby, ale i houby a různé lesní plody. To samo o sobě není nic špatného – naopak se takovými produkty obohacuje jak nabídka restaurací, tak jídelníček hostů. Jestliže ale na mnoha jiných místech zdůrazňujeme a vyžadujeme kvalitu a kontrolu této kvality, pak u restaurací a stravovacích zařízení se na tuto prioritu nijak nehledí. A nejde jen o restaurace. Taková struktura jídelníčků v nemocnicích, což je opět v gesci ministerstva zdravotnictví, je natolik nutričně nevyhovující, jednotvárná a v zásadě nezdravá, že by společnost mělo zajímat, jak se stravují lidé, kteří jsou díky hospitalizaci evidentně v nějakých zdravotních potížích, a řada z nich je odkázána pouze na stravu, kterou jim nemocnice nabídne. Kdyby byly restaurace, nemocnice nebo třeba přípravny jídel pro různá bistra postaveny pod takovou kontrolu, pod jakou je postaven prodej potravin v maloobchodních sítích, spotřebitelé by se asi velmi divili, co vše se jim nabízí.

Existuje tedy celá řada důvodů, proč je správné novelizovat rámcový zákon 110/1997 Sb., o potravinách tak, aby dozor nad potravinami v restauracích a dalších veřejných stravovnách převzaly orgány působící pod ministerstvem zemědělství. Konkrétně by se tak mělo stát v případě Státní veterinární správy ČR a Státní zemědělské a potravinářské inspekce, přičemž dělba kompetencí by byla v takovém případě zcela zřejmá. Výrobky živočišného původu by měli mít na starosti veterináři a ostatní výrobky potravinářská inspekce. Oba tyto orgány přitom disponují údaji o předchozích článcích výroby příslušných potravin, což by mělo výrazně usnadnit dohledatelnost původu produktů a zcela jistě omezit administrativu. Zcela jistě by se také zamezilo části současných daňových úniků, nejen z černého trhu s lihovinami. Úspory, jak na meziresortním kontrolním aparátu, mezioborové komunikaci, ve výběru daní nebo i snížení rozsahu zdravotní péče o spotřebitele, který zkonzumoval ve veřejných stravovacích zařízení rizikovou potravinu, by mohly klidně zajistit potřebné příjmy státního rozpočtu bez toho, že by bylo nutné zvyšovat daně.

Petr Havel