Soběstačnost zemědělství – jak to vlastně je?

Současný svět je propojen ve větší míře, než si to na první pohled uvědomujeme. Stačily nepříznivé zprávy o sklizni obilovin na velkých plochách USA a jiných zemí, aby to vyvolalo pohyb cen a jeho důsledky zejména u těch výrob, které na produkci zrnin v rozhodující míře závisí.

Zcela logicky vzniká otázka, jak v tomto dění obstojíme my s naším zemědělstvím i potravinářstvím, a to za situace, kdy jeho vývoj za více než dvacet posledních let není právě příznivý. Výroba odvětví představuje nyní pouze dvě třetiny toho, čeho v této zemi bylo dosaženo ke konci socialistického období.

Bohužel, zatím není ani náznak obratu k žádoucí změně. V posledních letech se produkce odvětví pohybuje kolem 100 miliard korun a pouhé dosažení úrovně z konce osmdesátých let by vyžadovalo ji zvýšit o celých 50 mld. Kč.

Nezbývá než konstatovat, že soběstačnost se neustále snižuje. V posledních letech zejména u masa, s výjimkou hovězího. Jsme soběstační v těch potravinářských sektorech, které využívají obiloviny, olejniny, cukr, mléko a skot.

U obilovin máme často přebytky, které vyvážíme. Vysvětlení je jednoduché – spotřebujeme méně krmných směsí na bázi obilovin, protože výrazně poklesla živočišná výroba. Jsme soběstační ve spotřebě hovězího masa i proto, že jeho spotřeba výrazně poklesla.

Co je mýtus…

K problematice se nedávno v tisku vyjádřil ministr zemědělství Petr Bendl (Právo, 6. 9.). Nelze jinak, než s ním souhlasit v tom, že soběstačnost většiny zemí EU je naprostý mýtus, jak zní i název jeho příspěvku. Je to pochopitelné, vždyť počet obyvatel na 100 hektarů zemědělské půdy je v různých zemích velmi rozdílný. Odlišný je celý dosavadní vývoj a tím i zaměření odvětví apod.

Ale to neznamená, že úsilí o vyšší míru soběstačnosti v případě ČR není na místě. Mimo jiné i proto, že již u nás byla.

Není přece žádný ekonomický důvod pro vývoz kvanta obilí na jedné straně a na straně druhé pro dovoz velkého množství např. vepřového masa. Vyvážet surovinu, abychom vzápětí dováželi produkty s vyšší přidanou hodnotu, je v rozporu i s jednoduchou ekonomickou kalkulací.

Jde o výkonnost

Čím je v jednotlivých zemích dána míra jejich soběstačnosti? Samozřejmě tím, jak výkonné je jejich zemědělství a na to navazující potravinářství. Takže diskuse o soběstačnosti by měla směřovat k výkonnosti.

Pod tím pojmem máme na mysli hlavní funkci odvětví – produkci zemědělských a potravinářských výrobků. A té bychom měli věnovat pozornost především. Např. porovnat situaci v minulosti a nyní či provést srovnání s vyspělými západními členskými zeměmi EU – s těmi, se kterými se můžeme porovnávat.

Z každoročně uveřejňovaných údajů z výběrových šetření FADN ve všech členských zemích EU velmi zřetelně vyplývá, v čem jsou naše hlavní slabiny: jsou to nepřiměřeně nízké stavy všech hospodářských zvířat na 100 ha obhospodařované půdy, zejména skotu včetně dojnic.

Bylo by absurdní tvrdit, že náš nynější stav lze považovat za normální, když v okolních státech, např. Německu, Rakousku, Francii, Polsku, je to jinak. V těchto zemích je intenzita chovu zvířat výrazně vyšší. Abychom zjistili, proč tomu tak je, stačí se vrátit na začátek devadesátých let.

Současný stav ovlivňuje objem produkce a tím samozřejmě i míru soběstačnosti, ale i počet pracovních příležitostí a samozřejmě i hospodářské výsledky podniků.

Narušeny jsou vztahy mezi rostlinnou a živočišnou výrobou nejenom ve smyslu využití rostlinných produktů, ale změnou struktury pěstovaných plodin se snižuje pozitivní vliv osevních postupů na stav půdního fondu. Příkladem nad jiné je výrazný pokles pícnin na orné půdě s jejich účinky na obnovu úrodnosti půdy.

Akutní potřeba vize

To všechno, ale i mnoho jiného s tím souvisejícího, by mělo být předmětem dokumentu o vizi českého zemědělství. S prvním pokusem o její sestavení jsme se mohli setkat v době Fischerovy vlády, kdy byl ministrem zemědělství Jakub Šebesta. Mnoho let poté se nedělo nic.

Před časem jsme se dozvěděli, že pracovní skupina pro tento úkol existuje a dokument připravuje. Dokonce celá záležitost měla pokročit natolik, že ke konci roku by mohly být první výsledky. Buďme střízliví, nečekejme zázraky.

Ale už skutečnost, že se v tomto směru něco děje, že se začínají klást nejrůznější otázky a hledají se na ně odpovědi, znamená mnoho. Vždyť je také nejvyšší čas! Od roku 2014 vstupuje na scénu nové období Společné zemědělské politiky v EU.

Jistě se bude jednat o otevřený dokument. Bude zapotřebí si např. položit otázky, jaké jsou okolnosti, které neumožňují našim podnikům rozvíjet výrobu do větších objemů. Bylo by to ekonomicky výhodné jak pro podnikovou sféru, tak i pro hospodářství země. Není důvod, aby naše záporné saldo s agrárními produkty mělo činit více než 30 mld. Kč, tj. téměř jedno procento hrubého domácího produktu země.

Lze jednání podniků nějakým způsobem ovlivnit? Do určité míry jistě. Podle výběrového zjišťování, které každoročně provádí Ústav ekonomiky zemědělství a informací, celé skupiny podniků vykazují nejen velmi rozdílné výrobní a ekonomické výsledky, ale i velmi odlišný podíl dotací a podpor na svých finančních zdrojích.

Nepovažuji za správné, že i díky dotacím a podporám jsou na tom velmi často nejlépe ty podniky, které vykazují nejnižší objem produkce z jednotky půdy.

Podobných otázek je celá řada. Předpokládám, že je bude možné v jednání o konečnou podobu vize českého zemědělství uplatnit.

Josef ŠENFELD, poslanec (KSČM), člen zemědělského výboru sněmovny