Poučná kauza metanol

Přísloví, že všechno zlé je k něčemu dobré, naplnila kauza metanol doslova bezezbytku. A zdaleka nejen v tom, že se v naší zemi možná začnou odpovědní státní činitelé starat, jak omezit stále se rozšiřující černý trh s alkoholem, který připravuje o příjmy státní rozpočet.

Zatímco o námětech, jaká poučení si vzít z kauzy metanol v regulační, legislativní či kompetenční oblasti mezi ministerstvy se popsaly stohy papíru a mnoho prostoru na internetu, prakticky nikdo se nepozastavil nad tím, co vypovědělo vyhlášení dočasné prohibice o nás samotných či o těch, které tak rádi prezentujeme jako své spojence či přátele, i na evropské úrovni.

Začněme ale naším malým, provinčním, českým a moravským rybníčkem. Zejména v první fázi metanolové kauzy byla smrt lidí zneužita k politikaření, a to nezřídka těmi, kteří sami mají pověstné máslo (nebo nezdaněný líh) na hlavě. Mám na mysli zejména volání opozice po hlavách pomalu poloviny ministrů současné vlády. Zejména představitelé sociální demokracie, která v naší zemi vládla několik volebních období, by si ale měli uvědomit, že přes existenci černého trhu s lihem neudělali oni sami v době, kdy něco učinit mohli, také nic. Kritika nečinnosti by byla také více oprávněná, kdyby se více zaměřila na konkrétně odpovědné lidi v regionech, ať již to byli místní hygienici kontrolující restaurační zařízení, místní celníci, či další, zejména na krajské a regionální úrovni působící dozorové orgány. Bez ohledu na politické spektrum se v této zemi stalo zvykem kritizovat „ty nahoře“, ačkoli základ k růstu korupčního podhoubí, nesvědomitosti a klientelismu dávají především konkrétní lidé „dole“. Ne nadarmo se v jiném českém přísloví říká, že před kritikou jiných by si měl každý nejprve zamést před svým prahem. To se ovšem u nás neděje ani náhodou.

Kauza metanol ale odhalila i jiné, závažnější postoje společnosti, ústící do skutečně nejvyšších pater politiky, konkrétně na ministerstvo zdravotnictví. Například tím, že ministr zdravotnictví vyhlásil dočasnou plošnou prohibici pouze pro území ČR, aniž by se nějak zabýval myšlenkou, že ČR je součástí EU, a že by tedy měla prohibice ochránit nejen občany naší země, ale i celé Evropy. Upozornit jej na tuto skutečnost musela až sama Evropská Komise. Nejde o zanedbatelný signál. Jde o to, že ministr zdravotnictví, stejně jako značná část společnosti, přemýšlí pouze v hranicích vlastní země, ačkoli ta je už dávno členem nadnárodního společenství, kde platí alespoň v některých základních ohledech společná a solidární pravidla. A jiný způsob uvažování. Bohužel, pro řadu lidí jakoby stále platilo, že na našich hranicích pořád stojí ostnaté dráty.

To samé ale platí i pro další středoevropské, postsocialistické země. Ilustrativní je zejména, jak se v průběhu metanolového problému zachovali často zmiňovaní „nejbližší“ a „přirození“ spojenci ČR v evropském prostoru, totiž Slovensko či Polsko. Zejména Slovensko totiž od počátku celého případu sledovalo a sleduje vlastní prospěch jdoucí jednoznačně na úkor naší země, a to nadstandardními populistickými regulacemi a zákazy týkající se našich výrobků směrujících na jeho území a těch, které již tuzemské firmy na Slovensko vyvezly. Jinými slovy, místo aby Slovensko deklarovalo důvěru v kroky naší vlády a činnost dozorových orgánů, že celý problém zvládnou, jak to udělaly všechny skutečně vyspělé evropské země, demonstrovalo a demonstruje veřejně ochranu vlastních partikulárních zájmů. Navzdory tomu, že byl náš ministr zemědělství na slovenském Agrokomplexu a slovenský zase na naší Země živitelce, kde slova o vzájemné nadstandardní spolupráci nebrala konce. Poláci zase využili vítané příležitosti, jak naší zemi vrátit zpochybňování kvality polských potravinářských výrobků, ale, na rozdíl od Slovenska, mělo Polsko k poněkud razantnějším krokům vůči našim výrobkům alespoň nějaký, byť iracionální důvod. Z pověstné V4 tak „zůstali v klidu“ jenom Maďaři. Uvedené chování ovšem samozřejmě o něčem vypovídá. Jednak o tom, že evropského rozměru ještě žádná z postkomunistických zemí nedorostla. Také ale o tom, jak velký může být „spoleh“ na naše středoevropské partnery v situacích, kdy se bude na evropské úrovni diskutovat nějaký problém, na němž budou mít vlastní zájem. Kauza metanol přitom ukázala, že spolehlivějšími partneru budou spíše „zlí západní kapitalisté“, neboť mají poněkud vyspělejší etiku podnikání a také vyšší právní povědomí. Samozřejmě, že také země EU15 hájí vlastní zájmy, a to zcela pragmaticky. Třeba v systému a konstrukci zemědělských dotací. Nevyskakují ale emotivně jako čertík z krabičky, když je nad privátním podnikatelským zájmem vyšší princip, třeba důvěra v partnera řešícího nějaký vnitřní problém, nebo když jde o dodržování základních atributů jednotného společného trhu. Neměli bychom na to zapomínat, až budeme vytvářet na první pohled možná funkční, ve skutečnosti ale jen slovně formalizované nadnárodní koalice, ve kterých by mělo jít nejen o národní prospěch.

Petr Havel