Je na čase privatizovat lesy

Ačkoli si tuzemská média všímají v poslední době především blížícího se konce ještě loni největší tuzemské lesnicko-dřevařské společnosti LESS, jde v zásadě jen o vrcholek ledovce, který se ještě zcela nevynořil. Situace v tuzemském lesnictví je totiž více než tristní.

Nejen totiž společnost LESS, ale i zhruba dvacítka dalších významných lesnických společností v posledních měsících ukončila svou činnost, nebo se k tomu řádově v týdnech chystá. Pokud se týká menších firem a živnostníků, tak těch již zkrachovaly stovky. O práci přišly nebo přijdou tisícovky lidí. Zpracovatelské kapacity se zredukovaly zhruba o třetinu, svou činnost v ČR ukončují či utlumují i velké nadnárodní společnosti. Někde je tedy asi chyba.

Že byl přitom tuzemský trh s dřevem v minulosti kapacitně naddimenzován, to je celkem známá pravda, byť si jí mnozí nechtěli přiznat. Že ale z trhu mizí malí i velcí hráči i nadnárodní subjekty, není ani náhodou vinou naddimenzovaných kapacit. Skutečnou, zásadní a dominatní příčinou je přetrvávající monopol státního podniku Lesy České republiky (LČR), který spolu se státními Vojenskými lesy má ve vlastnictví (v tomto případě státním správcovství) lesů podíl, který nemá ve vyspělém světě obdoby. I díky tomu je situace v českém lesnictví ekonomicky, parametricky i systémově nesrovnatelná s okolními i vzdálenějšími státy, byť se jí mnozí snaží s jinými zeměmi srovnávat.

Přes opticky pozitivní, protože výrazný zisk LČR, nelze o tomto podniku ani náhodou říci, že v tomto případě neplatí heslo, že stát je špatným hospodářem. Naopak, platí to možná ještě více, neboť v případě LČR je stát dobrým hospodářem na úkor všech subjektů v oboru, které vhání do neřešitelných ekonomických situací a nakonec i k bankrotům. Výdaje státu za „zisk“ LČR, například v sociální oblasti, budou již letos vyšší, než je sám hospodářský výsledek státních lesů. Paradoxní je, že zisk LČR není za současné legislativy ani možné použít ke zvýšení příjmů státního rozpočtu.

Bez ohledu na velikost, politický názor či příslušnost k nějaké lesnické lobby se všichni v lesnickém oboru shodují, že počátkem všech tuzemských fatálních problémů je právě monopol LČR. Například ceny dřeva se u nás určují tak, že dominantní poskytovatel cenových podkladů, což jsou různé podoby LČR, je zároveň sám vymáhá po svých obchodních partnerech. To je střet zájmů a problém daleko závažnější, než jsou médii často propírané zakázky státních lesů. Jediným skutečně systémovým krokem, jak tuto situaci změnit, je proto alespoň částečné snížení dominantního postavení LČR na trhu prostřednictvím „malé privatizace“, neboť v tomto smyslu totálně neschopný Úřad pro ochranu hospodářské soutěže své poslání nenaplní, protože jinak by se tak již stalo.

Prvním krokem ke snížení monopolu LČR by měly být, pokud je koalice prosadí, církevní restituce. Nějaké majetkové vyrovnání s církvemi ostatně bude muset řešit jakákoli politická garnitura, kdyby se v současné době vydávání majetku církvím neprosadilo. Ani výdej části státních lesů církvím ale nemůže být konečné řešení. Zcela jistě je nutné zvýšit současnou desetihektarovou nevyhovující hranici pro zcelování (arondaci) lesních pozemků, což by mělo být mimo jiné také zájmem obcí. Především je ale nutné část majetku LČR docela prostě zprivatizovat. Tedy prodat, nebo dlouhodobě pronajmout s nějakým předkupním právem. To je nejen v zájmu tuzemského lesnictví, ale v obecném zájmu státu jako takového. Výnosy z prodeje státních lesů nebo z dlouhodobých pronájmů by totiž mohly poměrně podstatně zabezpečit potřebné finanční zdroje pro důchodovou reformu, nebo zajistit takové příjmy státního rozpočtu, že by nebylo nutné například zvyšovat daně. Ačkoli odhady ceny státních lesů v ČR se velmi liší, je i tak dobré vědět, že se pohybujeme v řádech stovek miliard korun. To je suma, kterou bude nutné dříve či později bez ohledu na politickou reprezentaci využít.

Proto by i současná opozice měla opustit populistickou kartu strašení laické veřejnosti nesmyslnými riziky, podle nichž by nesměli lidé chodit do soukromého lesa na výlety nebo na borůvky. Všichni přece z praxe vědí, že lesy, i ty soukromé, jsou v ČR veřejnosti otevřené, takže našinec vůbec nepozná, v jakém lese, státním, obecním nebo soukromém, se aktuálně nachází. To je dáno středoevropskou právní tradicí, kterou nelze srovnávat s hájením privátních pozemků v anglosaském právu. Minimálně malá privatizace lesů by navíc zcela prokazatelně vedla ke zlepšení péče o lesy jako takové, neboť privátní majitel se na rozdíl od státního úředníka bude zodpovědněji starat o svůj majetek. Teze o drancování lesů je naprosto nesmyslná, mimo jiné díky lesním hospodářským plánům, lesnické legislativě jako takové a zejména na základě praktické zkušenosti, kterou si lze v případě stávajících soukromých lesů ověřit. Privatizace státních lesů by se samozřejmě měla týkat pouze hospodářských lesů. Stát by tedy měl vědět, které lesní pozemky jsou pro něj ve veřejném zájmu nezbytné, zejména v případě zajištění mimoprodukčních funkcí lesa. To by ale neměl být problém. Problém je začít s onou privatizací. Čím dříve, tím lépe, neboť k ní stejně jednou dojde.

Petr Havel