Strategie pro růst zemědělství a potravinářství

Jistě není náhodou, že ministerstvo zemědělství předložilo Strategii pro růst českého zemědělství a potravinářství v rámci Společné zemědělské politiky EU po roce 2013 v době, která se časově shoduje se závěrečným jednáním Unie o jejím rozpočtu na období let 2014 až 2020. Zemědělství všech členských zemí Unie, tudíž i zemědělství české, je velmi silně spojeno se společným rozpočtem. Ale strategie, o které je zde řeč, má daleko širší záběr, neboť reaguje na neuspokojivý současný stav a hledá východisko, jak překonat stagnaci a docílit stav, v němž dojde k žádoucímu obratu.

Stav je nelichotivý

Nepříznivý obraz současnosti je i širší české veřejnosti dostatečně známý – výroba je na úrovni dvou třetin stavu z konce osmdesátých a začátku devadesátých let, soběstačnost země u nejdůležitějších komodit poklesla (a u některých pokles dále pokračuje), stav zejména chovu skotu nejenom nepříznivě ovlivňuje úroveň živočišné výroby, ale narušuje základní pilíře soustavy hospodaření, soustavy, která se zde postupně vyvíjela po dlouhé historické období.

V roce 2011 jsme vyvezli více než 2,7 milionů tun obilí, ale na druhé straně naše soběstačnost u vepřového masa poklesla na 60 procent. Je sice pravda, že hovězího masa jsme vyrobili více, než kolik spotřebovali, ale jeho průměrná spotřeba nedosahuje ani 10 kg za rok. Lze jistě těžko vysvětlit, proč dovoz zeleniny dvojnásobně převyšuje její domácí výrobu.

Tyto disproporce a nesrovnatelnosti vznikaly postupně. Spotřebitel to sice na nabídce potravin nepozoruje, protože náš zemědělský půdní fond představuje pouze 2,22 % obhospodařované zemědělské půdy všech zemí EU a kolem nás je plno úspěšných exportérů zemědělských a potravinářských produktů, ale přesto by nás to mělo velice znepokojovat. Zříkáme se plného využití vlastní půdy, likvidujeme pracovní příležitosti pro lidí českého venkova a to vše s negativními důsledky pro celou ekonomiku země.

Jak z toho ven

Odpověď na otázku, jak se z toho dostat, nacházíme v předloženém dokumentu. Samozřejmě, vždy zde zůstává otázka, je-li to odpověď dostatečná, odůvodněná, a zda povede k dosažení cílů, o jejichž realizaci usilujeme.

Máme-li uvést to podstatné, co strategie přináší, tedy: prioritně se má podporovat vzestup živočišné výroby jako nejslabšího článku zemědělství. Zvýšení její váhy mimo růstu tržeb povede k vyššímu využití zejména obilovin (jako podstatné složky krmných směsí) a zvýšení intenzity chovu skotu posílí váhu pícnin na orné půdě jako faktoru, který ovlivňuje její úrodnost. Nemusíme být ani zemědělskými odborníky, abychom věděli, jak to posílí výrobně i ekonomicky celý systém hospodaření.

Dalším výrazným rysem strategie je snaha o zachování počtu pracovních příležitostí, a všude tam, kde to je možné, o jejich zvýšení. Proto je kladen důraz na pomoc těm úsekům rostlinné výroby, které jsou pracovně náročné a umožňují vyšší tvorbu přidané hodnoty. I proto se středem pozornosti stává zelenina a ovoce. To by současně umožnilo snížit záporné saldo našeho agrárního zahraničního obchodu.

Uvést to vše do života bude moci pouze podniková sféra. Podniky budou realizovat ten který záměr tehdy, jestliže se to pro ně bude jevit jako ekonomicky výhodné. A hospodářská politika státu, jejíž formulace je součástí předloženého dokumentu, by se tomu měla snažit napomáhat.

Bez podpor to nepůjde

Podpory, které má stát pro tento účel k dispozici, nejsou malé. Například v roce 2011 podle Souhrnného zemědělského účtu činila produkce zemědělského odvětví 117,4 mld. Kč, ale hodnota mezispotřeby a odpisů představovala 98,4 mld. Kč, takže rozdíl – čistá přidaná hodnota - dosáhla pouze 19 mld. Kč. Proč pouze? Protože uhradit mzdy, daně, pachtovné, nákladové úroky a navíc zajistit i podnikatelský důchod - to všechno v rozsahu 47,2 mld. Kč - by nebylo možné bez podpor ve výši 27,8 mld. Kč.

Není třeba zamlčovat, že na podpory zemědělcům v EU jsou různé názory, často i velmi kritické. Máme-li soudit podle těch, které se i u nás vyskytují, jedná se často o kritiku bez znalostí skutečného stavu věcí. Jedno je ale jisté již dnes: i pro období let 2014 – 2020 budou podpory zemědělcům součástí společné zemědělské politiky.

Platby pro české zemědělce z rozpočtu EU za toto období budou činit 5,4 mld. euro a podpora rozvoje českého venkova dalších 1,9 mld. euro (snad na tom nic nezmění za několik měsíců ani Evropský parlament, který bude rozpočet schvalovat). Podle nynějšího směnného kurzu koruny za uvedených sedm let by na uvedené účely ČR obdržela 182,5 mld. Kč.

Těch prostředků v průměru za rok nebude více, ale budou k podnikům směřovány tak, aby se prioritním programům dostalo větší podpory. Zřejmě tak bude mít výroba větší přednost před činnostmi, které se zaměřují především na údržbu krajiny. Po těsnějším spojení podpor s výrobou volají zejména z těch podniků, kde o výrobu dbají na prvním místě.

Občas se vyskytují názory, že jednou z vážných příčin zaostávání českého zemědělství jsou nižší podpory než v zemích západní Evropy. V posledních letech toto tvrzení není tak zcela pravdivé. Například Německo a Francie mají sice na hektar vyšší podpory o jeden až dva tisíce korun, ale jejich váha na hodnotě produkce je nižší než u nás.

Jednoduché to nebude

Představa, že to vše půjde hladce, není na místě. Víme například, že počet krav je dnes podstatně nižší, než jaký byl na začátku devadesátých let a jaký je na 100 ha i dnes v okolních zemích. Ale zrovna na tomto úseku snad jako jediném došlo k výraznému zlepšení – průměrná dojivost se zvýšila z necelých 4000 na více než 6000 kg a naše výroba mléka v předminulém roce převyšovala spotřebu o téměř deset procent.

Představa o podstatně vyšším stavu dojnic při současné dojivosti vyvolává otázku, jak si poradí výrobci s prodejem. Nehledě na to, že podnikatelský záměr v tomto směru je finančně náročný a předpokládané ekonomické výsledky nejsou jistou zárukou brzké návratnosti vložených prostředků. Strategie počítá zejména se zvýšením stavů krav bez tržní produkce mléka.

To daleko smělejší cíle jsou v případě chovu prasat, kde se počítá se zvýšením stavů téměř o třetinu. I z hlediska podnikatelského je to snadněji realizovatelné, nehledě na to, jak vysoký podíl na spotřebě masa připadá na vepřové maso dovážené.

Zajímavé návrhy dokument přináší i v oblasti pracovních sil, produktivity práce, pracovních příležitostí apod. Na straně jedné jsou faktory silně ovlivňující růst výkonnosti a tím úsporu pracovních sil, na straně druhé snaha nejenom o zachování, ale i o zvýšení počtu pracovních příležitostí. Jedno je však jisté: tolik lidí, kolik jich pracovalo v českém zemědělství před více než dvaceti lety, zde pracovat již nikdy nebude. To ale není v rozporu s úsilím, aby počet pracovních příležitostí byl jedním z významných požadavků hledání cest dalšího rozvoje.

Dokument je samozřejmě co do obsahu daleko bohatší. Obsahuje i návrhy, které přímo volaly po kritickém ohlasu. Reagovali jsme na to daleko podrobnějším textem, který byl zaslán vedoucímu autorského kolektivu. Není pochyb, že budeme svědky zajímavé diskuse.

Josef ŠENFELD, poslanec, člen zemědělského výboru (KSČM)