Novela mysliveckého zákona je potřebná

(rozhovor s předsedou Asociace soukromého zemědělství ČR Josefem Stehlíkem o nezbytnosti novely mysliveckého zákona a problémech, které by měla řešit)

O novelizaci zákona o myslivosti se mluví řadu let. Co je podle Vás nejzásadnějším důvodem k této veřejností vnímané kontroverzní novelizaci?

Hlavním důvodem pro novelizaci mysliveckého zákona je skutečnost, že škody zvěří, které jsou způsobovány na zemědělských i lesních porostech, dosahují v poslední době skutečně nebývalých rozměrů a současný stav se již vymyká kontrole. Příčinou nevyhovujícího stavu je dlouhodobé oddělení myslivosti od zemědělské a lesnické činnosti. Dosavadní vnímání myslivosti jako koníčka nebo společenské zábavy je dávno překonáno, a ukazuje to i praxe – není-li myslivost spojena se zemědělskou a lesnickou činností, tak si žije svým vlastním životem, který je pro hospodářství velmi nepříznivý.

Máte na mysli škody způsobené zvěří?

Ano a proto je třeba hledat cesty k řešení tohoto problému, což ale kromě různých vyhlášek naráží také na nedokonalost mysliveckého zákona, který brání účinnému snižování škod zvěří i tím, že velmi formalizuje fungování honebních společenstev a výkon vlastnického práva. Tím, že nejsou jasně daná pravidla, jak se má honební společenstvo svolávat, jaké slovo má mít při schvalování plánů lovu, jaké mají být důvody pro vypovídání nájemců, kteří dlouhodobě neřeší škody způsobené zvěří. Současné znění mysliveckého zákona navíc často vystavuje státní správu do bezzubé pozice. Ministerstvo zemědělství se sice snaží být aktivnější v komunikaci s příslušnými orgány, to ale nestačí, neboť naráží na bariéry dané právě mysliveckým zákonem.

Jak by tedy mělo honební společenstvo fungovat?

Každopádně jako každá jiná obchodní společnost. Jestliže se třeba standardní obchodní společnost alespoň jednou do roka nesejde, pak je to důvod, aby taková společnost ze zákona skončila. Další věc je transparentnost svolávání honebních společenstev. Mělo by se tak dít například prostřednictvím veřejně dostupných údajů na internetu nebo prostřednictvím obecních úřadů příslušných katastrů. Dnes se celá řada členů honebních společenstev nemůže k potřebným informacím dostat. Tedy: Je nutné posílit mechanismy fungování honebního společenstva jako hospodářské organizace. Jestliže zákony stanovují pravidla pro společnosti s ručením omezeným nebo akciové společnosti, tak by měl zákon stanovit jasná pravidla i pro honební společenstva. Tím se mimo jiné posílí také pravomoci těchto subjektů, ale i státní správy. Prvním signálem, že něco nefunguje, jsou případy, když pověřený honební výbor není ochoten odsouhlasit plán lovu nájemci honitby. To v praxi znamená nesoulad zájmu vlastníka a nájemce, což už by měl být důvod k tomu, aby mohl orgán státní správy zakročit.

Jak by měl zakročit?

Například tak, že na základě požadavků vlastníka posoudí, že v lokalitě dochází k přemnožení zvěře a nařídí nájemci navýšit odlovy zvěře. To může být v některých případech impulsem k větší spolupráci nájemce s vlastníkem. V jiných případech, kdy ke spolupráci nedojde, pak důvodem k tomu, aby se vypověděla stávající nájemní smlouva. Není přece možné, aby v případě, kdy má někdo pronajatou nemovitost (a honební pozemek nemovitostí je), dlouhodobě nerespektuje požadavky vlastníka, a vědomě či nevědomě ničí jeho majetek, nebyl vlastník schopen legitimní zákonnou formou příslušného nájemce vypovědět. To je jako kdyby nemohl vlastník domu vypovědět nájemce bytu, který jej postupně vybydluje, a zároveň odmítá řešit náhrady vzniklých škod.

Současná podoba mysliveckého zákona prostě podle mne nahrává zásadnímu porušování vlastnických práv, ale i práv uživatele. S tím souvisí potřeba řešit vyšší míru propojení užívání zemědělského a lesního pozemku. Přímo ze zákona by měla být proto dána možnost, aby se vlastník, který pronajímá své pozemky k zemědělskému využití, mohl svobodně rozhodnout pronajmout nejen zemědělské, ale zároveň i myslivecké využití svých pozemků jedná osobě – a aby měl stávající nájemce pozemků, který na nich hospodaří, právo přednosti k tomu, aby na nich vykonával také právo myslivosti. Posílení výkonu práva myslivosti prostřednictvím nájemce půdy může pak být následně klíčem k tomu, aby se začaly honitby formovat tak, aby se skutečně blížily svým pojetím vlastnické honitbě, a samotný vlastník bude přirozeně motivován řešit škody zvěří a bude v mnohem silnějším postavení vůči nájemci honitby. Tak lze honitby provozoval tak, aby nedocházelo k poškozování porostů, plodin a nekontrolovatelnému výkonu práva myslivosti.

Jak by měla novela řešit vypovídání nájemních smluv nebo vyjímání honebních pozemků z honiteb?

V prvé řadě by měla existovat zákonná opora pro to, aby při naplnění určitých zákonných důvodů mohl vlastník vypovědět nájemce a vybrat si jiného nájemce nebo svého „osobního“ myslivce, pokud bude provozovat honitbu sám nebo samo HS.  Ono to teoreticky jde již nyní, pokud je ale institut výpovědi dobře ošetřen v nájemních smlouvách. Bohužel, díky velké atomizaci vlastníků a ne zcela velkého právního povědomí týkajícího se podmínek užívání majetku, tomu tak dnes není. Druhá věc je prohlašování pozemků za nehonební. Podle mne musí být takový krok jednoznačně na rozhodnutí vlastníka, bez ohledu na rizika, jestli jsou jeho důvody k prohlášení pozemků za nehonební relevantní. To, že on si potom ponese na svých bedrech důsledky škod způsobené zvěří, je prostě na jeho svobodném rozhodnutí. Čili nemůže být nikdo, kdo by mu zakázal vyjmutí pozemků z mysliveckého užívání, ale na druhé straně nesmí být ani nikdo, kdo by mu bránil v tom, aby do honitby pozemky opětně zařadil. Tady musí být skutečně jasná podpora vůle vlastníka, zda-li chce nebo nechce, aby byla na jeho pozemcích provozovaná honitba.

Co když ale vyjmutím pozemků z honiteb způsobí vlastník škodu okolním hospodářům?

To by mělo v novele zákona řešit posílení výkonu státní správy, která by měla důraznější nástroje k posouzení stavu, který na pozemcích vznikl, a to až do té míry, že příslušnému vlastníkovi přikáže učinit kroky, které povedou třeba ke snížení stavů tamní zvěře. Na druhou stranu nesmí být zvýšení kompetencí státní správy zneužitelné, a najít potřebnou rovnováhu bude samozřejmě složité. Dovedu si například představit, že pokud by v honebním společenstvu nedocházelo k plnění ustanovení orgánu státní správy, například ke snižování stavů zvěře, může být rozhodnutím orgánu státní správy umožněno sousednímu nájemci honitby za určitých podmínek provést kroky ke snížení stavů zvěře v nefunkční honitbě. Orgán státní správy prostě musí mít pravomoc zajistit, aby v nefunkční honitbě nedocházelo k přemnožování zvěře, která pak může škodit v okolních honitbách.

Jedním z problémů budících v případě mysliveckého zákona velké emoce, je velikost honiteb. Počítá novela s nějakým zásahem do současného stavu?

Pokud přijmeme tezi oponentů novelizace mysliveckého zákona, podle kterých se snížením velikosti honiteb sníží počty zvěře, pak by bylo prvním krokem ke snížení přemnožené zvěře právě snížení plochy honiteb. To je ale zjednodušující pohled. Osobně si nemyslím, že je nutné snížit velkost honiteb za každou cenu, ale v debatě o novele zákona je třeba diskutovat také o této možnosti, jestli právě zásah do minimální velikosti honiteb není v některých případech jedním z nástrojů pro snižování počtů zvěře. Je také třeba rozlišovat velikost polní a lesní honitby, přičemž v polních honitbách je normovaná zvěř pouze srnčí a drobná. A pro takovou zvěř je plocha 250 hektarů dostačující. Je to prostě téma k diskusi, ale není to, na čem by měla novela mysliveckého zákona stát či padat…..

Petr Havel