Úspěch v jednání s EU

Přestože byla odcházející vládní garnitura po celou dobu své existence označována jako největší škůdce hospodářství ČR v celém polistopadovém vývoji, v oblasti zemědělství to určitě neplatí. A to přesto, že na ministerstvu zemědělství seděli celou dobu občanští demokraté, pro které zemědělství nikdy nepředstavovalo zásadní hospodářskou prioritu.

Po ukončení irského předsednictví EU je totiž zcela zřejmé, že ČR ve složitých několikaletých jednáních o prosazení svých požadavků a priorit v rámci Společné zemědělské politiky EU (SZP) na období 2014 až 2020 uspěla prakticky ve všech důležitých bodech. To znamená, že je naše země navzdory škarohlídům schopna se v evropské zemědělské diplomacii prosadit, zejména pokud táhnou politici i nevládní organizace za jeden pomyslný provaz. Zároveň je to také impulz pro zvýšení sebevědomí našich vyjednavačů v EU do budoucnosti, neboť vyjednané výsledky ukazují, že není správné dopředu něco vzdávat, což se v minulosti často dělo a zejména v myslích některých státních úředníků je takový přístup ukotven i nadále. Z filosofického pohledu je přitom vyšší sebevědomí bližší, ať se komu líbí nebo ne, spíše pravicovému než levicovému pojetí politiky a správy státu. Na půdě EU se tak obsazení resortu zemědělství občanskými demokraty vyplatilo.

Základním diplomatickým úspěchem ČR, která ve svém názoru původně ani náhodou nepředstavovala většinu v portfoliu zemí EU, jsou především podmínky greeningu – ozelenění. Přestože by pro českou krajinu bylo obecně odmítané povinné uvedení části půdy do klidu přínosné, sehraje i kompromisní řešení, podle kterého lze na takové půdě pěstovat určité, pro krajinu a zemědělství zároveň vhodné plodiny, také pozitivní roli. Druhým zásadním úspěchem je možnost použít až 15 procent (pakliže se správně vydefinuje pojem „proteinové rostliny“) podle článku 38 na podporu citlivých komodit, což je klíčové pro přesnější zacílení dotačních podpor do oblastí, které ČR považuje za strategické, zejména v živočišné produkci. Obecně jde navíc o princip, který dává možnost v rámci SZP jednotlivým zemím dostatečně ohodnotit komodity na základě jedinečných národních strategických, ale i klimatických či geografických specifik. Je totiž zcela zřejmé, že zcela identické podmínky podpor nelze automaticky roubovat na tak zemědělsky i ekonomicky odlišné země, jako je třeba Řecko na straně jedné, a například Švédsko na straně druhé. ČR tak ve zmiňovaném opatření, byť ne sama, odpracovala vylepšení původního návrhu změn v SZP i za ostatní státy. Samozřejmě nelze zapomenout na výrazný pokrok oproti původnímu návrhu na zastropování (capping), který ve svém konečném návrhu nepřipraví naše zemědělství o miliardy eur ročně, což původně reálně hrozilo.

Rámcové podmínky SZP na období 2014 až 2020 jsou tak z pohledu struktury našeho zemědělství vyjednány vyváženě i díky tomu, že se na nich dokázaly shodnout před jejich prosazováním na půdě EU nevládní zemědělské organizace včetně Asociace soukromého zemědělství ČR. Je to důležité i pro naplnění počátkem roku představené „Strategie pro růst“, což je mimochodem další důležitý systémový krok, který si jako pozitivní bod může připsat odcházející politická garnitura.

Nyní ovšem půjde o to dojednaný rámec smysluplně naplnit. Právě v tomto procesu se ale může mnohé pokazit, protože jednotlivým zájmovým skupinám se samozřejmě za své partikulární zájmy daleko lépe lobbuje v domácím prostředí, než v Bruselu nebo ve Štrasburku. To platí jak pro rámcové podmínky ozelenění, kde lze čekat velmi bouřlivé diskuse, tak pro využití peněz z článku 38. Pro české zemědělství by bylo přitom optimální, kdyby se v zásadě vyvážený rámec v rámci SZP promítl obdobně vyváženě i do konkrétních podmínek dotací a priorit v národní legislativě. Je k tomu dobře vykolíkovaný prostor, který lze účelně využít i proto, že spolupráce nevládních organizací a jejich představitelů v mnoha směrech díky pravidelné vzájemné komunikaci obrousila někdejší ostré hrany často zbytečných konfliktů, které se odehrávaly v minulosti. Ostatně – reakce prakticky všech na vyjednané podmínky podoby SZP na příštích sedm let byly docela identické. Vlastně se ani jinak v obecné rovině reagovat nedalo – jenom bychom neměli zapomínat, čí zásluhou se tak stalo. Ne ve všech resortech totiž hájí naši vyjednavači v Bruselu takové priority, které jsou zformulovány v diskusích s těmi, kterých se následně dopady evropských verdiktů týkají. V zemědělství se to ale podařilo a názor podnikatelů v oboru byl respektován. Měli bychom v takovém přístupu pokračovat.

Petr Havel