ASZ Kolín, Kutná Hora, Nymburk - Intenzivní zemědělská výroba v úrodném Polabí

V minulém díle našeho seriálu o regionech ASZ jsme se podívali do živočišnou výrobou a pěstováním brambor oplývajícího Pelhřimova, nyní se přesuneme do oblasti intenzivní rostlinné výroby. Námi navštívený region zaujímá velkou část Středočeského kraje, počtem členů však bohužel k největším nepatří – Kolín, Kutná Hora, Nymburk.  

Většina farem členů ASZ Kolín, Kutná Hora, Nymburk se nachází v úrodném Polabí, charakteristickém kvalitní půdou a příznivými klimatickými podmínkami, což do značné míry ovlivnilo jejich zaměření. Intenzivní rostlinná výroba na větší výměře půdy a její nejtypičtější produkty – řepka, pšenice, ječmen, kukuřice, ale i slunečnice, cukrovka, mák, hořčice, brambory a cibule definují podstatu zdejšího hospodaření.

V obci Zvěřínek vzdálené necelých pět kilometrů jihozápadně od Nymburka hospodaří (stále za vydatné pomoci rodičů) na statku, který patřil maminčině rodině, předseda ASZ Kolín, Kutná Hora, Nymburk Roman Noll.

Rodina jeho otce taktéž sedlačila, navíc nepřetržitě navzdory kolektivizaci, ale na velmi malém statku v nedalekých Chválovicích. Jako lepší varianta se proto v roce 1992 zdálo začít zemědělsky podnikat právě ve Zvěřínku. To se ukázalo jako velmi prozíravé hlavně ve chvíli, kdy se rodině podařilo přikoupit sousední hospodářství (i s pěti hektary půdy), a to stávající tak šikovně rozšířit. Ač v sobě otec Romana Nolla selské geny rozhodně nezapře, došlo i zde hned na počátku hospodaření k výše zmiňované generační neshodě, a to ohledně nutnosti nákupu a pronájmu půdy. S odstupem času lze hodnotit jako velmi šťastný předčasný Romanův návrat z vojny. Ten mu totiž umožnil hbitě reagovat, nakupovat a pronajímat další hektary, takže již v polovině 90. let jich měl rovnou stovku. Postupně se nabízela další půda, například po ukončení činnosti sadského státního statku v roce 1998, až do dnešních 290 hektarů, z nichž stovka je vlastních.

Pole se nachází ve čtyřech katastrech, nejdále asi 10 km od statku. Hlavními plodinami jsou ozimá pšenice (80 ha), řepka (60 ha) a sladovnický i krmný ječmen (50 ha). Na pozemcích s lehčí půdou, kde se nedrží voda, se daří slunečnici, pěstovány jsou i brambory, ačkoliv již na menší výměře, než v minulosti (z 25 zůstalo 10 ha), zbytek tvoří vojtěška a další pícniny. Pouze malá část výměry, kde jsou vyloženě písčité pozemky, je zatravněna. „Bohužel nemám vlastní skladovací prostory, na mou farmu by se ani nějaká sila nevešla, proto si pronajímám halu. Ta mi umožňuje prodat zhruba padesát procent úrody až v okamžiku, kdy je lepší cena – třeba na podzim nebo až v lednu. Otázku vlastních skladovacích prostor ale hodlám v brzké budoucnosti řešit,“ informuje hospodář.

Farma Romana Nolla však nestojí pouze na rostlinné produkci. Je jednou z mála, která se věnuje i živočišné výrobě a v regionu Kolín, Kutná Hora, Nymburk možná jednou z vůbec posledních mléčných farem. „Dlouhou dobu jsem si myslel, že hlavním zdrojem příjmů farmy bude právě živočišná výroba. Realita je však poněkud jiná. Přesto považuji mléko za dobrou komoditu, veškerou produkci prodám bez problémů ze dvora,“vysvětluje sedlák. Přímo na farmě má Roman Noll mléčný automat, který původně zakoupil k umístění do jednoho ze supermarketů. Po půlroce ale dostal výpověď, proto jej přemístil do Zvěřínku. Lidé z okolí si již zvykli chodit na farmu nejen pro čerstvé mléko, ale i vejce (od tří stovek slepic taktéž chovaných na farmě), brambory a cibuli, prodej ze dvora se zde tedy daří, jistě i díky dobré propagaci formou vkusných reklamních upoutávek.

Další aktivitou farmy, která disponuje kupodivu pouze jedním zaměstnancem, je výkrm prasat. „Jedním z plánů do budoucna je vystavět zde i malá jatka. Tak by k produktům nabízeným ze dvora přibylo i maso, o které je ze strany zákazníků velký zájem,“ plánuje Roman Noll.

Záchrana kněžického mlýna

V energeticky soběstačné obci Kněžice ležící 22 km severovýchodně od lázeňského města Poděbrady bylo na začátku roku 2007 uvedeno do provozu unikátní technologické zařízení využívající obnovitelné zdroje energie. Jeho výstavba vyřešila zpracování biologicky rozložitelného odpadu produkovaného okolní zemědělskou a potravinářskou výrobou a místní komunální sférou. Zároveň se tím obec stala z větší části energeticky soběstačnou, a to při maximální ochraně životního prostředí. V bioplynové stanici se nezávadným způsobem likvidují místní odpadní splaškové vody a za úplatu i hygienicky rizikový odpad z cizích zdrojů (například z jatek a stravoven). Dále se zde zpracovává sláma, kukuřice, jeteloviny a další přebytečná i nově pěstovaná biomasa. Z těchto 100% obnovitelných zdrojů se vyrábí bioplyn, elektřina, horká voda na vytápění většiny obce, topné pelety z biomasy a hnojivo pro zemědělství. Část biomasy (konkrétně energetický šťovík) pěstoval donedávna pro potřeby bioplynové stanice i mladý sedlák v této obci hospodařící – Kamil Soukup. 

„Vypracovat projekt, podat ho v rámci programu „Infrastruktura“ financovaného z fondů Evropské unie, najít zdroje pro dofinancování akce, vybrat spolehlivého dodavatele, přesvědčit spoluobčany, rozkopat celou obec a postavit dílo za zhruba 135 milionů korun nebylo obzvláště v roce 2005, kdy všeobecná informovanost o obnovitelných zdrojích energie byla téměř nulová, pro starostu obce nikterak jednoduché. Přesto se to podařilo. Obec v roce 2007, kdy byl provoz bioplynové stanice spuštěn, získala teprve jako třetí projekt ze zemí střední a východní Evropy prestižní Evropskou cenu za energetickou efektivnost (EEA),“ seznamuje nás s historií projektu Kamil Soukup.

Ten zemědělsky podniká na statku, který patřil maminčině rodině, a kde v 90. letech m. st. začala právě maminka se svým otcem hospodařit na sedmi hektarech navrácených polí. „Pro mého tatínka byla možnost znovu soukromě hospodařit neskutečnou satisfakcí, byl velmi šťastný,“vzpomíná paní Soukupová. V dalších letech pak hospodařila s manželem, dnes ke statku náleží 85 hektarů půdy, na níž se pěstují obilniny a olejniny, a vše již má na starosti mladý hospodář. Generační obměna v rámci PUZČ však v této rodině byla více než složitá. O tento dotační titul totiž s naprosto čistým úmyslem zažádala paní Soukupová (ročník 1947), ale z důvodu, že již v té době měla nárok na starobní důchod, jí nebyl přiznán. Následovalo odvolání, věc řešil Nejvyšší soud, Evropský účetní dvůr, který vyzval k vyjádření všechny členské státy EU, a nakonec (po několika letech) přišlo letos v dubnu rozhodnutí vyznívající v její prospěch.

Paní Soukupová je však stále aktivní a činorodá dáma se smělými plány do budoucna. V roce 2009 založila občanské sdružení Galská růže, jejímiž členy jsou podobně smýšlející lidé zabývající se ochranou přírody, zemědělstvím šetrným k přírodě, bioenergetikou či ochranou zdraví za pomoci přírodních metod. Tomuto občanskému sdružení se podařilo získat dotaci z evropských fondů na rekonstrukci zchátralého kněžického mlýna, který by měl v budoucnu sloužit jako vzdělávací středisko. „Půjde o středisko environmentální výchovy, jednáme v tomto směru s Akademií věd ČR, Výzkumným ústavem zemědělské techniky a PRO-BIO Svazem ekologických zemědělců. Velmi by mě potěšilo, kdyby nově zrekonstruovaná budova kněžického mlýna, jež si stejně jako většina statků v minulém století prošel velmi těžkými časy, mohla do budoucna sloužit i nejrůznějším akcím Asociace soukromého zemědělství, která je pro nás se synem srdeční záležitostí,“ říká paní Soukupová.

Veškeré nepřízni navzdory

Více než třísetletý statek U Zedníků v Chotuticích nedaleko Kolína propojil v 50. letech minulého století dvě režimem stíhané rodiny – selskou a důstojnickou. Syn tehdejšího sedláka z Chotuticse jakožto politický vězeň seznámil s dcerou svého spoluvězně, který bojoval za druhé světové války v odboji v Anglii. Jejich vnuk Jiří Zajíc selské geny svého dědečka podědil a dnes na zdejším statku hospodaří.

„Statek v Chotuticích je s naším rodem spjat od úplného začátku – tedy více než 300 let. V roce 1952, kdy z něj praprarodiče spolu se svými dětmi byli vystěhováni, se pyšnil ukázkovým chlévem, v němž se dařilo chovu mléčného skotu, a náleželo k němu 38 hektarů pozemků. Nejprve jej zabralo JZD, poté státní statek, který zde skladoval chemii, část obývali nepřizpůsobiví občané. Pradědeček a potom i děda putovali do vězení a rodina se uchýlila do jižních Čech. Pamatuji si, jak jsme s dědečkem v 80. letech podnikali z jihu Čech tajné cesty na „náš“ statek. Říká se, že chlapi nebrečí, ale vždy když jsme se vraceli zpátky „domů“, děda se neudržel,“ vzpomíná Jiří Zajíc.

O restituce požádal šťastný dědeček pana Zajíce hned v roce 1989. Vše vypadalo na happy end, začala rekonstrukce – budovaly se nové střechy a podlahy promořené skladovanou chemií, vtom však přišla dědečkova sestra s žádostí o polovinu majetku. Veškeré práce spojené s obnovou statku tak na dlouhých 17 let ustaly a vypadalo to,že vinou nedořešených majetkových poměrů hospodaření na chotutickém statku zcela skončí. Rodina dokonce hledala i náhradní prostory, kde by mohla zemědělsky podnikat. Ačkoliv situace není dodnes zcela uspokojivě vyřešena, k určité dohodě před šesti lety přece jen došlo a potřebné rekonstrukce tak mohly pokračovat. Kromě nich vybudoval Jiří Zajíc i dvě ocelokolny na uskladnění techniky, před dvěma lety mu byla schválena dotace z Programu rozvoje venkova na výstavbu sil na skladování obilí. Stavba musela být dokončena do žní, banky v té době však v důsledku krize pozastavily některé úvěry a z úvěrového příslibu nakonec sešlo. Finanční prostředky tak musel pan Zajíc shánět velmi složitě a nebankovní cestou, nakonec se to však podařilo.

Původním záměrem zemědělského podnikání pana Zajíce byla specializace na živočišnou výrobu. Měl 30 prasnic a odchovával selata, před pěti lety však byl nucen přejít pouze na rostlinnou produkci. Dovedla ho k tomu nejen ekonomická nevýhodnost, ale i nemožnost nadále kombinovat chov prasat s rozrůstající se rostlinnou výrobou. Z původních navrácených 18 ha polí a 18 ha pronajatých od pratety se Zajícovým totiž podařilo nakoupit dalších 82 a pronajmout 207, tedy celkem 325 hektarů orné půdy. V současné době pěstují na 45 ha cukrovku, na 100 ha řepku, o zbytek se dělí pšenice, ječmen, kukuřice, mák a brambory. Polovinu produkce prodá pan Zajíc přes Odbytové a hospodářské družstvo Kolín, jehož je místopředsedou.

Starší, ale velmi kvalitní zemědělskou mechanizaci, na kterou nedá dopustit, zakoupil prostřednictvím bratra babičky v sousedním Německu, který zde již mnoho let žije. Za pomoci jednoho zaměstnance a brigádníků tak zvládne kompletně obhospodařit své pozemky, ale i služby na dalších 150 hektarech. „Do budoucna bych rád rozšířil výměru vlastních pozemků. Myslím, že je lepší varianta mít raději méně svých než více pronajatých,“ říká Jiří Zajíc.  

„Nejen vzhledem k historii naší rodiny považuji za svou povinnost být součástí organizace, která hájí zájmy soukromých zemědělců, a myslím si, že Asociaci se její poslání daří. Nikdy jsem nelitoval finančních prostředků vložených do ní v rámci členských příspěvků, protože to považuji za dobrou investici, která se mi vrací. Mrzí mě ale, že třeba konkrétně v naší oblasti intenzivního zemědělství je stále spousta sedláků, kteří v ní sdruženi nejsou. Napadá mě proto, zda by třeba nepomohlo zavést jednotný poplatek pro větší zemědělce. A také zaměřit se na větší celorepublikovou propagaci a akce pro podporu politiky soukromých zemědělců,“ myslí si Jiří Zajíc.

Nový lesk pro jezuitský statek

První zmínka o osadě Mezholezy, ležící 5 km západně od Kutné Hory, pochází z roku 1495. Po příchodu jezuitů do Kutné Hory roku 1626 začal mezholezský deskový statek sloužit k jejich zásobování, jezuité zde také přepřahali koně po cestě do Prahy. Dnes se tomuto statku snaží navrátit jeho bývalý lesk mladý hospodář František Pospíšil, jehož rodině byl roku 1993 vrácen.

Na mezholezský statek se roku 1948 přivdala babička dnešního majitele. V té době byl v rozkvětu, patřilo k němu 16 ha půdy a fungovala zde moderní porodna prasat. Jen o pár let později byla rodina vystěhována do náhradního domu bez oken a dveří se zákazem přístupu do okresu Kutná Hora. Dnes, 20 let po navrácení statku rodině Pospíšilových, není situace stále úplně růžová. Statek je památkově chráněným objektem, což s sebou nese velmi přísné požadavky na rekonstrukci. Navíc bylo zpočátku zemědělského podnikání nutno investovat spíše do půdy (Pospíšilovi dnes obhospodařují 75 hektarů, z nichž 70 je vlastních) a zemědělské mechanizace. Ta navrácená v restituci čítající stařičký traktor a valník opravdu nedostačovala. Poněkud úsměvně s odstupem času působí i povinnost Pospíšilových sehnat náhradní bydlení nepřizpůsobivým občanům, kteří na začátku 90. let na statku přebývali.

„Nic se nedá uspěchat, jsem zastáncem poctivé práce a grunty se dříve budovaly také po několik generací,“ říká otec dnešního mladého majitele, kterému hospodářství předal v roce 2009 v rámci PUZČ. Ten se nyní snaží dokončit stavební úpravy v obytné části, aby zde mohl začít bydlet s rodinou, do které co nevidět přibude nový člen. 

V okolí Mezholez, které se nachází v nadmořské výšce 430 m.n.m., je středně těžká, písčitá půda s kamením. Výhodou však je dostatek srážek a v zimě absence holomrazů. Daří se zde pšenici, řepce, jarnímu ječmeni, hořčici a máku. Pan Pospíšil je členem sdružení Český mák, které se orientuje na zvýšení ekonomicky efektivních výnosů, a jehož členové produkují zhruba polovinu české produkce této plodiny.

Z obhospodařovaných 75 hektarů je 6 ha pastvin, které celoročně využívá stádo 14 kusů skotského náhorního skotu. „Pro chov tohoto extenzivního masného plemene jsem se rozhodl před deseti lety a byla to sázka na jistotu. Díky absenci moderních selekčních postupů se chová v nezměněné podobě již od 18. století a tvrdé horské podmínky, skromná pastva a celoroční volný pohyb v přírodě formovaly jeho konstituci a zdraví. Zvířata jsou proto odolná, otužilá a nenáročná. Porody probíhají bezproblémově, ve stádě, telata jsou velmi životaschopná a samostatná, není je nutno oddělovat ani jim poskytovat zvláštní péči. Kromě významu pro údržbu krajiny je toto plemeno ceněno i svým masem špičkové kvality, u konzumentů jsou oblíbené hlavně steaky chutí podobné zvěřině,“ vysvětluje František Pospíšil a dodává: „Jedinou stinnou stránkou chovu je nekázeň či nepřejícnost ze strany některých lidí. Často nacházím přestřihané ohradníky, mizí tyčky, zkrátka nic příjemného.“

Kromě rekonstrukce statku má pan Pospíšil v plánu v průběhu pěti až osmi let rozšířit výměru půdy na 100 hektarů. „V loňském roce se mi podařil nákup pozemků od příbuzných, získat dalších 25 hektarů však nebude tak snadné. I co se týče pronájmů, dávají zdejší vlastníci jednoznačnou přednost družstvům. Důvodů je více, mezi nimi ale bohužel i závist a nepřejícnost, což mě velmi mrzí,“ hodnotí sedlák. Oporou a velkým pomocníkem mu však  stále je jeho otec František, který jeho mladistvý elán doplňuje rozvahou a léty zkušeností.

Komplikované restituce neodradily  

Další z členů regionální asociace Kolín, Kutná Hora, Nymburk, který převzal hospodářství po svém otci (již v roce 2006), Miroslav Šplíchal, žije se svými rodiči v obci Vitice nedaleko Českého Brodu, kde se roku 1434 odehrála slavná bitva u Lipan.

Rodiče ze strany otce pana Šplíchala dříve hospodařili na statku v nedalekých Kšelích, k němuž náleželo 28 ha polností. O restituce zde zažádal jeho bratranec, který tu také začal hospodařit, pak se přidal i Miroslav Šplíchal st. Rodiče maminky pana Šplíchala krátký čas hospodařili na části bývalého židovského statku v Hřibech, ke kterému původně patřilo i 80 ha polí, statek však byl v roce 1946 rozdělen a pozemky rozparcelovány. O hřibské restituce zažádala rodina až v roce 1998 a následovaly vleklé soudní spory, které vyústily až o sedm let později navrácením části objektu a 6,5 hektarů polí. Do té doby byla rodina nucena zemědělsky podnikat v náhradních prostorách, jelikož ani budovy ve Kšelích nebyly k dispozici. Nyní se v budově bývalého kravína na rodinném pozemku ve Kšelích nachází autodílna, jejíž majitel neplatí nájem z pozemku. Šplíchalovi jsou proto nuceni jej každé dva roky zažalovat za zpětnou úhradu nájmu.

Šplíchalovic hospodaření bylo zpočátku také zaměřeno na živočišnou výrobu. Do roku 2001 chovala rodina až 50 holštýnek, ale poté, co kyjská mlékárna přestala platit a zůstalo jim u ní 350 tisíc korun, chov ukončili. Odchov a výkrm prasat zvládli provozovat až do letošního roku, nyní je však farma zaměřena již na čistě rostlinnou produkci. 

„Do dnešního dne se nám podařilo rozšířit výměru na 90 hektarů, z toho 35 je vlastních. Daří se zde klasickým plodinám jako je řepka, ječmen a pšenice. Veškerá osiva, ale také postřiky a hnojiva nakupujeme s výhodnými slevami z Odbytového a hospodářského družstva Kolín. Úrodu prodáváme sami – řepku a pšenici do českobrodského výkupu, sladovnický ječmen do Nymburka. Rozšířená stodola s možností dosoušení obilí na podlaze a hala na statku v Hřibech nám umožňují prodat úrodu za výhodnější cenu,“ vysvětluje Miroslav Šplíchal.

K traktoru a sečce pořízeným za pomoci dotačního titulu Zemědělec prostřednictvím PGRLF nyní přibyl kombajn, který sice znamenal třímilionovou investici, ale mechanizační soběstačnost se již při této výměře vyplatí. 

„Je mi jasné, že oprava zbídačelých hospodářských budov na hřibském statku ještě nějaký čas potrvá. Jsem však rád, že konečně můžu hospodařit na vlastním o moc mě těší, že o zemědělství začíná projevovat zájem již i patnáctiletý syn mé sestry,“ říká pan Šplíchal.

Rostlinná výroba jako správné rozhodnutí

Statek na konci obce Břežany II nedaleko Českého Brodu, kde se zemědělskému podnikání věnuje místopředseda ASZ Kolín, Kutná Hora, Nymburk Jan Král se svou rodinou, pochází z roku 1881 a díky velmi citlivé rekonstrukci si zachoval svou původní atmosféru dodnes.

Jeho novodobá historie se začala psát před více než dvaceti lety, kdy byl statek rodině navrácen. Hospodařit zde začali rodiče pana Krále, ten se k nim po dvou letech (po absolvování studia) přidal. Ačkoliv ke statku před kolektivizací náleželo 70 hektarů půdy, vráceno bylo jen 50, 10 dalších získala rodina z restituce ze strany otce. Začátky nebyly nikterak jednoduché, Královi museli vyplatit příbuzné (celkem tři rodiny), naštěstí se brzy po zahájení hospodaření podařilo pronajmout další půdu po zkrachovalém státním statku a zvýšit tak výměru na 180 hektarů.

Stejně jako většina okolních farmářů chovali Královi nejprve i mléčný skot. Na počátku bylo několik jalovic směsky plemen z JZD, později kvalitní chov zhruba čtyřicítky krav. „Pro zrušení chovu jsem se rozhodl v roce 2004 a kromě neekonomiky způsobené klesající cenou mléka, mě k tomu vedl fakt, že sedět na dvou židlích se zkrátka nedá. V té době se také začala znovu rozrůstat výměra obhospodařované půdy až na současných 350 hektarů (z toho 100 vlastních). Správnost mého rozhodnutí se mi potvrdila o několik let později, kdy změny na trhu s mlékem neustály i mnohem větší podniky,“ vzpomíná Jan Král.

Obhospodařovaná půda se nachází ve čtyřech katastrech a je tří druhů – kvalitní hnědozem, ale také písčitá a jílovitá. Většina je zpracovávána pomoci bezorebných technologií, oře se pouze ta část, kde se počítá s pěstováním pšenice. Jednou z velmi dobře zpeněžitelných plodin v poslední době je řepka, tu v Břežanech letos pěstují na 80 hektarech, pšenici na 150, ječmen na 40 a kukuřici na 60 ha. Ta byla v minulosti pěstována a sklízena výhradně na siláž, ale s ukončením živočišné výroby je určena výhradně na produkci zrna. Zbývajících 20 hektarů výměry tvoří tradiční plodina na zdejších polích – mák. Příští rok by pan Král rád znovu začal s pěstováním cukrovky (po 12 letech), pro začátek uvažuje tak o 35 hektarech.

I v budoucnu by Královi rádi pokračovali s nákupem a pronájmem půdy, cena pozemků okolo Břežan, tedy v blízkosti metropole, však stále stoupá, stejně tak i nájem. Zájem o půdu proto projevují nejen zemědělci, ale i lidé, kteří v ní vidí příležitost k investování peněz. 

Farma Králových disponuje kvalitní zemědělskou mechanizací, pořízenou prostřednictvím PGRLF z programu Zemědělec, a to traktorem o výkonu 330 koní, sklízecí mlátičkou, postřikovačem a rozmetadlem. Veškeré polní práce zvládá pan Král za pomoci jednoho zaměstnance a brigádníka, o administrativu se pečlivě stará manželka.

V nedalekém areálu bývalého JZD se panu Královi podařilo koupit velkou halu, kde se naskladňuje jak obilí, tak řepka. Ta ale přibližně do tří dnů sklad opět opouští a je prodána. Zajistí tak první peníze ze sklizně „U řepky jsem v posledních několika letech vysledoval trend, že nejlepší cena je těsně před sklizní, pak klesne a začne stoupat až v lednu. Další plodiny si dokážeme uskladnit a prodat v závislosti na ceně,“ vysvětluje sedlák. Pro snazší expedici produkce ze skladu vybudovali Královi v loňském roce za pomoci dotace od Místní akční skupiny Pošembeří dva manipulační a podjezdové zásobníky a vyskladňovací zalomený dopravník. V plánu je ještě vybudování čistící linky.

Od koňské sečky k moderní mechanizaci

Manželé Krtilovi, hospodařící v Nové Lhotě na 13 hektarech polí, byli z širokého okolí jedni z posledních, kteří roku 1958 s těžkým srdcem přece jen vstoupili do JZD. Dnes nejen tyto pozemky obhospodařuje jejich syn Vladimír a vzpomíná na nelehké začátky v devadesátých letech: „Od družstva nám byly vráceny dva velmi staré traktory, první setí proto probíhalo tak, že jsme za jeden z nich zapřáhli koňskou sečku. Finanční prostředky na nákup nové mechanizace nebyly, protože když jsme sklízeli obilí druhý rok, ještě nebylo zaplacené to loňské.“

Krtilovým se naštěstí koupí státní půdy a také částečně pronájmem podařilo rozšířit výměru na 50 ha orné a 2 ha lesy. Rozšířili i chov mléčného skotu – k sedmi dojnicím a jedné jalovici vráceným v rámci restituce z JZD postupně přibyla téměř dvacítka dalších a rodinu tak první roky zčásti živil zisk z prodeje mléka do čáslavské mlékárny. Později se však jako ekonomicky výhodnější ukázal chov prasat, kterému se Vladimír Krtil věnuje dodnes, ačkoliv v menší míře. Z dvanácti prasnic si ponechal pouze tři, o selata na výkrm či již vykrmená prasata je stále zájem, směs pro ně si sedlák vyrábí sám.

Na 50 hektarech orné půdy pěstuje pšenici, jarní ječmen, řepku, oves, hrách a brambory. Většinu produkce prodá do kutnohorské Obily, pozdní platby rodině dobře známé z počátků hospodaření jsou však naštěstí již minulostí.

Koníčkem manželů Krtilových, pokud čas a povinnosti dovolí, je cestování. „Rád čerpám inspiraci na zahraničních farmách, proto se s nadšením účastním zájezdů pořádaných Asociací soukromého zemědělství, nebo jejími členskými organizacemi. Letos v květnu jsme s manželkou absolvovali nesmírně zajímavý zájezd s Asociací farmových chovů jelenovitých do Švédska, jehož náplní byly zejména prohlídky farem jelenovitých s bohatou dlouholetou praxí domácích porážek a prodeje zvěřiny,“ vypráví sedlák.

O tom, zda tradice hospodaření v Nové Lhotě bude pokračovat, rozhodne 17letý vnuk Krtilových, který se zatím o zemědělství zajímá. „Sedlačinu i přes veškeré byrokratické výmysly považuji za svobodnou činnost, proto bych si to moc přál,“ uzavírá Vladimír Krtil.

Není Václavák jako Václavák

Pražské Václavské náměstí není zdaleka jediné svého jména v České republice. Jeho jmenovce naleznete například i v Nové Vsi I nedaleko Kolína a stejně jako to pražské má i ono svou dominantu. Tou bezesporu je statek rodiny Zapletalových, na němž dle písemných záznamů hospodaří tento rod již více než 250 let. Zatím posledním hospodářem, který značně přispěl k jeho rozkvětu, je Miloslav Zapletal. Se svou ženou Zdeňkou zde žije od roku 1997, od té doby se rodina rozrostla o další generaci – tři dcery.

O restituce v roce 1991 zažádala maminka nynějšího hospodáře, jejíž rodině statek patřil, ve stejném roce se Miloslav Zapletal zaregistroval jako soukromý zemědělec a rodina začala podnikat. Pozemky (18 ha) i budovy v polorozpadlém stavu byly tehdy navráceny, ne tak ovšem inventář. Místo něj byla Zapletalovým po několika letech přiznána náhrada – budova kravína bývalého JZD, rovněž však v nepoužitelném stavu.  

Na začátku 90. let se prioritou farmy stala živočišná výroba, které předcházela základní rekonstrukce stáje a mléčnice a nákup stáda čítajícího 18 kusů červených strak. Ruku v ruce s rozšiřováním stáda narůstaly i obhospodařované hektary (až na dnešních 290 ha), navíc se Zapletalovým podařilo zakoupit od Pozemkového fondu sousední statek, který dříve patřil židovské rodině, jež se nevrátila z koncentračního tábora.

V roce 2005, kdy již nešlo přehlížet několikaleté ekonomické ztráty živočišné výroby dotované rapidně se rozrůstající rostlinnou výrobou, stáli Zapletalovi před nelehkým rozhodnutím. „V úvahu v podstatě přicházely dvě varianty. Buď vystavět novou stáj s podstatně větší kapacitou (na 250 krav) včetně dojírny a nové technologie (veškeré náklady zahrnující i nákup zvířat jsme spočítali na 12 mil.), najít schopné zaměstnance, kteří se do zemědělství zrovna dvakrát nehrnou, nebo se živočišnou výrobou úplně skončit. Rozhodli jsme se se ženou pro druhou variantu, nyní u nás na statku naleznete už jen pár kousků skotu bez tržní produkce mléka, zároveň jsme si tím ale otevřeli možnost k dalším podnikatelským aktivitám,“ vysvětluje Miloslav Zapletal.

Dalšími aktivitami, které měl mladý hospodář na mysli a jež významně přispěly k diverzifikaci podnikání na Zapletalovic statku, je provoz penzionu a pneuservisu. Přestavba části statku na ubytovací zařízení proběhla v roce 2009. Útulný penzion se skládá ze společenské místnosti, čtyř dvoulůžkových pokojů s možností rozšíření na čtyřlůžkové, každý s kuchyňským koutem a vlastním sociálním zařízením. O dva roky později bylo dokončeno i zázemí penzionu, hostům jsou tak nyní nabízeny i tyto služby a aktivity: finská sauna, biosauna, fitness (cyklo a cross trenažer a stepper), stolní tenis, rozšířená půjčovna kol, hřiště na míčové hry a posezení v pergole s možností grilování. Nejvíce využíván (hlavně rodinami s dětmi) je penzion samozřejmě v letním období a začátkem podzimu, přes rok slouží hlavně k ubytování zaměstnanců nejrůznějších firem. Projekt ubytovacího zařízení byl  spolufinancován z Programu rozvoje venkova, zázemí taktéž, ale prostřednictvím MAS Podlipansko.

Prostřednictvím této místní akční skupiny bylo v roce 2010 spolufinancováno i vybudování dílny poskytující pneuservisní práce pro osobní a nákladní automobily, stavební a zemědělské stroje.

Hlavní aktivitou farmy však stále zůstává rostlinná výroba na 290 hektarech, z nichž třetina je vlastních. Pěstovány jsou čtyři základní plodiny – řepka, pšenice, kukuřice a jarní sladovnický ječmen. Ty Zapletalovi prodávají hned po sklizni, farma nedisponuje skladovacími prostory. Již několik let poskytují Zapletalovi i služby v oblasti péče o krajinu - údržbu travnatých ploch, příkopů a dalších i méně přístupných ploch speciálním mulčovačem. V zimním období pak odklízejí sníh traktorovými radlicemi, udržují sjízdné místní komunikace, ale i manipulační a parkovací plochy v průmyslových a obchodních areálech a u benzínových stanic.

V roce 2009 bylo rodinnému statku Zapletalových u příležitosti Středočeských dožínek uděleno ocenění „Zemědělský hospodář Středočeského kraje“. Z výše uvedených aktivit je ale zcela patrné, že neusínají na vavřínech. Vitální a energická paní Zapletalová to svými slovy potvrzuje: „Do budoucna ještě hledáme smysluplné využití pro zbylé hospodářské budovy. Uvažujeme například o finalizaci rostlinné produkce.“   

Šárka Gorgoňová, tisková referentka ASZ