Peníze na pozemkové úpravy

Jeden z mnoha průvodních jevů odrážející změny v politických preferencích ve společnosti v poslední době jsou návrhy na změny, které lze charakterizovat jako podpora průmyslového zemědělství na úkor stavu krajiny. Příkladem je staronová teze představitelů Agrární komory o snížení podpory na realizaci komplexních pozemkových úprav s cílem využít ušetřené prostředky na dotace do zemědělské prvovýroby.

Na uvedeném návrhu je přitom především varující, že staví pozemkové úpravy a zemědělské podnikání do rozporu, ačkoli skutečností je pravý opak. Ve svém důsledku totiž pozemkové úpravy zemědělství, i tomu produkčnímu, pomáhají, především ze středně a dlouhodobého pohledu. Zřejmě i proto nemá plán na omezení výdajů na pozemkové úpravy zásadnější podporu ani u členů nedávno ministrem zemědělství Miroslavem Tomanem jmenované pracovní komise voda. Její rolí je přitom diskutovat, navrhovat a i meziresortně koordinovat opatření zvyšující retenční schopnost krajiny, což je mimochodem velmi důležitý cíl, jehož projevem je také zvýšení kvality zemědělské půdy a tedy i zvýšení konkurenceschopnosti tuzemského zemědělství, především pak v rostlinné výrobě. Pakliže by nepokračovaly pozemkové úpravy, jejichž součástí jsou i protipovodňová a protierozní opatření, míjela by se minimálně část dotací směrovaná na podporu zemědělství účinkem. To by mělo zajímat i podnikatele v zemědělství na jižní Moravě, která již několik let bojuje s rostoucím rizikem sucha, což je mimo jiné také důsledkem dřívější intenzivní zemědělské činnosti a naopak absenci protierozních opatření. Jak totiž na nedávném odborném semináři Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy (VÚMOP) prokázali odborníci, správná protierozní opatření dokáží prodloužit odolnost půdy vůči suchu minimálně o jeden a půl měsíce.

Pozemkové úpravy tak nelze vnímat jako proces, v němž se plýtvá penězi, místo aby se podnikatelům vyplatilo více peněz na podporu produkce, ať již přímo, nebo prostřednictvím výrobu nepřímo podporujících programů. Naopak, jde ve své podstatě o investice, které zabezpečují existenci dvou rozhodujících položek pro zemědělské podnikání – vody a kvalitní půdy. Samozřejmě lze diskutovat o tom, zdali je nutné do komplexních pozemkových úprav zahrnovat veškeré stavební procesy, které v současné době úpravy obsahují. Na zvážení je také, zdali je nutné ve všech lokalitách pojímat pozemkové úpravy jako „komplexní“, pakliže jde o místa, kde je přirozená retence vody zachována – takových míst ale v naší krajině není mnoho. Jistě je možné diskutovat o budování žabích stezek či cyklostezek, především tam, kde jde o projekty nenavazující v prvním případě na místní biotopy, a v druhém případě na lokální infrastrukturu. Je ale zřejmé, že potřeba zvýšit schopnost krajiny zadržovat vodu a snížit rizika vodní a větrné eroze v krajině je klíčovou a aktuální výzvou pro celou společnost a pro celé zemědělství.

Bohužel, omezení rizik eroze nebo opatření omezující rizika povodní prostřednictvím „společných opatření“ při realizaci komplexních pozemkových úprav jsou nejen v zemědělské veřejnosti vnímána především jako omezení podnikání. To je dáno i tím, že v podmínkách ČR nejsou známé údaje týkající se ekonomických důsledků postupující eroze, a pokud ano, tak pouze týkající se vlivu na ceny pozemků. Pro zemědělce podstatné jsou však vlivy na hektarové výnosy. Pokusy v tomto směru v Číně přitom ukázaly, že ekonomický propad vyplývající z úbytku kvalitní půdy je mnohem vyšší, než nepatrné snížení výměry pozemků v rámci komplexních pozemkových úprav. Jaké jsou tedy zkušenosti z Číny? Na pokusných polích bylo postupně odstraněno 5,10, 20 a 30 centimetrů zeminy a výzkum následně sledoval vliv na hektarové výnosy kukuřice a sóji. Při odstranění pěti centimetrů se snížil výnos sóji o pět procent a kukuřice o devět procent, při odstranění 10 centimetrů vzrostla ztráta na 10 procent u sóji a 13 procent u kukuřice. Při odstranění 20 centimetrů se ztráty zvýšily na 37 procent u sóji a 53 procent u kukuřice a ztráta 30 centimetrů zeminy se projevila poklesem hektarového výnosu u sóji o 46 procent a kukuřice o 73 procent. Obdobné důsledky lze samozřejmě predikovat i při úbytku půdy v české krajině – ekonomický propad ať si každý spočítá sám – nejspíše tedy jen v případě kukuřice….

To stále ale ještě není vše. Splachem z polí se samozřejmě dostává nejen zemina, ale i hnojiva a další přípravky na ochranu plodin do vodních zdrojů. To následně jednak klade nemalé finanční nároky na jejich čištění, ale i transport sedimentů z rybníků či přehrad a problémy spojených s opětným ukládáním sedimentů v krajině. Takové odbahnění Luhačovické přehrady trvalo spolu se všemi potřebnými pracemi bezmála dva roky, nákladní auta odvezla téměř 300 tisíc kubíků bahna a Povodí Moravy investovalo do vyčištění přehrady 125 milionů korun. Podobných příkladů, samozřejmě i finančně méně nákladných, jsou tisíce. To ovšem znamená, že příslušné finanční prostředky vynaložené na likvidace následků eroze někde chybí – třeba i v možné vyšší finanční podpoře pro zemědělce.

Petr Havel