Větší problém než ubývání půdy je ztráta kvality

Zatímco výstavba logistických center, průmyslových areálů či jen obytných domů či chatek na původně zemědělské půdě je vidět na první pohled, kvalita půdy, minimálně pro laickou veřejnost, poznatelná není.

Zřejmě i proto převažují v diskusích na téma půda obavy z výprodeje české půdy cizincům v minulosti či rizika záborů půdy v současnosti. Část novinářů klade otázky na téma, zdali pokračující zábory půdy nevyústí do stavu, kdy se v ČR nebude moci vypěstovat dostatek obilí a dalších hospodářských plodin, protože nebude na čem. Což je typická ukázka neschopnosti rozlišovat podstatné od méně podstatného.

Ne že by zábory půdy (zejména té velmi kvalitní, které právě v ČR nejvíce ubývá), nebyly problémem. Určitě je nutné například stále připomínat potřebnou finanční ochranu zemědělského půdního fondu, což je v současnosti velmi aktuální, neboť v legislativním procesu je zákon, který se i podle svého názvu tímto problémem zabývá. Na druhou stranu si je ale třeba uvědomit, že postupný úbytek zemědělské půdy k využití na průmyslové a obecně nezemědělské účely probíhal vždy, v předlistopadovém období dokonce rychleji, než dnes. Což se ale může změnit především díky skutečnosti, že „zásoby půdy“ se tenčí všude na světě, na planetě přibývá lidí a navíc je půda často doporučovanou investicí, čímž se stává předmětem podnikatelského zájmu daleko širší skupiny lidí, než jsou hospodařící zemědělci nebo stavaři. Tlak na zábory půdy bude tedy narůstat, což je ale jen jedna stránka mince.

Tou druhou, pro zemědělce podstatnější, je udržení a ještě lépe zvýšení kvality zemědělské půdy jako klíčové podmínky pro konkurenceschopnost rostlinné výroby a v zásadě existence zemědělství jako takového. O tom se bohužel mluví podstatně méně než o ubývání půdy, především proto, že k udržení kvality půdy je nutné dodržovat principy hospodaření, které v praxi zemědělce omezují. Ne každý přitom na pozitiva za hranicemi omezení dohlédne, protože proces degradace půdy, jak už bylo řečeno, není na první pohled patrný.

Novela zákona na ochranu půdního fondu přitom určité posuny přináší. Odhlédneme-li od mírného snížení byrokracie a technických změn redukujících stupně státní správy, je přínosem novely zejména posílení ochrany před poškozováním půdní úrodnosti a dalších funkcí půdy degradačními procesy, zejména erozí a kontaminací a i když je to nepopulární, tak i zavedení sankcí. Na druhou stranu je systémově špatné snižovat poplatky za zábory v případě kvalitních půd, což novela obsahuje také. Co nicméně novela neřeší vůbec, je nakládání s půdou i poté, co bude vyjmuta z půdního fondu. To pak v praxi umožňuje ono správně kritizované zabetonování krajiny, ačkoli i stavby na původní zemědělské půdě mohou přispívat k retenci vody v krajině.

Detaily novely asi nemá smysl na tomto místě rozebírat. Základní postoj k navrhované podobě novely by ale měl být komplexní návrh na její dopracování. Zdá se totiž, že stejně jako celá řada jiných tuzemských zákonů zůstává i tento dokument v řadě svých ustanovení zcela v souladu s názvem jedné pražské restaurace „Na půli cesty“.

Petr Havel

Tisk

Agris Online

Agris Online

Agris on-line
Papers in Economics and Informatics


Kalendář


Podporujeme utipa.info