Totálně chybný přístup k ochraně zemědělské půdy

Ačkoli stávající ministr životního prostředí Richard Brabec kudy chodí, tudy tvrdí, že ve své politice není závislý na emotivních „argumentech“ ortodoxních ochránců životního prostředí, nejnovější legislativní počin – novela zákona o ochraně zemědělského půdního fondu (ZPF) jej usvědčuje z opaku.

Uvedená novela, která je v současné době v meziresortním připomínkovém řízení, totiž vrací pojetí ochrany ZPF do doby nekritické zelené politiky dřívějšího vedení MŽP, která mimo jiné vyústila v boom fotovoltaiky, masivní výstavbu bioplynek krmených „cíleně pěstovanou biomasou“ nebo prodražování a prodlužování výstavby páteřních komunikací v ČR ve jménu ochrany rozličných žouželí. Příslušná filosofie ochrany ZPF byla přitom již jednou v minulosti odmítnuta. Nyní se tedy vracíme zhruba o pět let zpět.

Podstatou ochrany půdy v pojetí MŽP je totiž opět teze, podle které je nejcennější půda v národních parcích, chráněných krajinných územích, územích Natura a podobně, zatímco reálně nejvíce ohrožená půda v blízkosti lidských sídel, případně půda v pásmech ochrany vod, o kterou je největší zájem mezi developery a investory, a má tedy nejvyšší tržní hodnotu, má podle ministerstva hodnotu třikrát, ale i sedmkrát nižší než půda v národních parcích, alespoň podle již veřejně prezentovaného bodového ohodnocení cennosti. Návrh MŽP tak v praxi nezabrání odplývání zemědělské půdy k nezemědělským účelům, zcela nesmyslně chrání půdu, o kterou není developerský zájem a je navíc specificky chráněna zákony souvisejícím s činností příslušných národních parků. Má-li mít ochrana ZPF skutečně smysl, je nutné stanovit koeficienty cennosti půdy zcela opačně, a to tak, že za nejvíce ohroženou půdu je nutné považovat zemědělskou půdu právě v blízkosti měst.

Uvedená novela je přitom právě výsledkem tlaku developerů a potenciálních investorů, například k výstavbě nějakých průmyslových center. Faktem přitom je, že kumulace stávajících koeficientů zvyšujících poplatky za vyjímání půdy k nezemědělským účelům skutečně v některých případech neúměrně zdražuje investorům náklady na získání potřebných pozemků, a tím je od investic, které jsou většinou prezentovány jako veřejný zájem v podpoře lokální zaměstnanosti, odrazuje. Jistá redukce poplatků tak může mít v oprávněných případech svou logiku, nelze ale vystavovat tak, jak je novela navržena, „bianco šek“ na veškeré investice ve „veřejném zájmu“ zvláště za situace, kdy si pod veřejným zájmem představuje každý něco jiného.

Navržená podoba novely ovšem stávající poplatky snižuje radikálně a plošně. Proti návrhu naštěstí již vzneslo řadu zásadních připomínek ministerstvo zemědělství a lze tak očekávat, že původní podoba připravená MŽP neprojde. Otázkou ale je, co projde a co by projít mělo. K tomu je třeba v prvé řadě uvést, že zejména vzhledem k pokračující erozi půdy a tedy klesající retenční schopností krajiny je daleko důležitějším veřejným zájmem (převyšující zabetonování krajiny výstavbou průmyslových center) přijímání takových zákonů, které stávající nevyhovující stav neprohlubují. Pakliže má být veřejný zájem zaměstnanosti nad stav krajiny povýšen, musí se tak dít výjimečně, rozhodnutím na co nejvyšší (například vládní) úrovni tak, aby byl institut snížení poplatků za zábory zemědělské půdy co nejméně zneužíván.

Mimochodem, novela zákona o ochraně ZPF s výjimkami ve „veřejném zájmu“ v podobě odpuštění poplatků za zábory půdy počítá – bohužel ovšem například na cyklostezky, což ale není ani náhodou veřejný, ale turistický zájem včetně podnikatelského zájmu realizátorů cyklostezek. Což je ovšem jen další z důkazů vlivu baťůžkářů na MŽP. Cyklostezkami ale ochrana zemědělské půdy opravdu nevede….

Petr Havel