Ministr ze statku: Rozhovor s Marianem Jurečkou pro Magazín Práva

Už řadu let je nepředstavitelné, aby si Marian Jurečka vzal dovolenou v době žní. Jenže zatímco ještě loni brázdil na vrcholu prázdnin pšeničné lány za volantem svého kombajnu, letos sedí na schůzích.

Jednou už to ale nevydržel a na otočku se vypravil na Slovensko. Když se v okolí rozkřiklo, kdo že za humny seká obilí, stal se třiatřicetiletý český ministr zemědělství pro místní obyvatele velkou atrakcí. Vládní benjamínek v lidoveckém dresu je populární i doma v Olomouckém kraji, kde v parlamentních volbách dostal ze všech nejvíc preferenčních hlasů. Na vlně slávy se ale neveze. Velice brzy si totiž uvědomil, jaký dopad bude mít jeho angažmá ve službách státu na rodinu. Vždyť na jaře se mu narodil čtvrtý syn a tomu nejstaršímu není ani deset.

„Beru to jako nemoc, se kterou jsme vůbec nepočítali, ale musíme se s ní nějak vypořádat,“ komentuje nemilosrdně manželovu strmou kariéru Jarmila Jurečková, profesí učitelka na prvním stupni základní školy, na kterou najednou spadla již rozjetá rekonstrukce domu, manželova firma i starost o děti.

Hrozně blbý věk

Člověk se jí ani nemůže divit, že není velkorysejší a manžela za jeho práci pro vlast, ke které byl doma vychováván, neplácá po rameni. Po předčasném narození čtyřměsíčního Mikuláše si prožila krušné chvilky, protože chlapeček kromě jiného trpěl vnitřním krvácením a musel několik týdnů strávit v nemocnici. „Netvrdím, že Marian dělá něco špatného, ale pro rodinu to moc prospěšné není, zvlášť když mě přemluvil ke čtvrtému miminku, a teď ho doma skoro nevidíme. Hlavně aby mi pak nevyčítal, že jsou děti nevychované.“

Když se spolu kdysi jako vedoucí na křesťanském táboře seznámili a už to mezi nimi bylo vážné, shodli se, že budou mít tři až pět potomků. Před osmi lety pro plánovanou velkou rodinu koupili starý statek v Rokytnici u Přerova, necelé čtyři kilometry od ministrova původního domova v Kokorách, který se před více než rokem rozhodli zvelebit. Nejdřív první patro, potom přízemí a nakonec dvůr a hospodářské budovy.

Když vejdete dovnitř z hlavní ulice, dostanete se do krátkého průchodu, kde máte chvíli pocit jako při vstupu do tajemného, na první pohled zanedbaného zámku. Dvůr plný harampádí, na stole na jakýchsi lejstrech dvě kočky, které se pod slunečníkem schovávají před dešťovými kapkami, částečně vybydlené stavení. Nikde nikdo.

„Říkal jsem přece, že to u nás teď vypadá hrozně,“ objeví se najednou člen vlády v tričku a džínách a působí o dobrých pět let mladší a deset kilo lehčí než v obleku. Hned mě a fotografa vede do přízemí, kde jsou zatím jen základní zdi, aby nám ukázal příčinu všech těch zmatků kolem. Nebudu dopodrobna líčit, jak to bude za pár let u Jurečků vypadat, ale z architektonické studie jsem vyčetla, že tady bude pro všechny dost místa.

„Uvědomuju si, že jsem do politiky vstoupil v hrozně blbém věku,“ připouští Jurečka, když vypočítává, že za dva dny, co je na Moravě, se doma zdržel jen několik hodin. „Za patnáct dvacet let by to bylo něco jiného,“ dodává s narážkou na své malé syny, pro které je největším svátkem, když je táta o víkendu sveze v traktoru. Někdy se ale nepodaří ani to. „Mám mraky pozvánek na různé akce, ze kterých si hodně vybírám, a vždycky se mi špatně vysvětluje, proč musím odmítnout.“

Rozhodnutí za dvě minuty

„Jaké si to člověk udělá, takové to má,“ namítnu, když se usazujeme v kuchyni v prvním patře, které už je hotové. „No jo, jenže s takovou bych mohl zítra podat demisi a všem v rodině by se ulevilo,“ krčí rameny ministr a propouští šestiletého Štěpána od nedojedeného oběda: „Víš co, dej to ke dřezu a běž si hrát, když chceš, ale víš, že správně se má dojídat.“ Pak se obrací ke mně: „Jako hlavní vedoucí na táborech jsem trval na tom, aby si každý řekl, kolik chce naložit, a pak to musel sníst.“

Ale zpátky k ministerské funkci, kterou Marian Jurečka získal necelé tři roky poté, co se stal prvním místopředsedou KDU-ČSL. „Už předtím jsem měl spoustu povinností ve straně, ale přece jenom jsem byl každý den doma. Najednou se ale události rozeběhly, bylo léto, žně a do toho přišla volební kampaň, že nebyl ani čas si se ženou sednout a říct si: Miláčku, vysoká politika nám přinese toto a toto. V sobotu před Vánocemi jsem jel na celostátní výbor KDU-ČSL do Prahy, kde padlo zásadní rozhodnutí.

Celou dobu se totiž počítalo s tím, že ministrem zemědělství bude Pavel Bělobrádek, ale mezitím, než jsem se stihl vrátit z televize, se rozhodlo, že jde na pozici vicepremiéra a já jsem jedním ze dvou stranických kandidátů na ministra. Měl jsem dvě minuty na rozmyšlení, jestli se má o tom hlasovat, nebo ne. Když jsem dostal patnáct hlasů ze sedmnácti, až teprve potom jsem zavolal manželce.

Pořád to ale bylo otevřené, mimo jiné i proto, že se nevědělo, jestli mě prezident Zeman jmenuje. Chodila za mnou spousta lidí, abych se mu omluvil, což mi přišlo celkem vtipné. (Potom, co loni prezident vrávoral u korunovačních klenotů, Jurečka na jeho adresu prohlásil: „Jsou chvíle, kdy si politik nemůže dovolit přivodit virózu a namazat se jako ruský mužik.“ – pozn. aut.)“

 Do hovoru se vloží devítiletý Šimon, který na rozdíl od bratrů neodešel hrát počítačové hry (jak jinak než se zemědělskou tematikou), ale celou dobu nás poslouchá u stolu:„Tati, kdy odjíždíš? Půjdeš se podívat, kam jsem si schoval kofolu? Dal jsem ji místo baterky do traktoru.“

Nejde o žádný jiný stroj než o ten, na kterém se téměř před dvaceti lety učil jezdit jeho táta. Teprve s technikou dostala pro něho práce v zemědělství ten správný náboj. „Když jsem chytl volant, věděl jsem, že už nechci dělat nic jiného,“ vzpomíná vystudovaný rostlinolékař.

Bratři ze stejné branže

Ještě za minulého režimu jeho rodiče chovali čtyřiadvacet býků, takže hlavní starost byla nasušit přes léto dostatek sena. „Nesnášel jsem období, kdy se většina spolužáků chodila koupat, zatímco já jsem musel už jako sedmiletý hrabat seno. Něco jiného to začalo být kolem puberty, kdy jsem dostal na starost motorovou sekačku a práci s traktorem. V sedmnácti jsem se pak naučil řídit kombajn,“ přibližuje mi Marian Jurečka, jak přehodnocoval svůj vztah k oboru, jemuž teď celorepublikově šéfuje.

Zemědělství se věnují i jeho dva bratři – jeden řídí velký podnik a druhý hospodaří na pozemcích rodičů v Kokorách. Dvě sestry se vydaly jiným směrem. „Když se potkáme na nějaké rodinné oslavě, narozeninách, křtinách nebo svatém přijímání, což je docela často, tak je nás kolem třiceti. O zemědělství se bavíme, ať chceme, nebo nechceme, a kolikrát jsou to bouřlivé debaty, protože každý hájíme to svoje. Ne ve všem se shodneme, ale už nějakých patnáct let se nepereme, což zdůrazňuji i svým synům.“

Slyšíme blížící se pláč miminka. To se Jarmila Jurečková vrací s malým Mikulášem z rehabilitace. I s autosedačkou předává nejmladšího syna manželovi a jde nám udělat kávu. „Říkal jsem si, jaká je škoda, že nějaká firma nevyrábí něco, na co by se autosedačka položila, a ono by to samo houpalo,“ konstatuje ministr, když pravou nohou kolébá miminko, aby se utišilo. Je vidět, že už je z početné domácnosti zvyklý zvládat víc věcí najednou, podobně jako ženy.

„Tati, ty kafe přece nepiješ,“ vstoupí znovu do hovoru Šimon, který ví, že hlava rodiny má vysoký tlak, a tak se kofeinu spíš vyhýbá. „To je pravda, dám si ho jenom výjimečně, tak dvakrát do měsíce, když už mám opravdu velkou krizi. Místo toho piju kakao a už to učím i kolegy.“ Paní Jurečková dodává: „Když se mě sekretářky z ministerstva ptaly, co mu mají chystat k snídani, tak jsem jim řekla, co jí manžel doma: kakao, rohlík s máslem a se salámem.“

Jeden den živí celý rok

Když rodiče Mariana Jurečky začali v roce 1990 hospodařit ve velkém, zapojily se děti do práce naplno. „Někdy jsem do školy nosil omluvenky typu navážka prasat nebo setí. Učitelé byli tolerantní, zvlášť na střední škole, protože jsem tím vlastně získával nadstandardní praxi,“ usmívá se pozdější absolvent Mendelovy univerzity v Brně. „I z vysoké jsem často jezdil domů pomáhat. Ráno jsem podojil, sedl jsem na autobus nebo na motorku, jel jsem do školy a večer jsem se zase vracel, protože tatínek byl v té době nemocný. Ve třeťáku, v roce 2002, jsem navíc začal sám farmařit.“

Kromě toho, že pěstuje – oficiálně ovšem teď už jeho žena – pšenici, sladovnický ječmen, cukrovku, kukuřici a řepku, disponuje také zemědělskou technikou, kterou i s obsluhou pronajímá jiným zemědělcům v Česku i na Slovensku. Hlavně v době žní býval každý rok v pohotovosti. „Kdyby zralé obilí moc zmoklo, hrozilo by, že naklíčí, takže by se s bídou prodalo na krmení a jeho cena by ze čtyř a půl tisíce korun za tunu spadla na sto osmdesát. Když počasí přeje, jezdí kombajn klidně i čtyři dny v kuse, protože v zemědělství platí, že jeden den živí celý rok. Jakmile promeškáte vhodný okamžik, nemusíte to už dohnat.“

Šimon moudře přikyvuje a připojuje, co mu vyprávěla maminka: „Přesně tohle jsi, tati, řekl jednomu principálovi, který na tebe vyběhl z cirkusu u hasičárny a začal nadávat, že mu kombajnem rušíš představení.“ Ministr si znovu bere slovo: „Někteří lidi mě upozorňovali, abych nesekal v sobotu, že chtějí mít klid, jenže já nemůžu čekat na to, až půjdou všichni do práce. Dokud nespadne rosa, jezdí se i do jedné ráno.“

Nedá mi to, abych se nezeptala na tragické konce některých druhů zvěře, které při žních přicházejí na přetřes. „Za celou dobu se mi do stroje dostaly asi dva kusy, protože kolouch je blbý a do posledního proužku běží v obilí, místo aby uhnul do strany. Zastavím, zatroubím a čekám, že zmizí, jenže on mi pak skočí přímo do cesty a za sekundu je s ním konec. V řepce, kde není dobrá viditelnost, jsou zase víc divočáci, ale ti jsou chytřejší a mažou pryč.“

Byl mladší, tak ho nechtěla

Na dotaz, zda bude pokračovat v rodinné tradici, se Šimon zamyslí a s tónem filozofa odpoví: „No, to je těžká otázka.“ Jeho otec, ačkoli to přímo netvrdí, by si zjevně nepřál nic jiného. „Musím říct, že dneska je hrozný problém sehnat agronoma. Znám podniky, kam dojíždějí z padesátikilometrové vzdálenosti a mají velice slušné platy i pracovní zázemí. Spousta lidí má pocit, že zemědělství je okrajový a zaostalý obor, ale dneska je technika řízená GPS, která pomáhá dávkovat postřik pozemku, takže nemáte místa, která byste projela dvakrát, kombajn zase dokáže přímo na poli změřit výnos z určitého úseku, díky čemuž zjistíte, kde máte víc přihnojovat. Přes GPS můžete regulovat i proces setí, takže jsou řádky úplně rovné a pravidelně od sebe vzdálené.“

Jarmila Jurečková neměla do svatby se zemědělstvím nic společného. Její rodina sice pochází z Cítova u Přerova, ale otec celý život pracoval v kopřivnické Tatrovce jako vedoucí kovárny. Když Jarmila potkala o dva roky mladšího Mariana, nebrala ho zpočátku moc vážně. „Byl pro mě příliš mladý,“ vysvětluje, proč nějakou dobu dělala drahoty. „Pak ale přijel starým traktorem k nám domů…,“ usmívá se s kapkou ironie žena, která momentálně prochází možná největší životní zkouškou, ačkoli to mnohým bude znít jako paradox. Teď to sice vypadá jako rodinná idylka, když její muž u kuchyňského stolu krmí z lahve několikaměsíčního Mikuláše, jenže ona ví, že zítra to bude zase všechno jinak. Vždyť za Marianem Jurečkou chodí práce i domů. „Pravidelně v neděli dopoledne přicházejí lidi, protože si spočítají, že by ministr mohl být v neděli na oběd doma,“ říká s tím, že společného času opravdu moc není, protože manžela taky někdy musí nechat vyspat, když se z Prahy vrací s obrovským spánkovým deficitem.

A co takhle holčičku?

„Už si odříhl,“ hlásí Šimon, který důležitě hlídkuje u miminka. „Kluci jsou šikovní a pomáhají. Nic jiného jim ani nezbývá,“ říká Jarmila Jurečková a jedním dechem dodává, že by ale nechtěla, aby to u nich fungovalo jako v některých jiných rodinách s více dětmi, kde se ti nejstarší starají o nejmladší sourozence. „Myslím si, že se to děckám nemusí líbit. S dcerami, které mají k pečování přirozené sklony, by to asi bylo jednodušší, ale Šimonek si radši vyrazí na kole nebo na bruslích s kamarády.“ Otázku konečného počtu potomků už mají, zdá se, Jurečkovi vyřešenu a na páté dítě nejspíš nedojde.

Ani kdyby to byl pokus o holčičku? „Ne. I teď jsem od začátku předvídala, že to bude kluk, takže mě to vůbec nepřekvapilo. Je to pro mě svým způsobem jednodušší, protože mám oblečení i hračky a jedeme v zaběhnutých kolejích. I kdyby se mi jako pátá v pořadí narodila holka, myslíte si, že se čtyřmi bratry by to byla typická princezna? Manželova nejmladší sestra si taky nikdy nehrála s panenkami. Když už nějakou dostala, tak ji kluci hned ostříhali, takže raději jezdila s autíčky za stodolou,“má jasno ministrova žena. Šatiček a mašliček, které obvykle tolik přitahují matky chlapců, si užívá alespoň u svých neteří.

Když se jí ptám, v čem nejvíc manžel doma chybí, vyhrkne na mě odpověď Šimon: „Ve všem.“ A Jarmila Jurečková jenom mlčky přikyvuje. „Berete jeho práci aspoň trochu pozitivně?“ „Ne, vůbec ne.“ „Jste na něho aspoň trochu pyšná?“ „Možná tak hrdá,“ ozve se znovu místo mámy nejstarší syn.

„Pokud manžel absolvuje celé volební období a vrátí se k nám po čtyřech letech, tak Šimonovi bude třináct. Podle mě je škoda nechat si to utéct, já bych takhle nebyla schopna odejít. Za manželem jsem sice několikrát byla na ubytovně, ale že bychom se za ním přestěhovali, to ne. Děti mají takový přístup, že do té blbé Prahy nepojedou, protože tam nikam nemůžou samy, zabaví se na chvíli a co pak? Snad se aspoň dostaneme na Velkou pardubickou, tam bychom se i těšili.“

Markéta Mitrofanovová, Zdroj: Magazín Práva