Problém zvaný sedimenty

Protipovodňová prevence v naší zemi se může již od příštího roku díky novele zákona 185/2001 Sb., o odpadech prodražit až o miliardy korun a v řadě lokalit může být zcela neúčinná. Negativní dopady ale bude mít novela také na zemědělce, jimž v praxi zakazuje využít sedimenty vytěžené z koryt vodních toků a vodních nádrží s cílem zlepšit kvalitu i mocnost zemědělského půdního fondu.

Zmiňovanou novelu poslalo nedávno do meziresortního připomínkového řízení Ministerstvo životního prostředí ČR (MŽP), a korektně je třeba dodat, že problém sedimentů se do návrhu dostal na podnět Evropské Komise. Ta v takzvaném vytýkacím dopisu poukázala na skutečnost, že dosavadní naše právní úprava, která ukládání vytěžených sedimentů z vodních toků na zemědělské půdě umožňuje, neodpovídá znění Směrnice ES o odpadech z roku 2008. Výsledkem je pak návrh MŽP, který zařazuje uvedené sedimenty do kategorie odpadů, což v praxi znamená, že jakákoli vytěžená hmota z koryt řek a vodních nádrží musí být uložena na skládkách. Což je jednak problém ekologický navyšující množství skládkovaných odpadů v ČR, a také zásadní problém ekonomický.

Ačkoli zatím nikdo neudělal žádnou komplexní studii týkající se množství naplavených sedimentů v našich řekách a nádržích, lze předpokládat, že zejména ve vodních nádržích leží desítky milionů kubíků sedimentů, které je třeba odtěžit a mimo jiné tak zvýšit potenciál těchto nádrží při zadržování vody, ať již při povodních, nebo v dobách sucha. Známy jsou jen potřeby některých konkrétních těžebních úkonů – například ze dna jedné ze středně velkých nádrží by bylo zapotřebí odtěžit zhruba 230 000 kubíků sedimentů, což je jistým lakmusovým papírkem, který demonstruje rozsah budoucího problému. Novela zákona by také byla fatálním problémem pro uvažované splavnění Labe a samozřejmě i dalších řek, jejichž koryta jsou zanášena, a to i bez přičinění zemědělského podnikání v krajině půdou z jejich okolí i nánosy, které proud vody přináší z partií horních toků těchto řek.

Největší dopad bude mít novela samozřejmě na správce vodních toků, což jsou zejména státní podniky Povodí, v menší míře ale jde o jakékoli správce vodních toků nebo vodních nádrží. Pakliže by byl totiž vytěžený sediment ukládaný na skládkách, musí se za takové uložení zaplatit, přičemž sazba činí zhruba 100 korun za kubík. Uložení desítek milionů kubíků sedimentů na skládkách by tak přišlo na jednotky miliard korun. Skvělý byznys pro majitele a provozovatele skládek.

Problém má ovšem celou řadu rovin, z nichž jedna poměrně podstatná se týká zemědělského hospodaření. Pakliže totiž nebude možné ukládat příslušné sedimenty (samozřejmě takové, které nebudou nikterak kontaminovány) na zemědělské půdě, lze s trochou nadsázky očekávat, zejména při míře vodní eroze v ČR, že ze zemědělských pozemků postupně, byť třeba za stovky let, zmizí veškerá půda. Je to přitom právě půda a našich „polí, luk a strání“, která končí, třeba i jen díky gravitaci, v korytech řek a vodních nádrží, takže vytěžení sedimentů a jejich uložení na půdu je pouze návrat původní hmoty na původní místo. Možné kontaminanty se navíc zejména ve vodních tocích ze zeminy proudem vody vyplaví, takže druhotná kontaminace půdy při ukládání na zemědělské pozemky je málo pravděpodobná. Ostatně, naše dosavadní legislativa považuje vytěžené sedimenty za bezpečné.

Tak či tak, aplikovat automaticky a otrocky evropskou legislativu do novely zákona o odpadech by byla velká strategická chyba (takto to ale zatím v návrhu novely je), a je tedy potřeba hledat nějaké rozumné východisko. Inspiraci je třeba hledat zřejmě v zahraničí, a to zejména u takových zemí, které mohou být ohroženy nízkou retenční schopností našich přehrad a řek za situace, kdy se jejich dna a koryta budou stále více zanášet, čímž by výrazně vrostla rizika následků povodní. Vzhledem k tomu, že naše země je, jak již bylo tisíckrát řečeno, střechou Evropy a veškerá voda od nás odtéká, mělo by být také v zájmu našich sousedů, aby protipovodňová prevence v ČR fungovala co nejlépe. Základním předpokladem je přitom dostatečná schopnost krajiny, ale i řek a přehrad absorbovat co největší množství vody. K tomu je ale nutné, aby bylo možné bez výrazně zvýšených nákladů vracet vytěžené sedimenty zpět do krajiny.

Samozřejmě, že jednorázové a ještě často na lokální úrovni vybagrování štěrků, písku a bahna z koryt řek k žádoucí prevenci následků povodní také nepřispívá. Pakliže se urychlí tok vody krajinou a dále po proudu není žádná možnost, aby se voda rozlila do krajiny (nebo shromáždila v nějaké vodní nádrži), pocítí negativní následky rychlejšího, mohutnějšího a tedy dravějšího toku obyvatelé lokalit níže po proudu. Opět se tak ukazuje, i v pohledu těžby sedimentů, že omezení rizik extrémních výkyvů počasí je nutné řešit komplexně, a to i legislativně komplexně. Právě příslušná legislativa bude teď dobrým testem schopností a komunikace ministerstva zemědělství a MŽP. Nějaké společné řešení, nejspíš na principu druhotného použití sedimentů na zemědělské půdě, se prostě musí najít. Jinak taky nemusí mít v této době ještě nenarozené generace budoucích zemědělců zaměřených na rostlinnou produkci časem na čem hospodařit.

Petr Havel