Problematika senosečí aneb Zachraňme srnčata podruhé

V současné době, kdy se mnoho hektarů dříve orné půdy změnilo na pastviny a travnaté louky na produkci sena, vznikl zároveň s tímto stylem hospodaření i velký problém, o kterém se málo hovoří, i když se o něm ví. Tím problémem jsou nezanedbatelné ztráty mladé, čerstvě narozené zvěře, a to převážně srnčí, při červnových sklizních sena. V posledních letech je znát v těchto lokalitách značný úbytek této naší nejrozšířenější, a také troufnu si říci, i nejhezčí zvěře. Někdo to přisuzuje zvýšenému stavu divokých prasat či lišek, neříkám, že divočáci a lišky nijakou škodu na mladé zvěři nezpůsobí, ale troufám si říci, že hlavní příčinou ztrát je vliv člověka a zemědělské činnosti v těchto lokalitách. Mohu to potvrdit i svým pozorováním v mnou sledované lokalitě v naší honitbě.

Před čtyřmi lety byl poměrně deštivý rok, a tak senoseč začala až v druhé polovině července, většina srnčat, která byla v těchto místech srnami kladena, byla již v takové kondici, že stačila před sekacími stroji lokalitu opustit. Potvrdilo mi to i následné večerní pozorování, kdy téměř všechny srny, které zvečera vytáhly zpět na louky, měly u sebe jedno nebo dvě srnčata. Pro zajímavost či doplnění - tato louka byla i v době kladení srnčat poměrně často navštěvována černou zvěří či liškami, takže mi to jasně potvrdilo domněnku, že tito predátoři nejsou tím hlavním činitelem ztrát.

Další rok, kdy senoseč proběhla normálně, za dobrého počasí v polovině června, byly následky přímo děsivé a alarmující. To samé místo, to samé pozorování a večer jsem u čtrnácti srn, které se do louky vrátily, napočítal jen jedno srnče, zbylé srny běhaly po louce, teskně volaly a hledaly svá mláďata, která byla posekána. Některá srnčata jsem nalezl v řádcích trávy a jiná mi ukázaly lišky, či divoká prasata, která chodila po loukách a hledala jejich mrtvá tělíčka.

Tento katastrofální rok nám nebyla vůbec hlášena senoseč od soukromého zemědělce, který pastviny vlastní a též na jeho strojích nebyly žádné, ze zákona povinné, plašiče zvěře.V loňském roce se toto téměř stejně opakovalo, jen s tím rozdílem, že jsme my myslivci stačili den před senosečí pastviny alespoň projít a částečně zavětřit, nicméně dohoda se zemědělcem byla opět téměř nulová, a to i přesto, že jsem ho již v loňském roce upozornil, aby nám dal dopředu vědět, což mu mimochodem ukládá jako povinnost zákon o myslivosti. Stav po sekání byl téměř stejně destruktivní jako rok předtím, napočítal jsem u srn tři srnčata, z nichž jedno mělo usečený zadní běh.

Opravdu mě to silně rozlobilo a zveřejnil jsem celou věc na facebookových stránkách, aniž bych dotyčného jmenoval. Následkem mého článku „Smutná srnčí máma“ a fotografií posečených srnčat, se zvedla pro mě nečekaná vlna solidarity mezi obyčejnými lidmi, kteří neměli do této doby ani tušení, kolik zvěře a jakým způsobem při senosečích zahyne. Ani spousta zemědělců neznala a neměla do této doby tušení, že mají nějakou zákonnou povinnost hlásit senoseče myslivcům a používat na svých strojích plašiče zvěře.

Celou věcí se nakonec začal zabývat i ministr životního prostředí, který si mě společně s kolegy Lubošem Hajným, který se této problematice věnuje již několik let a Jiřím Kasinou, šéfredaktorem časopisu Myslivost, pozval na ministerstvo k jednání. Jednání mne velmi potěšilo a byl jsem rád, že nás ministr Richard Brabec ujistil, že celou věc nadnese do jednání vlády a sdělí ji i ministru zemědělství.

Uběhl rok a senoseče jsou téměř za dveřmi, je potěšitelné, že v průběhu roku se věc nenechala ležet a v současnosti se pracuje na projektu na záchranu srnčat, ale i ostatních druhů zvěře, která má mláďata ve stejných lokalitách.

Pro mou osobu to však mělo i nečekané negativní vyústění v tom, že zemědělec, o kterém výše píši a nikde jsem ho též nejmenoval, mě minulý týden hrubě vykázal ze svého pozemku a zcela regulérně mi vyhrožoval a to cituji „že si to tvrdě odskáču a zaplatím mé slabomyslné kecy na internetu, že on se o to postará!“ Což mi okamžitě dává jasnou odpověď o hrubosti a neurvalosti takového člověka.

Je smutné a nemělo by být přecházeno takovéto jednání a neúcta vůči přírodě a přírodním zdrojům, na kterých hospodaří, na které získává dotace a na kterých vydělává své zisky. Napadl mě jen z toho důvodu, že jsem napsal pravdu, a že jsem se veřejně zastal tvorů, kteří se nemohou bránit a že mi není lhostejný přístup, jak se k nim často vlastníci či nájemci zemědělských pozemků chovají.

Podotýkám, že je naštěstí spousta rozumných a inteligentních zemědělců, kteří o problematice vědí a nedělá jim problém spolupracovat s místními mysliveckými spolky, při ochraně zvěře ve vztahu k senosečím a jejich hospodaření. Ale stále je bohužel spousta těch a to buď stejně bezohledných jako ten jeden u nás anebo jen zákona a problematiky neznalých. A právě vůči takovým by se měli zaujmout a přijmout taková opatření, aby se podařilo takovým to srnčím masakrům zabránit anebo je alespoň omezit a regulovat. Nejsem přítelem hádek a nesvárů, protože se jak myslivci, tak zemědělci či lesníci pohybujeme ve stejných lokalitách a prostředích, proto je zcela jasné najít společnou cestu a řešení, která budou ku prospěchu především zvěři, která touto naší činností trpí.

Nabízí se několik variant a řešení, i když ne vše řešících, ale alespoň podpůrných a potřebných. Podle mého soudu je zcela nejlepším systémem posunout senoseče na druhý týden v červenci, kdy už jsou srnčata a mláďata natolik vyspělá, že stačí z těchto míst uniknout před žacími stroji sama. Chápu ale, že to nemusí všem zemědělcům vyhovovat, logicky musí porosty kosit ve stádiu nejlepší zralosti, pokud chtějí mít následně kvalitní seno, nebo potřebuje kosit píci pro svá hospodářská zvířata podle počasí.

Ale nabízí se možnost posunutí senosečí tam, kde zemědělci pobírají dotační prostředky a na seno nemají další odbyt. Proč a z jakého důvodu by se takové plochy nedaly kosit až po období odchovu mláďat? Vždyť třeba louky s výskytem chřástalů či jiných chráněných živočichů se také sekají až déle. Tak proč tento systém a tyto varianty nezohlednit i vůči ostatním živočichům, jaký je rozdíl mezi chřástalem a třeba koroptví či srnčetem? Zcela jistě by se zde cesta našla.

V případě, že se bude sekat na sena v období, kdy srny kladou své mladé, tedy právě v polovině června, pak mláďata nemají vůbec žádnou šanci před stroji uniknout. Velice potřebné jsou informace mezi zemědělci a místními myslivci v honitbě, ze zákona má zemědělec minimálně dva dny dopředu povinnost nahlásit kosení a povinnost používat plašiče, ale to ve spoustě případů neprobíhá.

Nahlásí-li se kosení včas, pak je potřebné do takových lokalit umístit plašiče zvěře či takovou louku zavětřit a zneklidnit procházením se psy, srny pak dokáží s odrostlejšími srnčaty z těchto míst odejít. Také se dají ještě těsně před senosečí louky projít s loveckými psy a pokusit se některá mláďata najít a odnést do bezpečí. Jistou výhrou by pak bylo umístění speciálních termokamer na zemědělské stroje, jako je to používáno v Rakousku a Bavorsku. Termokamery dokáží zalehlou zvěř včas lokalizovat, dokonce umí stroj i zastavit a obsluha pak může mládě zachránit.

Další z opatření, které by mohlo pomoci, je více informovanosti ve sdělovacích prostředcích, dá se tak oslovit velké množství lidí, kteří by rádi nabídli svou pomoc a bylo by to zároveň i jakési připomnění zemědělcům, ale zároveň i myslivcům, že mají vůči zvěři a přírodě nějakou povinnost a zodpovědnost. Všude ve světě se do takovýchto kampaní na ochranu zvířat rádi zapojují i mediálně známé osobnosti a pomáhají často i zadarmo, proč by to nemohlo jít u nás? Nebo si myslíte, že malé srnče je nějak méně cenné než třeba malé gorilí mládě někde v Africe?

Je jen na nás, jak se k narozeným mláďatům a jejich životnímu prostředí budeme nadále chovat. Protože buď budeme lhostejní a necitliví, a některé druhy možná vymřou, a nebo konečně vrátíme rozum zpět do hlavy a uděláme vše, co bude v našich silách a možnostech abychom dokázali tyto úžasné tvory zachovat na naší planetě.

Text a snímky Petr SLABA

Poznámka na závěr: V příloze přinášíme ke stažení vzor jednoduchého, vstřícného a slušného dopisu, který by mohli zaslat myslivci zemědělcům a požádat je o spolupráci při ochraně mláďat při senosečích. Pevně věříme, že většina zemědělců jsou lidé, kteří přírodě rozumí, vnímají ji a jistě se dokáží s myslivci na spolupráci domluvit. Je na nás myslivcích, abychom nabídli pomocnou ruku, ukažme konkrétním činem, že máme zájem o komunikaci a spolupráci. Odměnou nám pak bude třeba pohled na spokojenou srnčí mámu vodící dvě zdravá silná srnčata. A to za to stojí, co říkáte?!

Vzor dopisu s žádostí o spolupráci s myslivci při probíhající senoseči