Neprávem opomíjené trubky

Problém dosluhujících či nefunkčních zavlažovacích melioračních zařízení, který dobře znají podnikatelé v zemědělství, poznala v poněkud brutálnější podobě díky průniku kontaminované vody z kanalizační do vodovodní sítě také nezemědělská veřejnost. Obojí má však mnohé společné.

Jednak je to zanedbání potrubních sítí všeho druhu v minulosti, tedy podcenění a často naprostá absence investic do těchto sítí. Kromě toho ale je to také absence údajů, kde jsou (nejen vodovodní, kanalizační či meliorační) inženýrské sítě položeny, což zásadně zvyšuje riziko dalších nepředvídatelných havárií do budoucnosti. Obojí je společným důkazem naprosto přezíravého postoje společnosti a politiků ke „komoditě“ voda, která je přitom všude na světě vnímána jako strategická surovina a jako nezbytná podmínka života vůbec, včetně konkurenceschopného zemědělství. Zatímco ale ve světě význam vody a nutnost péče o její zdroje a kvalitu roste, u nás je voda stále vnímána jako pojem, s nímž není významný problém. A bude zřejmě hůř.

Na mnoha místech vybydlená a neevidovaná vodohospodářská infrastruktura, na což léta sami vodohospodáři upozorňují, bude zcela jistě další havárie typu pražské Dejvice generovat. Za těchto okolností by si jeden řekl, že by měl stát zbystřit pozornost a snažit se tomuto riziku předcházet. Jenže – není tomu tak. Stát naopak, prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, vymáhá po subjektech, které při stavebních pracích narazí na nezakreslené a tedy neznámé vodovodní a kanalizační sítě, zpětně poplatky za jejich užívání, čímž zcela demotivuje nálezce, aby se evidence trubek dala do pořádku. Ministerstvo životního prostředí zase bude uznávat při obnově sítí či jejich budování jen náklady na oddělenou kanalizaci, čímž se jednak projekty prodraží a jednak bude v zemi více trubek, než je v řadě míst reálně zapotřebí. Kromě toho téměř všichni politici papouškují zcela mylnou tezi, podle které mohou za vše provozovatelé vodohospodářských sítí, ačkoli v drtivé většině jsou majitelé trubek, čistíren a celé vodohospodářské infrastruktury města a obce, které také stanovují, kolik peněz a do čeho se bude investovat.

Odpovědnost je tak zejména na nich (obcích a městech), a vzhledem k tomu, že v řadách zastupitelů sedí i zástupci podnikatelů v zemědělství, bylo by žádoucí, aby se i oni podle svých sil zasadili o žádoucí a systémovou revizi současného stavu. Jinak nám začnou v blízké budoucnosti „bouchat“ trubky kdekoli na území naší země – a právě v obcích, kolem kterých se zemědělsky hospodaří, hrozí kontaminace pitné vody z kohoutku průsakem z okolního prostředí docela reálně. Základní cestou k omezení takových rizik jsou investice do obnovy vodovodních sítí, což se ale ne všude děje. Naopak se některé regiony chlubí a voličské hlasy sbírají prostřednictvím nízkých cen vody, což je ovšem často dáno tím, že peníze z vodného se na obnovu nepoužijí. Dluh vůči trubkám tak roste, a to nemůže trvat donekonečna. Stejně tak nemůže trvat donekonečna růst cen vodného a stočného – právě to je ale starost politiků, kteří mohou změnit legislativní prostředí tak, aby ke zvyšování cen nedocházelo. Zatím se ovšem naše legislativa ubírá směrem, který ceny vody administrativně zvyšuje a v jednotlivých detailech celý problém ještě dále komplikuje, jak to ukazuje na první pohled minoritní, systémově ale zásadně špatný postoj zmiňovaného Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, jehož nadřízeným orgánem je – kdo by to byl řekl – ministerstvo financí…

Petr Havel