Nikdy jsem nehrál Monopoly. Je to dobře nebo špatně?

Za komunistického režimu bylo hraní Monopolů považováno za téměř protistátní činnost. Domnívám se, že tomu tak bylo doopravdy tehdy a v podstatě tomu tak je zřejmě i nyní. Jistě to byla hra zábavná, která odváděla mysl od rudého marasmu, a zábavná je i dnes, navíc však poučná. Velmi poučná. A ve svém důsledku opravdu podvrací integritu každého samostatného státu. A soudím, že i EU.

Monopoly totiž učí hráče myslet obchodně, což je nakonec dobře, ale nadnárodně, globálně. A když jde o obchod, tak ti, kteří mají skrupule, prohrávají, přesněji řečeno nevydělají, popřípadě krachují.

Sám jsem Monopoly nehrál, za komunistů z důvodů, že se mi nechtělo věřit, že se dožiji otevření hranic, ale asi i proto, že jsem neměl moc obchodního ducha. A nyní je nehraji proto, že mám tolik jiných nápadů a možností, že trávit čas nakupováním pomyslných akcií se mi zdá trochu marné.

Nicméně proti obchodu nic namítat nelze. Pokrok, vzdělání a řada civilizačních hodnot, to všechno obchod umožňuje. Měl by mít ale nejen pravidla daná legislativou, ale především by měl brát ohled na zásady morální. Ovšem nejeden současný „pragmatik“ asi řekne, co že to je? Kde to je napsáno a jaké jsou sankce za „nemorální jednání“? Bohužel, bude mít v podstatě pravdu, protože bezskrupulózní, tedy nemravné jednání si vyslouží sice odsudek  části společnosti, ale ne vždy, a navíc to přece nebolí! A kolik procent takové chytráky obdivuje! Ale to hovoříme jen o naší české, popřípadě evropské realitě. Obchodní Svět je dnes ale poněkud jinde.  Trochu se o morálce a mravnosti občas hovoří v politice, ale zase ne tak moc, protože o těchto základních kamenech naší civilizace mají naši protivníci, avšak mnohdy i potenciální spojenci a zejména obchodní partneři, mnohdy zcela odlišnou představu.

A dostáváme se k obchodování na trochu jiné úrovni. Ano, hovoří se často, a už pěknou řádku let o globalizaci, globální vesnici, o malém světě, kde to je kamkoli tak blízko. Asi někdy bohužel. Pro řadu nadnárodních společností tím totiž vznikl, nebo si vytvořily ony samy, globální trh, spíše rejdiště, kde lze krásně využívat někdy naivních snah o podporu trhu či takového či makového (nejlépe malého) podnikání, které se snaží praktikovat národní vlády, a ještě lépe pak i nadnárodní společenství typu Evropské unie. Stačí pak nabídnout takovémuto menšímu či většímu celku partnerství, slíbit výhodu, a tvrdit, že to je oboustranně výhodné, tzv. „Win-Win“.  A je vyděláno.

Na této „nadúrovni“ už nejde o nějakou mravnost či morálku, jde o „oboustrannou výhodu“, o slib, o výdělek, o možnost obchodu. Pozor ale, o možnost! Protože uplatnění na cizích trzích nikdo nikdy nezaručí. Naši výrobci a vývozci moc dobře vědí, že obchodovat na intrakomunitárním trhu EU je sice možné, ale místo na něm si už musejí nalézt sami. A to není snadné.

K čemu tak zeširoka tyto úvahy směřují? K chystané transatlantické dohodě mezi USA a EU, která má úplně otevřít trh mezi Spojenými státy a zeměmi Unie, a která se noblesně jmenuje: Transatlantic Trade and Investment Partnership (TTIP), česky se uvádí jako Transatlantická dohoda o obchodu a investicích mezi EU a USA. Již se na ní pracuje dva roky a americký president by ji zřejmě rád dotáhl co nejdříve do konce, aby za ním zůstalo něco pro USA pozitivního.

U nás se tomuto tématu věnuje a v podstatě za ně zodpovídá Ministerstvo průmyslu a obchodu a z jeho zdrojů je možné se dozvědět spoustu zajímavých informací. Je jich opravdu hodně, ale než se v nich čtenář utopí, stačí se zamyslet hned na počátku.

Podle informací Ministerstva průmyslu a obchodu ČR „Realitou dnešního světa je, že USA a EU zůstávají největšími světovými obchodníky i investory obecně, sobě navzájem i pro většinu třetích zemí. Celková obchodní výměna mezi EU a USA dosáhla v roce 2013 hodnoty 790 miliard euro. Každý den mezi EU a USA probíhá obchod se zbožím a službami za 2 miliardy euro. Vzájemné přímé investice dosahují výše téměř 3 biliony euro. V současné době EU a USA společně vytváří téměř polovinu světového HDP (celkem 47 % - EU přes 25 %, USA přes 21 %) a skoro třetinu objemu celkového světového obchodu (EU 17 % a USA 13,4 %).“

Co z toho asi vyplývá? Mimo jiné to, že USA musí v podstatě z jejich pohledu malou EU vnímat jednak jako velkého konkurenta, jednak také jako velký potenciální trh. Snahy na něj proniknout trvají již léta. EU se brání svou přísnou legislativou, na jejímž základě nelze na intrakomunitárním trhu uplatňovat zemědělskou produkci z USA, zejména maso, především kvůli velice benevolentnímu zacházení s antibiotiky, hormony, atd. I když v poslední době EU částečně ustoupila, povolila omezený dovoz, avšak pouze z chovů, které splňují legislativu EU. Jenomže nyní je ve hře „sladění“ standardů, a to je z hlediska EU cesta zpět. Znamenalo by to slevit z principu předběžné opatrnosti. Homér by tomu řekl: „Pozdě chytat býka za ocas, když jsme ho pustili za rohy.“

Obhájci TTIP hovoří o možnostech pronikat na americký trh, zejména pro menší a střední podniky. Řekněme si ale, zda malí a střední stojí o to podstupovat riskantní anabázi s velkými náklady a octnout se za Atlantikem jako rukojmí? Z hlediska zemědělské produkce nelze o pronikání, soudím, hovořit. V USA je zemědělská nadvýroba. Byla u nás řada misí z USA, přijely schvalovat podniky, které dostanou doložku pro obchodování, tedy pro vývoz. Ale za poslední léta ji, pokud vím, nikdo nevyužil, právě pro byrokratická omezení ze strany USA. A to že se švihnutím kouzelného proutku změní? Kdo tomu věří?  Jiná situace může být v jiných oblastech. Ale ze strany zemědělství a potravinářské produkce nejen že nepůjde o zlepšení podmínek případného vývozu, ale o to, že by do EU, tudíž i k nám, mohly bez problémů proudit výrobky zcela jiných standardů.

Pravda, Ministerstvo průmyslu a obchodu pořádá celou škálu různých vysvětlujících akcí, co to přinese dobrého, však také v zásadách tvůrců dohody TTIP je důraz na transparentnost. Ale nestačí přece jen vysvětlovat, že to, co je už v podstatě hotové, je dobré a nezbývá než to přijmout.  Evropa by se měla svébytně rozhodnout, zda o tuto dohodu stojíme a možná i dodat, kdo konkrétně o ni stojí.

Dost možná, že právě proto, že jsem ony v úvodu zmíněné Monopoly nehrál, jsem vůči takovým vějičkám o oboustranné výhodnosti poněkud podezíravý. Třeba to je opravdu úžasné. Anebo to je trochu jinak?

Josef Duben