Zakladatel a majitel firmy Emco: První české müsli jsme upekli doma v troubě

Místo chleba s máslem třeba müsli s jogurtem, ovesnou kaši nebo kukuřičné lupínky. Co bylo před 25 lety téměř nemyslitelné a v obchodech nedostupné, je dnes běžnou součástí jídelníčku mnoha Čechů. Své o tom ví Zdeněk Jahoda, zakladatel a majitel potravinářské firmy Emco, která je dnes lídrem tuzemského trhu a vyváží do 40 zemí světa. Když v 90. letech zkusil vyrobit první müsli, musela mu na to stačit obyčejná kuchyňská trouba.

Co jste dnes snídal?

Tak zrovna dnes to výjimečně byl losos, ale jinak každý den snídám müsli nebo cereálie. Mám naše i konkurenční výrobky a každý den si dělám něco jiného, abych měl srovnání. Müsli a cereálie se ale každopádně staly běžnou součástí mého života.

Takovou odpověď jsem tušil, ovšem vaše cesta k müsli měla nějaký vývoj. Zkraje 90. let lidé obchodovali s kdečím, jak vás napadla zrovna výroba cereálií?

Můžu vás uklidnit, že mě to nejdřív vůbec nenapadlo. Já jsem před revolucí pracoval v podniku zahraničního obchodu Investa, vyvážel jsem textilní stroje a na začátku roku 1990 bylo jasné, že to nemá perspektivu. Z podniku začali odcházet lidé, takže jsem pak téměř všechno dělal sám. Už to připomínalo podnikání, tak jsem si řekl, proč pracovat pro státní podnik, když to zvládnu sám.

Vývoz textilních strojů ale není výroba müsli. Jak došlo k přerodu obchodníka k potravináři?

Úplně na začátku jsem dělal „běžný" zahraniční obchod. Jednou jsem vyvážel dřevo do ciziny, podruhé jsem přivezl kalhoty do Bílé labutě. Pamatuji si jako dnes, když jsem 1. ledna 1991 vešel do vypůjčeného bytu a už 23. ledna jsem přivezl první Avii margarinu. Nejrychleji se ale vyvíjel obchod s potravinami a nejvíc se prodávaly cereálie. Byl to dovoz hlavně z Německa a mně vadilo mít německé názvy na krabicích. Tak jsme si namalovali své obaly a dali na ně své logo Emco. Psal se rok 1994 a v té době už se mnou pracovala i moje manželka.

Pořád to tedy bylo německé müsli v českém obalu?

To ano. Začal jsem si říkat, proč dávám zakázky do Německa, když tu určitě budou i naše firmy, které by to zvládly. Našel jsem dvě a ty pro nás začaly vyrábět. Jenže měly i svoji vlastní značku, kterou jsme naším obchodováním živili, takže to nemělo budoucnost. Dřív nebo později, až by byli dostatečně silní, zvýšili by nám ceny a my bychom skončili. Šel jsem proto do našeho skladu v Brně a prohlásil, že začneme i vyrábět.

Znal jste nějakou recepturu?

Neznal, ale dal jsem inzerát do novin, že někoho hledáme. Přihlásila se nám paní z evidence úřadu práce, která celý život dělala v laboratoři potravinářských firem. Začala pro nás vyvíjet a řešit složení výrobků. Koupili jsme jí normální troubu, ona si namíchala pokusné směsi, dala je na plech a upekla. My jsme pak zkoušeli, co nám chutná a co ne. Když jsme doladili recepturu, koupili jsme větší profesionální, byť použitou pec a v roce 1998 začali s výrobou. Dnes je naše produkce müsli pět tisíc tun.

Za posledních 17 let jste získali nadpoloviční podíl na českém trhu. Vyvíjejí se s časem chuťové preference Čechů?

Vyvíjejí, to mi věřte. Na začátku se tomu každý smál, většina chlapů mi říkala, že ochutnají müsli leda v případě, že ho dokážu „prohnat prasetem". Krok za krokem se to však začalo měnit s tím, jak lidé více přemýšlejí nad tím, co jedí.

Roste počet příchutí?

To ani ne, pořád jsou dominantní oříškové či čokoládové. Část lidí ale preferuje bio, zvyšují se objemy bezlepkových výrobků, někteří zákazníci nechtějí cukr. Jako výrobci musíme rozhodovat, kterou část trhu budeme obsluhovat. Na jedné straně nechceme dělat výrobky s nula procenty cukru nebo ty, které jsou dvojnásobně drahé, na druhé straně neděláme privátní značky pro řetězce, abychom nemuseli dělat co nejlevnější složení. Chceme nejlepší poměr ceny a kvality.

Privátní značky pro řetězce jsou fenoménem. Proč jejich výrobu odmítáte?

Máme silnou svoji značku. Kdybychom vyráběli to samé do privátní značky nějakého řetězce, tak on ji cenově dá co nejníže a naši vlastní by šponoval nahoru, aby se prodávala ta jeho, a to není dobrá cesta. Pár privátních značek vyrábíme, ale pro zahraničí.

Základem ve vaší výrobě je oves. Máte i vlastní mlýn na jeho zpracování. Je kvalita ovsa dobrá?

Oves je ve střední Evropě tradičně kvalitní. Historicky u nás byly tři mlýny, které se na oves specializovaly. Mlýn v Kyjově ale skončil a zbylé dva chtěl koupit náš tehdejší dodavatel, takže bychom na něm byli zcela závislí. Tudíž nezbylo než v roce 2008 jeden mlýn koupit.

Můžete zjednodušeně vysvětlit výrobu? Jak se z vločky stane krabička na regálu v obchodě?

Základem je, že v mlýně oves dobře vyčistíte, strojně se oddělí plucha a čisté zrno se pak napařuje na přesnou teplotu, ani víc, ani míň. Tím zastavíte oxidaci a vločky nežluknou, zrno zároveň změkne a můžete ho vyválcovat na požadovanou tloušťku. Jinou potřebujete do sušenek, jinou do müsli směsí. Na klasické müsli vločky jen smícháte s jinými ingrediencemi, do pečených müsli musíte přidat něco málo tuku a cukr. Zatímco müsli existuje asi 150 let, pečené křupavé müsli se vyvíjí až v posledních 30 letech.

Které vede v oblíbenosti?

V posledních letech se preference přiklání k pečenému müsli. My vyrábíme dohromady 30 druhů, nejprodávanější je křupavé čokoládové s ořechy. Ale přestože jsou ty křupavé méně zdravé než klasické, tak jsem velmi hrdý na jednu věc. Když müsli pečete, většinou do něj výrobci přidávají palmový tuk, který se složením blíží živočišnému a zatěžuje cévy, ale my jsme ho dokázali nahradit řepkovým olejem, který je zdravotně daleko příznivější. V ČR jsme jediným výrobcem, který to dělá.

Své výrobky dodáváte do 40 zemí světa, otevřeli jste i výrobní závod v ruské Tule. Jak se tam podniká v době sankcí?

Výrobu v Tule jsme zahájili v roce 2008. Koupili jsme zkrachovalou pekárnu a začali. Jenže müsli nebylo v Rusku moc známé a bylo těžké se tam prosadit. Rusové žijí na kaších, jejich spotřeba je tam obrovská, každý den snídají ovesné nebo pohankové. Dnes nám Rusové vyrábějí kaše pod naší značkou Emco a my si tam vyrábíme pečené a sypané müsli. Sankce se nás moc netýkaly. Daleko větším problémem je pád rublu.

Autor: Jan Klička