Zemědělství pod Jurečkou? Vše pro velké firmy! Farmář otevřeně odkrývá, jak to dnes chodí v branži

Soukromí zemědělci jsou nespokojeni s lidoveckým ministrem Mariánem Jurečkou, protože podle nich nadržuje velkým firmám, jako je Agrofert, na úkol malých rodinných farem. A vidí jako vrchol drzosti, když Agrární komora přichází s návrhy zákonů, jako je zákon o nabývání vlastnictví k zemědělským pozemkům, kdy by vlastník musel při prodeji nejprve nabídnout půdu nájemci. „To má čistě jediný význam – ohlídat si, aby o půdu, kterou dnes drží a o kterou postupně posledních sedm let přicházeli, už v budoucnu přijít nemohli a tímto způsobem si to chtějí posichrovat. Že vlastník na tom bude bit? Co je jim do něj,“prohlásil předseda Asociace soukromého zemědělství Josef Stehlík v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz.

Byli jste vyšachováni z poradního výboru ministra zemědělství za KDU-ČSL Mariána Jurečky. Proč k tomu došlo a co to bude znamenat pro české zemědělství?

My si to vysvětlujeme tak, že to bylo kvůli vzájemným problémům, které jsme s ministrem řešili. Asociace soukromého zemědělství ministrovi Jurečkovi vyčítala jeho účast na 60. výročí založení JZD v Oprostovicích na Přerovsku (podle Asociace šlo o oslavu násilné kolektivizace – pozn. red.) a kritizovali jsme ho za Program rozvoje venkova, protože jsme nesouhlasili se způsobem rozdělení dotací. V Programu byl velký finanční prostor na velké projekty. A pak tedy došlo k tomu, že ministr zástupcům Asociace, vyjma jednoho, ale ten už tam nereprezentuje Asociaci soukromého zemědělství, ukončil jejich angažmá v poradním sboru. Co z toho plyne? V současné době jsou v poradním sboru ministra hlavním názorovým proudem informace a názory Agrární komory a velkých zemědělských podniků. Ministrovi jsme vyčítali neodůvodněný příklon k velkým firmám, jejich požadavky na zemědělskou politiku nejsme ochotni považovat za potřebné pro Českou republiku. A vidíme to přímo jako škodlivý trend, protože jsme hluboce přesvědčeni, že pro zdárný rozvoj českého zemědělství a venkova je nutná podpora rodinných farem. A my ji již delší dobu necítíme.

Už se někdy v poslední době stalo, že zástupci soukromých zemědělců nebyli v poradním sboru ministra zemědělství?

Od roku 2006 ne, v poradním sboru byly vždy zastoupení hlavní nevládní organizace, ať to byla Agrární komora, Asociace a další. Nepočítám do toho prozatímní ministry, jako byli ministr Šebesta nebo Toman.

Nepřekvapuje vás takový postoj od ministra, který byl sám soukromým zemědělcem a jehož rodina soukromě hospodaří?

Já si to dost dobře nedovedu vysvětlit. Překvapuje mne to. Jestli to není kvůli tomu, aby panu ministrovi nebylo vytýkáno, že moc nadržuje rodinným farmám právě proto, že z nich pochází. To by bylo jediné vysvětlení, ale myslím, že to nemá opodstatnění. To není postaveno jako boj pravice proti levici. Jsme přesvědčeni a ukazuje se to, že rozvoj rodinných farem je pro rozvoj venkova a krajiny mnohem výraznější, než se doposud přiznávalo, a že právě to je důvod, že zástupci velkých firem nechtějí, aby se rodinné farmy dál rozvíjely. Je trend, aby se současný stav zakonzervoval a nepustil se ani o hektar dál.

Pokud se totiž od roku 2003 do roku 2013 nějaké farmy a typy podnikání rozvíjely a zvětšoval se prostor, jak kdo hospodaří, tak to byly právě rodinné farmy, farmy fyzických osob nebo společnosti s ručením omezeným, které jsou na bázi rodinných farem. V tom není žádná ideologie, to je konstatování stavu věci. Tvrdíme, že tyto podniky lépe hospodaří s půdou, tím, že přísluší k nějaké obci, mají přímý vliv na život na venkově, mnohem operativněji jsou schopny reagovat na různé potřeby trhu, což se také projevuje. Dnes mohu naprosto jasně říci, že rodinné farmy a velké zemědělské podniky jsou dva odlišné rozdílné světy, které nikdy, ani v minulosti, ani teď, ani v budoucnu, nebudou mít stejný způsob uvažování. A to je prostě realita.

Nemají i zákazníci čím dál větší zájem o výrobky z rodinných farem nebo malých podniků? Svědčí o tom zvyšující se obliba farmářských trhů.

Řeknu to jednoduše, každá firma, která chce dneska uspět s potravinářským výrobkem a chce mu dát dobrou image, uvede, že byl vyroben na rodinné farmě. Tak to chce zákazník. To znamená, že je tady objektivní potřeba po malých farmách. A je také potřeba zlepšit image zemědělství. Velké akciové společnosti, bývalá jednotná zemědělská družstva, image zemědělství nezlepší.

Není tato politika současného ministerstva zemědělství i v rozporu s ideou zemědělské politiky Evropské unie?

Společná zemědělská dotační politika Evropské unie je jednoznačně zaměřena na rodinné farmy.

Pravicová opozice ve Sněmovně podezírá ministra zemědělství za KDU-ČSL Mariána Jurečku, že nadržuje velkým firmám, zejména Agrofertu ministra financí Andreje Babiše. Myslíte si to také?

Nejsem schopen rozlišit, jestli je to spojení přímé nebo vychází z nějakých koaličních dohod. Do toho nevidím. Ale když to posuzuji z hlediska kroků, které jsou v Programu rozvoje venkova a programů, které se nastavují, jsou samozřejmě prospěšné především pro firmy typu Agrofert. Neříkám, že všechny stopadesátimilionové projekty jsou šité na míru přímo Agrofertu, dosáhnou na to ještě nějaké další firmy. Ale moc jich nebude, tak do deseti. Takže se ta myšlenka sama nabízí, protože ten prostor v Programu rozvoje venkova i dalších programech se vytváří pro lepší realizaci takovýchto velkých firem. Naopak cítíme, že je obava z toho, aby malé firmy a rodinné farmy nekonkurovaly v rozdělování peněz těmto velkým firmám.

Co s tím můžete dělat, když nemáte přímý vliv na rozhodování ministra zemědělství?

Snažíme se hledat spojeneckou koalici s nevládními organizacemi, které věci vidí stejně. Asociace není jediným rebelem, která to vidí jinak než ostatní. My jsme v létě, když se Program rozvoje venkova sektoroval do jednotlivých obálek, udělali koalici desíti nevládních organizací, které měly stejný požadavek, aby se věci organizovaly, jak nám připadalo logické a jak to vycházelo z reality zemědělství a venkova. Bohužel se věci rozhodly podle toho, jak to chtěla Agrární komora a Zemědělský svaz, tyto dvě organizace, které ale nemají většinu, ale měly právo mít hlavní slovo při tom, jak to bude nastaveno. Nám se to nelíbilo a nelíbí, budeme dál spolupracovat, aby se vytvořil větší prostor pro malé a vznikající firmy, aby způsob podnikání, který nám přijde pro venkov mnohem prospěšnější, dostal větší prostor, aby mohl ukrajovat z prostoru velkých firem. To je náš hlavní cíl. Nejde o to, že to je prospěšnější pro tisíce soukromníků, jde o to, že je to prospěšnější pro celý venkov. My upozorňujeme na to, že způsob, který nahrává velkým firmám, přímé platby na hektar, se zužitkovávají v jednom velkém městě, sídle velké firmy, místo aby se zužitkovávaly v těch obcích, katastrech, kde je půda, na níž se hospodaří, což je pro venkov škodlivé. Ono to ve skutečnosti venkov tuneluje. Peníze, které jsou určeny pro venkov, skončí v nějaké firmě, která má sídlo třeba v Praze.

Nemají velké zemědělské firmy také negativní vliv na životní prostředí, na tvář krajiny, když se pěstuje na velkých plochách jedna plodina, ať už je to řepka nebo kukuřice?

Sedlák, který hospodaří na jednom nebo na dvou nebo třech katastrech, když má třeba tři sta hektarů, žije přímo v místě, kde se jeho činnost odehrává. Firma, která má deset, patnáct tisíc hektarů, obhospodařuje třicet katastrů. Při nejlepší vůli to organizuje ze dvou, tří středisek. Dalších víc než dvacet sedm katastrů je bezprizorních ve vztahu k zemědělství, protože tam není nic, co se přímo v tom místě odehrává. Jen to, že tam třikrát, čtyřikrát do roka přijede nějaká technika, oseje, ošetří, sklidí a pak zorá pomalu celý katastr a znovu zaseje pomalu nejlépe jednou plodinou, takže se samozřejmě vytváří přesně to, co nechceme. Jeden rok na celém katastru řepka, druhý rok obilí, třetí rok kukuřice, to je naprosto neudržitelný stav, který chceme změnit. Jeden z těch kroků je, že se bude administrativně nařizovat, že velké podniky nemohou tímto způsobem osívat, což je sice možné, ale je ta nejhorší a nejkrajnější varianta. Nebo další možnost: že se budou vytvářet podmínky, aby se do tohoto prostředí etablovali noví farmáři, kteří obhospodařování půdy budou rozdrobovat přirozeným způsobem. A to se za posledních sedm let dělo. Sedmnáct procent půdy převzaly znovu fyzické osoby.

Z údajů Českého statistického úřadu vyplývá, že zhruba deset procent půdní držby se vytáhlo z velkých zemědělských podniků. A bylo to dobře. To postupně vede k tomu, že by se trend monokulturně osetých několik katastrů vedle sebe přestal tolik objevovat. A to nemluvíme o dalších problémech, o nedostatku remízek, o erozi půdy, o špatném udržování vody v krajině, které jsou také spojeny s velikostí zemědělských podniků. Všechna rizika české krajiny jsou spojena s velikostí půdních bloků. To je alfa a omega. Někdo musí mít odvahu do toho šlápnout, aby dal větší podporu malým firmám. Na tom není nic, co by někoho mohlo urážet. To je běžné po celém světě, že se dává podpora malým firmám, které jsou oproti velkým znevýhodněny v mnoha oblastech, ať už jde o bankovní sektor až po komunikaci se státní správou, aby se etablovaly na trhu. Vždycky má malá firma víc handicapů než velký hráč. A velký hráč musí dokázat zužitkovat svoje přednosti a pozitiva, které má díky své velikosti. A jestli to v konkurenci s malou firmou nedokáže zužitkovat, pak není opodstatněné, aby byl velký.

Agrární komora dokonce přišla s návrhem zákona o nabývání vlastnictví k zemědělským pozemkům, kdy by majitel musel při prodeji půdy nejprve nabídnout půdu nájemci. Co tomu říkáte?

To je vrchol drzosti, když velcí nájemci, kteří na této půdě dvacet let hospodařili, platili mizerné nájmy, až v poslední době se nájmy trochu zvedají, dneska naprosto drze přicházejí s tím, že těm malým majitelům, kteří jsou v mnoha případech z donucení v uživatelském vztahu s velkou firmou, řeknou, že kdyby našli nějakého kupce, kterému by chtěli půdu prodat, musí nejdřív přijít za nimi. A oni samozřejmě nedovolí, aby někdo jiný půdu koupil. Chtějí jediné: my si tu půdu, na které hospodaříme, ohlídáme, aby nám řádově každý rok sto hektarů neodešlo. To je celé, o tom je ten návrh. O žádném obecném blahu pro společnost v podobě pozitivního dopadu na veřejný sektor nemůže být řeč. To má čistě jediný význam – ohlídat si, aby o půdu, kterou dnes drží a o kterou postupně posledních sedm let přicházeli, už v budoucnu přijít nemohli a tímto způsobem si to chtějí posichrovat. Že vlastník na tom bude bit? Co je jim do něj. V mnoha případech mu znehodnocovali půdu erozí a teď od něj tu znehodnocenou půdu koupí za zbytkovou cenu, protož vlastník jim ji bude muset nabídnout.

Kdyby tento zákon skutečně prošel, jste připraveni ho napadnout u Ústavního soudu kvůli omezování vlastnických práv?

Určitě. To je věc, o které u nás v Asociaci není žádná debata. To má jednoznačně stoprocentní podporu, kdyby návrh byl legislativně přijat.

Nemrzí vás, že tím, jak se začínají opět podporovat velké zemědělské podniky, se vracíme zase o třicet let zpět? A že i politici, nejen lidovec Marian Jurečka, ale třeba i prezident Miloš Zeman tím, že vyznamenává jednou bývalého předsedu JZD Slušovice, podruhé komunistického místopředsedu vlády a ministra zemědělství Miroslava Tomana, jako kdyby legitimizovali socialistické zemědělství, které vzniklo násilnou kolektivizací, okradením a terorizováním sedláků a jejich rodin?

Pro nás je to nepřijatelné. My považujeme vývoj socialistického zemědělství za naprosto vychýlený, v civilizovaném světě nemá obdoby. Samozřejmě akceptujeme, že určitá část zemědělských pozemků bude tímto způsobem obhospodařovaná, ale bereme to jako poslední možnost. Pokud někde je prostor, aby tam vznikaly nové rodinné farmy třeba na úrovni několika set hektarů, což už je na západ od nás považované za velké farmy, vidíme to jako přínosné a stát by takové kroky měl jednoznačně podpořit. Ale teď jsou snahy relativizovat, co se tady od roku 1989 dělo, začínají se objevovat názory, že za socialismu vlastně nebyly potraviny tak špatné. Ne, je třeba jasně říci, že potraviny byly špatné, že podmínky, za kterých se vyrábělo, ať to bylo na poli nebo ve stáji, byly strašné, že technika, která se tady používala, byla na nízké úrovni. Abychom to přiblížili běžným lidem, měli jsme v zemědělství techniku, která byla jako stará škodovka 105 ve srovnání s Golfem Volkswagen. Je paradox, že pohrobci socialistického velkozemědělství dnes maximálně využívají nejmodernější západní technologie, o kterých se jim za socialismu ani nesnilo, ale zároveň říkají, že před rokem 1989 to bylo perfektní.

Libuše Frantová

Zdroj: ParlamentníListy.cz