Je možné do budoucnosti udržet v ČR současnou produkci mléka?

Nepomohou k tomu ani vyšší dotace, ani daňové úlevy, jimiž se snaží ministerstvo zemědělství produkci mléka zachránit, respektive podpořit ekonomiku jeho producentů. Nepomohou přitom především proto, že jsou podpory špatně zacíleny, protože nezohledňují ani ekonomiku produkce mléka v ČR, ani lokální specifické podmínky, ani „malé od velkých“, ani hory od nížin. Prostě jsou plošné, jakoby v zemědělství existovala pouze plošná a univerzální řešení, která ovšem neexistují ani v průmyslu, natož v odvětví, které pracuje v prostředí přírody – všeobjímajícího organismu, který má nekonečné množství průběžně se měnících variant.

Situace, která se dnes zdá velmi kritická, navíc ještě není zřejmě pomyslným dnem problémů, které producenty mléka v ČR, ale i v zásadě v celé EU, čekají. Do světového trhu se totiž stále více prosazují, mimo jiné také s produkcí mléka, druhdy rozvojové a mléko dovážející země, jako je Čína a obecně asijský kontinent a jižní Amerika. I díky potravinářské válce EU s Ruskem buduje cíleně vyšší soběstačnost v této komoditě Rusko, ve hře je samozřejmě také Indie a v zásadě všechny takzvané třetí země, kam EU svou nadprodukci v minulosti vyvážela. Často ale za cenu dotovaných (subvencovaných) exportů, což je ovšem opatření, které bylo na úrovni Světové obchodní organizace (WTO) před dvěma lety definitivně zakázáno a je iluzorní, že by bylo opět obnoveno. Iluzorní je v tomto smyslu i snaha ministerstva zemědělství i Agrární komory ČR, protože ČR takovou sílu, aby zvrátila složitě domluvené podmínky celosvětového obchodu, nemá a mít nebude. Pokud by se přitom rozhodla EU porušit tyto podmínky jako celek, riskovala by tím sankce ze strany WTO, včetně odvetných opatření ze zemí, kam by se snažila oficiálně dotované mlékárenské přebytky vyvézt. Ani tudy tedy cesta nevede.

Řešení pro zachování produkce mléka v ČR ale samozřejmě existují, jde však o celý soubor vzájemně provázaných kroků, jejichž finálním výsledkem by mělo být hned několik důsledků. Jednak – a to je základní, je nutné využít všechny ještě existující rezervy ke zvýšení efektivity tuzemské produkce mléka. To však automaticky neznamená zvyšování užitkovosti – v některých případech by měl být výsledkem dokonce pravý opak. Nejde totiž o objem produkce, ale o efektivitu produkce mléka – nebo ještě jinak – dosažení co nejnižších nákladů na výrobu litru mléka. ČR ovšem šla zatím – a stále to platí, právě cestou maximalizace produkce, té je však často (jistě ale ne vždy) dosaženo za cenu vysokých nákladů, především v případě mléčného skotu chovaného převážně ve stájích, byť s vysokou užitkovostí. I kvůli zlepšení stavu životního prostředí, rozšíření spektra plodin pěstovaných na orné půdě, snížení rizik sucha a eroze a v neposlední řadě i kvůli zaměstnanosti přitom naše země potřebuje spíše více skotu (a přežvýkavců obecně) na horách a v podhorských oblastech, a naopak méně vysokoprodukčních dojnic v kravínech. Ukazuje se totiž, že právě vysokoprodukční chovy mají největší ekonomické problémy, které se ještě zásluhou nastavení dotační programů stávajícího vedení ministerstva zemědělství prohloubily, neboť značná část producentů se zadlužila, například díky podpoře investic v Programu rozvoje venkova.

Dalším bezpodmínečně nutným výsledkem potřebné restrukturalizace produkce mléka v ČR musí být cílený rozklad rizik vyplývajících z cenových výkyvů na trhu s mlékem, které, jak již bylo řečeno, současnou situací nekončí, i když lze předpokládat snad ještě v průběhu letošního roku mírné oživení cen. To znamená, že všichni producenti mléka v ČR by měli usilovat o diverzifikaci své produkce, přičemž platí, že pro více specializovanější podniky je nutnost diverzifikace důležitější. Právě k tomu by měla vést podpora státu (ministerstva zemědělství), přičemž spektrum možných programů posilujících příjmy producentů mléka může být velmi široké a dokonce nemusí být jen ze zdrojů ministerstva zemědělství. Například taková adaptační strategie na klimatické změny, kterou připravuje ministerstvo životního prostředí, může být jedním z takových zdrojů, právě na základě již zmiňovaného příznivého vlivu chovu přežvýkavců na retenční schopnost krajiny.

I když jde o velmi spornou aktivitu, bylo by žádoucí opětovně otevřít problematiku účelné podpory „správných“ bioplynových stanic a obecně podmínky produkce obnovitelných zdrojů energie (OZE), které mají přímou návaznost na zemědělskou výrobu a v nichž lze otevřít nové možnosti zdrojů například i pro producenty mléka. K tomu by ale bylo nutné vysvětlit laické i novinářské veřejnosti rozdíl mezi bioplynkami na „cíleně pěstovanou biomasu“ a bioplynkami, které likvidují zemědělský a potravinářský odpad a které tak přispívají ke snížení ukládání odpadů na skládkách. To ale nestačí, protože efektivita z takových zdrojů vyráběné energie je poměrně nízká, a k tomu, aby „uklízecí“ bioplynky splnily svůj účel, by bylo nutné revidovat dosavadní pravidla.

K tomu, aby mohli producenti mléka flexibilněji reagovat na změny na trzích s mlékem, ale obecně na jakékoli změny (nejen) na mléčném trhu, by ale bylo také nutné vytvořit pro takové flexibilní reakce prostor, což v praxi znamená opustit nebo výrazně omezit stávající systém víceletých závazků, které takovou reakci neumožňují. Samotné jednotlivé firmy produkující mléko by nicméně měly samy uvažovat, co je možné k produkci mléka navázat – a opět je možností celá řada. Jednou z nich je alespoň částečné zpracování mléčné suroviny na finální potravinářské výrobky, další jsou s tím spojené agroturistice nebo pohostinské aktivity, a obecně veškerá oblast služeb, která má na našem venkově stále velké rezervy. Platí přitom to, co bylo řečeno v úvodu – univerzální recept neexistuje, řadu naznačených aktivit nemůže samozřejmě řada podniků naplnit, naproti tomu je značné množství možností, které zmíněny nebyly.

Pro část producentů mléka, působících zejména v horských a podhorských oblastech, může představovat zlepšení ekonomiky produkce mléka jejich orientace na biomléko, které lze v porovnání s konvenčním mlékem, alespoň v současné době, prodat za dvojnásobné ceny, přičemž často s nižšími náklady na produkci litru biomléka. Kromě toho jde o dobrý exportní artikl, i když je samozřejmě více strategické zpracovávat biomléčnou surovinu rovnou na území ČR.

V úvodu zmíněný předpoklad snížení dosavadní produkce mléka na území ČR by jistě nemusel platit, pokud by byla tuzemské produkce mléka, ale i jeho zpracování v našich mlékárnách efektivnější, to vše spolu s účelným marketingem a vyšší vůlí spotřebitele preferovat při nákupu potravin produkty tuzemského původu. To se však i díky stávajícímu nastavení nejen našich, ale i evropských dotací, nejspíše nestane. Bylo by tak žádoucí, aby se ministerstvo zemědělství zabývalo možnostmi kompenzací na útlum produkce mléka v ČR, jako tomu je ve Francii, Německu nebo Polsku, a především nastavením potřebných parametrů takovým způsobem, aby mléčný trh případně opouštěly subjekty s nejnižší efektivitou. Není to sice záměr pro získávání politických bodů, ale pro předvídatelnost podnikání v sektoru produkce mléka by to bylo nanejvýš záslužné. Existuje samozřejmě i možnost zpracovat soubor opatření k udržení současné produkce mléka v naší zemi – to je ale problematika o řád složitější, nehledě na to, že dosavadní opatření k tomuto cíli (viz Program rozvoje venkova) nevedou, a nelze tak předpokládat zásadní obrat v současném pojetí mlékárenské politiky. Je to smutné, ale je to tak.

Petr Havel