Hospodaření bez smrku si dokážu představit jen velmi těžko

Rozhovor s Liborem Konvičným, ředitelem Biskupských lesů Biskupství ostravsko-opavského. Libor Konvičný vyrůstal v lesnické rodině, a tak není překvapivé, že studium lesnictví bylo jeho snem. Když se hlásil na střední školu v Hranicích, ze šesti set uchazečů brali ani ne desetinu a podmínkou bylo mimo jiné absolvovat rok učňovského školství. Na to vzpomíná jako na největší školu. Po vysoké škole nastoupil ke státním lesům, kde prožil většinu profesního života. Rozhovor se ale věnuje především jeho současnému působení u Biskupských lesů. Libor Konvičný se totiž netají tím, že práce pro Biskupství ostravsko-opavské mu přinesla možnost se po delší době skutečně lesnicky realizovat.

– V roce 2015 jste se stal ředitelem Biskupských lesů. S jakými představami jste do funkce nastupoval?Nastupoval jsem s tím, že snad na sklonku své lesnické kariéry zažiji ještě opravdovou lesařinu. To staré poctivé lesnické hospodaření, které pamatuji ze svých lesnických začátků, kdy lesník byl opravdu lesníkem. Mohu říci, že mé představy se splnily. Skutečně si toho nesmírně cením, že vlastník nám dal možnost a volnou ruku, že jsme mohli hospodaření podle svých představ nastavit a pak i realizovat. Vždyť jen kolika lidem se například poštěstí, že si mohou sto procent podřízených vybrat sami? Lidé jsou u nás zaměstnaní rádi a váží si toho.

– Církevní restituce byly částí veřejnosti vnímány negativně, setkal jste se například s obavami, co bude s lesy?To víte, že setkal. Lidé měli obavy, jak se staronový vlastník bude chovat, ale myslím, že téměř po dvou letech hospodaření třeba konkrétně u nás jsme je rozptýlili.

– Podle jakých principů se v Biskupských lesích hospodaří?Hlásíme se k trvale udržitelnému a přírodě blízkému hospodaření postavenému na ekologických principech. Alfou a omegou je pro nás podrostní maloplošný způsob v kombinaci s násečným. Někdo může namítnout, že násek je také holoseč. Pokud ve smrkovém porostu udělám obnovní prvek, který má výměru 30–40 arů či desetiarový kotlík pro vnos jedle nebo buku, nepovažuji to za nic špatného. Vedl jsem v minulosti vášnivé diskuze s některými kolegy, kteří mi vytýkali, že jsem udělal kotlík 0,08 hektarů a že to bude holina, kde mi jedle neporoste. Ale my jen simulujeme přírodní procesy. Jestliže v lese dojde k vývratu např. buku, který má pět, deset kubíků, tak vznikne stejná holina.

– Jak volnou ruku mají v otázce pěstování lesa revírníci?Mohou se v lese realizovat, ale vše má své meze. Jestliže si na jednu stranu řekneme, že budeme hospodařit výlučně na celém majetku výběrným způsobem a neuděláme ani ar holiny, tak to je prakticky nemožné. Na druhou stranu udělat hektarovou holinu je také špatně. Prošel jsem provozem a těžko mě, jak se říká, někdo utáhne na vařené nudli. Když mi lesní správa pošle k posouzení návrh pěstební činnosti, v krátké době poznám, zda něco nepodcenili nebo nepřecenili. Na druhou stranu nikomu nebráním, aby udělal pro les to, co potřebuje. To znamená, že ode mne nikdy nikdo neuslyší, snižte pěstební činnost, protože se mi to nelíbí nebo musíme šetřit. Máme dostatečné zdroje z prodeje dřeva tak, abychom dávali do lesa to, co potřebuje, a to nejen v pěstební činnosti, ale i v opravách a údržbě infrastruktury, ať to jsou cesty, budovy nebo oprava bytového fondu.

– V jednom rozhovoru jste uvedl, že u Biskupských lesů panuje jiná atmosféra a podnikatelská kultura než ve státních lesích. Můžete být konkrétnější?Můžu být naprosto konkrétní. První věc, kterou jsem si chtěl v souvislosti s podnikovou kulturou prosadit, je to, aby u nás nevládla atmosféra strachu. Ten kdo chodí do práce s obavami, či dokonce se stresem, těžko může podat patřičný výkon, to je strašně špatně. Netvrdím, že zde nejsou a nebudou žádné kontroly. Samozřejmě že ano. Vnitřní kontrola by však měla být proto, aby se zamezilo dalším případným problémům. Měla by mít preventivní poslání. Nikdy by se neměla obrátit třeba v šikanu. Proto se snažíme o navození kolegiální, přátelské atmosféry. Navíc pro soukromého vlastníka, jakým biskupství je, se pracuje úplně jinak, je to naprosto konkrétní vlastník, jemuž se ze své práce zodpovídáte zcela adresně, ihned jsou vidět úspěchy, ale také neúspěchy. Musíte dávat pozor, aby těch neúspěchů bylo co nejméně, pokud možno žádné.

– Zmínil jste atmosféru strachu. Panovala ve státních lesích taková atmosféra?Ano a myslím, že každý ví, o jakém období mluvím.

– Je pro vás současné pracovní prostředí profesně příjemnější, můžete se více realizovat?Zcela jednoznačně, ale za to státní lesy nemohou. Ty jsou obrovským molochem, který podléhá tlakům celé společnosti, a ne vždy ty tlaky jsou ku prospěchu věci. Biskupské lesy mají stanovenou jasnou strategii ve prospěch vlastníka. Když si mě k sobě pan biskup povolal a tuto funkci mi nabídl, chtěl, aby fungovaly tři základní pilíře hospodaření: aby les dobře vypadal, tedy pilíř ekologický, abychom dali práci především místním lidem – pilíř sociální – a aby také z lesa byl finanční užitek – pilíř ekonomický. V hospodaření v lese máme od pana biskupa a pana generálního vikáře více méně volnou ruku, ale samozřejmě se musíme prezentovat patřičnými výsledky naší práce.

– Zaměstnávání místních živnostníků je vám bližší než systém, který funguje u státních lesů?Samozřejmě. Když vynecháte mezičlánek v podobě velkých lesnických firem, můžete lidi v lese slušně zaplatit. Je to samozřejmě ku prospěchu obou stran.

– Jaké další podstatné rozdíly ve způsobu hospodaření i fungování u těchto dvou institucí v rámci konkrétního regionu byste zmínil?Máme lesní správy členící se na jednotlivé revíry, kde funguje revírník a jemu podřízený mistr. Zvolili jsme tento typ organizace proto, že se nám zdála nejpraktičtější. Revírník s mistrem zadávají práci přímo OSVČ. Práci kontrolují, přebírají a platí. Druhá věc, která je naprosto odlišná a zásadní, je prodej dřeva ve vlastní režii. Nebudu zde samozřejmě prezentovat konkrétní čísla, ale opravdu jsem byl mile překvapen, s jakým výsledkem je možno takto vytěžené dříví obchodovat. Zcela jistě záleží na osobě odbytáře, jak své práci rozumí a umí ji. U nás, i přes velký problém spojený s přetlakem dřeva na trhu způsobený ohromnými nahodilými těžbami v regionu, se to docela daří.

– Myslíte v této souvislosti, že bylo při transformaci chybou ve státních lesích oddělit správu majetku od provozních činností?O transformaci si myslím, že z pohledu hospodaření a stavu lesa znamenala plus, ale pro lidské vztahy a pro práci v lese mínus. Pamatuji si poměrně živě, seděli jsme v jedněch kancelářích a přes noc se z nás stali skoro nepřátelé.

– Jaký je váš názor na případnou privatizaci státních lesů a změnil se nějak vlivem současného působiště?

Dlouhé roky jsem byl přesvědčen, že stát je nejlepší vlastník lesa a nejlepší hospodář. Dnes si to už nemyslím. Musíme ale rozlišovat vlastníka, který má někde půl hektaru lesa, kde mu roste jedle, bříza a nějaký smrk, a vlastníka, jako jsou například Biskupské lesy, který má 24 tisíc hektarů, to je obrovský majetek. Určitě si myslím, že by měla proběhnout arondační privatizace, při které by se zarovnaly hranice majetků.

– U státních lesů jste pracoval třicet pět let, jak byste zhodnotil tuto podstatnou část profesního života?Za nejkrásnější považuji období let 1992 až 2002, to byly nejšťastnější roky, aspoň ze začátku za ředitele Olivy, kdy se dalo v lese seberealizovat. Mám rád pěstění lesa, přemýšlení o něm, jemné způsoby hospodaření a tehdy k tomu bylo vedení LČR nakloněno.Stav porostů v Moravskoslezských Beskydech

– Lesy v Moravskoslezských Beskydech postihla v 80. letech minulého století inverzní kalamita, kdy došlo k rychlému velkoplošnému rozpadu smrkových nepůvodních porostů. Toto období jste zažil jako vedoucí polesí Čeladná, co to znamenalo z provozního hlediska?Po střední škole v Hranicích a lesnické fakultě v Brně jsem nastoupil na lesní závod v Ostravici do funkce těžebního technika polesí Staré Hamry. Po pěti letech jsem přešel na místo vedoucího polesí Čeladná, což bylo jedno z největších polesí v ČR. Mělo výměru téměř 5 000 hektarů, a jak jste zmínila, bylo tehdy postiženo ohromnou inverzní kalamitou z přelomu let 1978/1979, kdy během jedné noci nastala změna teplot z 20 ˚C nad nulou na 25 ˚C pod nulou. Porosty, které byly chronicky oslabovány od 40.–50. let imisemi z intenzivního těžkého průmyslu dostaly teplotní šok a začaly odumírat. Čeladná a její Přední hory to odnesla asi nejvíc, bylo to obtížné období obrovských těžeb. Přišel jsem v roce 1984 prakticky už po jejich dokončení, kdy jsme začali plochy zalesňovat. Jednalo se o 60–70 hektarové holiny. Později v 80. letech byly vypracovány tehdejším Lesprojektem tzv. biotechnické projekty speciálně určené pro postižené oblasti a ty počítaly se zalesněním smrkem, bukem a jeřábem. Podařilo se nám zalesnit vše, využíval se především smrk, buk, klen, zalesnit tak obrovské holiny pouze bukem ani nešlo. Jeřáb byl použit spolu s břízou jako přípravná dřevina, ale kolem 1 100–1 200 metrů se zmlazoval sám, takže nebyla potřeba ho uměle vnášet.

– Jak vypadají obnovené porosty v současnosti?Mohu říct, že velmi dobře. Jsou vitální, některé už po prvních probírkách. V místech, kde jsme chodili s hlavou v dlaních a bědovali, co tam poroste, máme přehoustlé tyčoviny, mlaziny. Je to i tím, že když dělnice procházely několikátým vylepšováním paseky a viděly stromek, který skomíral, zasadily vedle něj další. Ale ona se podstatná část stromků ujala. Zajímavostí je, že na kalamitních holinách na hoře Smrk byla v 50. letech provedena podsadba jedlí. Jedle rostoucí pod porostem, které měly tenkrát 30–35 let a 2 až 3 metry výšky, se po rozpadu porostu uvolnily a krásně rostou dodnes. Třeba u lovecké chaty Salaška tehdy hynuly smrky, ale jedle dobře přežívala. To jsou takové paradoxy. Říkalo se, že jedle úplně zmizí z lesů, a my vidíme, že se tento scénář naštěstí nepotvrdil.

– Přesto je zastoupení jedle velmi malé, imisní kalamita ji postihla ze všech dřevin nejdříve. Přitom byla vedle buku hlavní dřevinou Beskyd. Jaké vidíte reálné možnosti jejího většího návratu?Drtivá většina Beskyd patří do pátého jedlo-bukového lesního vegetačního stupně. Podle historických průzkumů ještě na přelomu 19. a 20. století byly naše revíry z 50 % bukové, 30 % tvořila jedle a zbytek smrk, klen a další dřeviny. Smrk byl opravdu jen v těch nejvyšších polohách. Možná je to ode mne hříšná myšlenka, ale myslím, že jedli v minulosti nikdo nechtěl a neuměl pěstovat. Všichni víme, jaké má jedle ekologické nároky a systém hospodaření v druhé polovině 20. století jí příliš nepřál. Změna v přístupu nastala po roce 1992, upustilo se od holosečí, porosty se začaly obnovovat podrostním způsobem a s jedlí se začalo více pracovat. Přiznám se, že jedle je moje srdeční záležitost. Vzpomínám si na komické situace, kdy jsem měnil půl litru slivovice za 200 kusů jedlových sazenic od kolegů ze závodů, kde ji měli, a snažil se jedli zalesňovat, hlavně do oplocenek. U vedení lesního závodu to tehdy budilo shovívavé úsměvy, ale takto založené porosty dnes dobře odrůstají. V Beskydech se bez problémů zmlazuje smrk a buk, jedle pouze tam, kde jsou vitální mateřské stromy. Tvrdím, že jedle se v polovině devadesátých let skoro zbláznila a u nás plodí téměř každým rokem. Sbíráme každoročně tolik jedlových šišek, že část suroviny vyséváme přímo pod porost. V současnosti máme v beskydské části Biskupských lesů založené podokapové školky s jedlí určenou pro vlastní potřebu. V oblasti Jeseníků s tím začínáme. Momentální zastoupení jedle je na našem majetku zhruba 2,5 %, což je málo. Optimální zastoupení je podle mého názoru 10 až 15 %.

Děkuji za odpovědi (10. 5. 2016), Petra Kulhanová

Celý rozhovor najdete v Lesnické práci 7/2016.