Jaké to bylo, být „živým“ ministrem?

Popovídání s Bohumilem Kubátem, prvním polistopadovým ministrem zemědělství, na kterého sedláci vzpomínají hodně v dobrém, začalo vzpomínkou. Na to, jak byli s Milenou Vicenovou, jako studenti veterinárního lékařství, bylo to za minulého režimu, pověřeni připravit velkou svačinu podle všech mysliveckých tradic na ministerském honu, který pořádala jejich vysoká škola ve své honitbě v Dolní Rožínce. Jako pomocné vědecké síly, na Katedře chorob lovné zvěře, byli zařazeni do výkonného personálu. A tam si tehdy říkali: „Člověče, už jsi někdy viděl dva živé ministry v lese?“ Pak uběhlo pár let a oba poznali, jaké to je být ministrem zemědělství. A na oba dva sedláci rádi vzpomínají.

Tak, jaké to bylo, pane doktore, na samém začátku? Po roce 1990?

Pro mě to začalo daleko před tímto datem. Ještě dříve, než se nám v roce 1988 podařilo natočit film Cena lhostejnosti. Odmítl jsem totiž být zaměstnancem státní veterinární služby a šel raději mezi zemědělce, kde jsem dělal zootechnickou i svou veterinární práci. A tehdy jsem si začal uvědomovat, v jakém stavu je naše zemědělství, a co by potřebovalo. Kdo dá ten neřád do pořádku? Jako první jsem viděl nutnost přijmout zákon na ochranu zvířat. Ve zmíněném filmu jsme doložili, jak se s hospodářskými zvířaty zachází, že jsou bodána vidlemi, mlácená na jatkách. Aby se daly takovéto věci v té době prezentovat, muselo se to postavit na tom, že vznikají národohospodářské škody, když je nutné konfiskovat velmi znehodnocené maso zbitých a nemocných zvířat. Ztráty se daly spočítat. Tím bylo utrpení zvířecích bytostí nahrazeno ekonomickými údaji a těm již tehdejší režim rozuměl.

Přihlásili se spolupracovníci, takže bylo možné připravovat na toto téma přednáškové turné. Byl to třeba Standa Kubín, bývalý voják z Liberce. A tak vznikla Liberecká výzva k lidskosti. Jenže to už bylo moc, takže zasáhl 13. odbor ÚV KSČ a mně byla zakázána práce v zemědělství a vůbec i vstup do chlévů.

Naštěstí jsem tou dobou zrovna pracoval v ÚSOL (Ústav sér a očkovacích látek) - výrobce a úspěšný vývozce sér a očkovacích látek (pod označením SEVAC – séra a vakcíny), kde potřebovali veterináře, který rozumí i řezničině. A já měl před veterinou řeznickou průmyslovku. A v ÚSOL mě ochránili před negativními vlivy ministerstva zemědělství a státní veterinární správy. Zabýval jsem se zase hospodářskými zvířaty a zemědělstvím. Dokonce jsem začal psát, něco i pro televizi, povedlo se občas i do novin. Hodně jsem se naučil od spisovatelů, jako byl například Miroslav Ivanov, ale i třeba Eva Kantůrková, Jana Štroblová, nebo Jan Kostrhun. S Tondou Bajajou jsme začali psát zákon na ochranu zvířat proti týrání.

Už se tedy blížíme ke konci starého a počátku nového…

Ano, byl to rok 88 a 89, kdy se to opravdu začalo lámat. Už jsme měli přednášky, snažili jsme se informovat veřejnost o zvířatech, o péči o ně, o tom beznadějném stavu. Uvádět tu iritující pravdu. Např. že se 40 % krav brakovalo, to znamená, že šly na porážku po prvním teleti. Na to, že nemají šanci zůstat v chovu, se „přišlo“ až po 9 měsících březosti a 305 dnech laktace? To jsou miliony korun vyhozené do vzduchu. Dojivost jsme měli sotva 4000 litrů, zatímco země jako sousední Bavorsko či Švýcarsko nebo i Izrael měli 13 až 15 000 litrů na kus a rok. Taková byla situace ještě na počátku roku 1990.

Tudíž vaše aktivity, znalosti i ochota pojmenovávat problémy a hledat řešení, to bylo kritériem pro zvolení ministrem zemědělství?

Zřejmě ano. Premiér Petr Pithart mě vybral z navržených deseti kandidátů, na základě předložené koncepce rezortu zemědělství. Šel jsem do toho s úmyslem prospět, ale také proto, snad to mohu říci, jako naprostý magor. Normální člověk by si asi řekl, že nemá šanci uspět, ale já jsem se právě proto do toho pustil. Od prvního dne po jmenování jsem ale pochopil, že se děje něco divného. S Bedřichem Moldanem (ministr životního prostředí) jsem se dobře znal, věděli jsme, že naše koncepce mají být použité do vládního prohlášení. Začal jsem je číst, ale bylo to něco úplně jiného, než jsem před týdnem odevzdal! Ani na Úřadu vlády můj návrh nenašli. Bylo to o víkendu, sehnali tedy Viktorii Hradskou. Kde je ten materiál? Nikde se nenašel! No, napsal jsem ho nakonec znovu s tím, že musím finální verzi vidět, jinak končím. Dnes je mi jasné, že jsem se dostal do vlády omylem, a že byly snahy mě převálcovat. Nepřeválcovali.

Do úřadu jsem přijímal své lidi, ostatní měli šanci do „prvního podrazu“. Nejvíc mě ale mrzelo a zraňovalo, když mě začali obcházet a podrážet lidé, které jsem sám přijal. Znal jsem je již několik let, a myslel jsem si, že je znám dobře. Na druhou stranu jsem se setkal i se slušnými komunisty, kteří drželi slovo a i mě dokázali varovat. Milan Uhde říkal, že bohužel jistá nebezpečnost komunistického režimu tkvěla i v tom, že občas instalovali do funkce i charakterního člověka. A také radil, že s komunisty a estébáky člověk nesmí nikdy v místnosti zůstat sám, beze svědků. To byly první okamžiky, kdy jsem začínal pomalu chápat a snažil jsem se tomu porozumět.

S prvními kroky mi pomohl Bedřich Moldan z rodícího se ministerstva životního prostředí. Věděli jsme, že MŽP a MZe spolu musí úzce spolupracovat a věděli jsme, že se vždycky dohodneme. K tomuto chápání jsem tlačil i zemědělce. Ostatně sedláci tomu rozumějí, protože půda a zvířata je opravdu živí! Náš společný tlak na širokou komunistickou zemědělskou veřejnost nakonec stál profesora Moldana post ministra. Z vlády byl odvolán a alespoň na jeho doporučení ho nahradil Ivan Dejmal – další parťák v nelítostném boji.

Možná se dnes v tomto světle dají lépe chápat úvahy Václava Havla o nepolitické politice, o odbornících na rozhodujících místech, kdy do ministerských křesel nenastupují předsedové partají?

Prakticky obě varianty jsou možné. Mohu uvést dva příklady. V Izraeli jsem se setkal s minstrem zemědělství, a byl to humánní lékař, který dělal politiku, ale ministerstvo vedl generální ředitel ministerstva Gadi Shalitin, velký odborník, který tam působil dlouho před tehdejším ministrem, ale pak i dlouho po něm. Ten totiž rozhoduje o věcech ne od voleb do voleb, ale na desítiletí. U nás jsou dnes státní tajemníci, ale to je, bohužel, opět politická funkce.

A v Německu byl tehdy federálním ministrem zemědělství Ignác Küchle, chlapík ze starého selského rodu, bavorský sedlák, chlap z masa a kostí. Moc nám fandil a ohromně mi pomohl. Koncepce rozvoje zemědělství v tehdejší NDR a u nás byly naprosto shodné, s tím rozdílem, že on neměl komunisty u moci a věci řešil nekompromisně. Také tam ovšem jeho člověka pověřeného restrukturalizací socialistického zemědělství zastřelili.

Ano, obě varianty jsou možné, záleží však na tom, které konkrétní osoby a v jaké atmosféře je realizují.

Do čeho jste se pustil nejdříve? Nebo lépe, s čím se mělo, podle vás, začít?

Jednoznačně to byl zákon o půdě. Byl to zlomový okamžik. Řešil se na federální úrovni. Slováky nezajímal, komunisté zjevní i převlečení, všichni byli proti. Vznikla vládní varianta. S tou jsem nesouhlasil. Jako oponentní návrh jsme pod mým vedením vypracovali tzv. návrh 3T (podle jmen jeho fyzických tvůrců Tomášek, Tlustý, Tyl), který měl přednést Tyl jako poslanecký návrh. To se nelíbilo premiérovi Pithartovi, že co abych raději šel do opozice a stal se jejím šéfem, když nesouhlasím s vládním návrhem. Odpověděl jsem, že to by bylo možné, kdyby u nás byla zaběhnutá demokracie, ale my zatím bojujeme proti komunistům. Neustoupím. To by byli všichni ti malí noví a restituční zemědělci smeteni! Až budu vidět, že to budeme v této zemi s člověkem myslet dobře, tak nakonec nebude až tak důležité, jestli k tomu dojde zleva nebo zprava. Teď nemůžu odstoupit. Poté se na několika zasedáních vlády premiér vždy na začátku tázal, zda jsem připraven podat demisi…

V létě 1990 jsem požádal o schůzku pana prezidenta a hovořil jsem o půdě, o restitucích. A tehdy mi Václav Havel řekl, že už není politická doba na razantní kroky a rozhodnutí. Měl jsem pocit, že jsme teprve na začátku!

Situace se dále vyvíjela. Hovořil jsem s premiérem Pithartem o tom, co nás čeká, že nikdo si nedovede představit, jaké vztahy na venkově existují. Každý hektar půdy má nebo měl 4 – 5 majitelů - šlechtu (různé stupně šlechticů), dále velkostatky, posléze zbytkové statky a pak i přídělce a chalupníky. Komu se bude vracet? Musí se stanovit nějaká hranice. A do toho všeho ještě oprávněné majetkové požadavky církví.

Nebylo to jednoduché. A je dobré to všechno připomenout. V podstatě už toto naše vzpomínání je historie?

Do velké míry ano. Také se mi podařilo domluvit s panem prezidentem velmi důležitou věc, totiž že bychom měli společně zajistit, aby se stát sedlákům omluvil za předchozí vlády, za všechna ta příkoří, zejména padesátých let. PŘÍKOŘÍ!? Jaké slovo použít za všechny ty justiční vraždy, za zničené lidské osudy, za ukradený majetek, pole, lesy, za přervaný vývoj rodů!? A za to se jenom omluvit! Ve veřejném životě někdy člověk může učinit jenom symbolický krok. A to jsme s panem prezidentem provedli na Pražském Hradě 22. 10. 1990. Alespoň jsme se těm rodům za všechno omluvili. Pro tuto připravovanou akci zavládlo mezi sedláky značné pochopení a selský stav ji přijal za svou. Moc lidí z venkova mi pomohlo a ty významné rody, nejvíce postižené perzekucemi, si vlastně určili sami. Z každého regionu ty, kteří symbolizovali vzdor i hněv a často to zaplatili životem. Moc mi pomohla i církev. Staří faráři byli studnicemi znalostí a vzpomínek. Prostě faktů. Venkov a víra jedno jest. Každá početnější selská rodina měla nějakého syna ve službách nějaké církve a s příslušnou znalostí věcí.

Na začátku našeho povídání jste mi položil otázku, jaké to je být živým ministrem. Mnohokrát jsem o tom přemýšlel. Co to je „mít moc“. Je to významné, ale co to znamená? Já myslím, že to je dáno povahou každého, kdo zrovna moc má.

Charakter člověka určí, jak se bude chovat, když okusí, „co to je mít moc“. Já jsem to cítil tak, že mít moc znamená možnost konat dobro! Hledat a konat dobro pro veškeré člověčenstvo. Někdy musíte konat dobro i proti vůli toho, pro koho tak činíte. I proti vůli toho či onoho. Pak tedy úroveň dobra určuje pravý lidský charakter. A je nutné i připustit variantu, že se mýlím, ale za ta léta už moc dobře vím, že DOBRO mě nepodvede a nakonec ukáže cestu k pravdě.  A snad i nakonec zvítězí. A jsme zase u Václava Havla a pravé víry. Dobro je o hledání a o trpělivosti. Je náš problém, že si sami vytváříme situace, že na toto hledání není dost času. Není čas vysvětlovat si, pochopit se a poznat se. Jednáme často na základě zkratek, výňatků a hesel. A to je špatně.

Vrátím-li se k návštěvě vybraných rodů na Hradě, tak se z ní stala selská demonstrace, neboť doprovodem vybraných hostů pana prezidenta se stal vlastně celý selský stav, který zaplnil celé třetí nádvoří Hradu a tak jsme z balkonu mohli s panem prezidentem pozdravit úplně všechny účastníky této akce. Při této příležitosti předali sedláci prezidentu Havlovi petici s upozorněním, že polistopadový vývoj zemědělství se, podle nich, ubírá příliš pomalu. Velkým výsledkem tohoto setkání s Václavem Havlem tak bylo vytvoření pozice poradce pana prezidenta pro urychlení restitucí a přijetí všech zákonů týkajících se zemědělství. Do této pozice byl vybrán sedlák Jan Broj z Rokycanska, syn Jana Broje popraveného komunisty.

Tak jsme všichni společně zahájili velké tažení za restitucemi a novým zákonem o půdě. Že díky tomu jsem později mohl všem sedlákům říct:

Omlouváme se. Snil jsem o tom, že ten restituční poklad, tu truhlu vykopám a přivezu ji k vám do světnice. Tak daleko se to nepovedlo. Ale podařilo se předat vám souřadnice, kde je ten poklad zakopaný. Prosím vás, vezměte nástroje a vykopejte si ho už sami.

Ano, kdybychom byli u vlády čtyři roky, povedlo by se víc. Byly to pouhé dva roky. Mít ještě ty dva další, byli bychom dnes někde úplně jinde.

Mezi sedláky jsou pojmem „Kubátovy dotace“. Mnozí říkají, že to byla na počátku jejich hospodaření zcela zásadní věc, která jim výrazně pomohla.

Samozřejmě jsem rád. Musím ale při této příležitosti vzpomenout Vaška Čiháka, mého, dnes již zesnulého, ekonomického náměstka. Na základě jeho podkladů jsem na vládě přednesl návrh na vracení mrtvého a živého inventáře. Když se totiž podíváme na tzv. zabavovací dekrety, jsou zhruba dvojího druhu: 1. Zbavuje se veškerý majetek a 2. Zabavuje se veškerý majetek a následuje výčet pomalu od hrnečků po všechen inventář, třeba na 20 stránkách. Co s tím? Není přeci možné, že by se statek předával bez ničeho, „holý“. Bude se vracet se živým a mrtvým inventářem!  Vláda mě s tím dvakrát vyhodila. Na potřetí jsem s sebou přivedl Václava Čiháka, aby návrh přednesl on, že se zkrátka musí vracet živý i mrtvý inventář! A opět zazněly výhrady, že to tak nelze… V tom to Vašek Čihák nevydržel a zvýšil hlas: „Vážená vládo, vy jste horší než ti komouši, že se nestydíte! To si říkáte revoluční vláda?“ Na to premiér povzdechl:„Tak jsme to slyšeli.“ Dal hlasovat a všichni byli pro!

To byl důležitý krok, ale pak se to jaksi zadrhlo…

Máte na mysli sedmiletou blokaci, kterou prosadila další vláda? Aby se neohrozil chod družstev? To ano, a restituce se budou uzavírat až poté! Nová vláda ODS a další vlády řešily všechno možné, i církve, a ani to pořádně stále není. Ale soukromníci, ti byli novými vládami okradeni. Bylo totiž řečeno, že kde to nedokáže vyřešit povinná osoba, vyřeší to stát. A ten stát dluží soukromým zemědělcům 13 a možná i 16 miliard! A stát si nedovolí ani se o tom zmínit. Poslední, kdo byl o tomto tématu ochoten hovořit, byl Petr Gandalovič. Nestálo by za to spočítat restituční nároky a pustit se do nápravy??

Další smutnou věcí je, že když jsme připravovali privatizace velkých potravinářských podniků, pivovarů, mlékáren, chtěli jsme zachovat pro stát „zlaté akcie“. Asi kolem 10 % na financování humanitárních záležitostí, sportu anebo hřebčínu Kladruby apod. Z mlékáren třeba 20 % akcií blokovat pro sedláky, aby si je mohli časem koupit, až si na ně jako věrní dodavatelé vydělají. Dnes jsou tyto prostředky, lapidárně řečeno, rozkradeny.

Je o vás známé, že jste měl, jak se dnes rádo říká „problém“ s kvótami…

Byl jsem zarytým odpůrcem kvót. Přišel Josef Lux a kvóty se začaly zavádět. Dokud mám jednoho producenta, který produkuje litr mléka třikrát až čtyřikrát levněji než jeho soused, nebudu zavádět kvóty. K čemu pak slouží? Dát vydělat těm, kdo jsou neschopní? I na to jsem upozorňoval zemědělce na velmi bouřlivém jednání v Lucerně 18. 7. 1991. Tehdy jsem zase říkal odpornou pravdu jezeďákům do očí. Čím více si lžeme do vlastní kapsy, tím tvrdší bude dopad později. Netušil jsem, že to vydrží tak dlouho! Ochranářská opatření jsou špatnou cestou. Stačí se dnes podívat na Polsko. Jak se změnilo. Je úplně nové a kráčí správným směrem. Zajeďte se podívat jenom kousek za hranice, ochutnejte uzeniny, ryby, maso, zeleninu a ovoce, srovnejte ceny a zjistíte, kdo vás jak informuje. Mám chuť naformulovat omluvný dopis polské velvyslankyni za všechna příkoří, která musejí Poláci od nás vytrpět, za šikanování a pomluvy.

V čem vidíte aktuální rizika pro naše zemědělství?

Obrovské nebezpečí, ze kterého mám až hrůzu je, že velké nadnárodní společnosti nakupují půdu a třeba i jen po dvou třech hektarech. Existují překupníci a vlastníci se v tom neorientují, neví se, pro koho nakupují. Možná si někdo řekne, vždyť neprodávám půdu tak úrodnou, a dostanu slušnou cenu. Vzpomínám si, jak jsem jel po Čechách s generálním ředitelem izraelského ministerstva zemědělství Gadi Shalitinem a říkám, že nyní pojedeme oblastí méně úrodné půdy někde v podhůří. A on mi vytkl:„Nikdy v Čechách neříkej, že jsou tu méně úrodné půdy!“ Pochopil jsem to po návštěvě Izraele. Takže my si dnes neuvědomujeme, že může nastat okamžik, kdy se budeme divit, že vlastníkem naší orné půdy bude ta či ona cizí země.

Jak jste vnímal změny rezortu po nástupu Josefa Luxe? Názory na něj se poslední dobou hodně liší. 

Říkal jsem mu: „Pepo, stálo mě to hodně sil rezort roztlačit a někam dotlačit, ty si možná můžeš dovolit i pár kroků couvnout. Když jsem nastupoval, bylo u nás v zemědělství zaměstnáno 13,5 % lidí, když jsem končil, tak 6,5 %, ty bys to měl dotáhnout na 4 %.“ Nu a dodám, že Vašek Čihák po měsíci spolupráce s Luxem odešel se slovy: „Vy jste byl úspěšný jezeďák a já jsem neúspěšný sedlák, my si nemůžeme rozumět.

Milena Vicenová soudí, že Lux v družstevnictví doopravdy věřil…

Družstva tu byla už za první republiky, jsou i jinde v Evropě, třeba v Itálii, i ve světě, například v USA. Společné vlastnictví strojů, společně se objednávají sezónní práce, například sklizeň, orba. Proč ne? Ale musí to vyjít z vůle sedláků, nikoli udržovat při životě družstva vzniklá z vůle strany a vlády! Ale snad Josef Lux opravdu věřil v nějakou ideální podobu družstev, ale s podporou státu.

Málem bychom ale zapomněli, ponořeni do nedávné historie, na současnost! Pohovořit o tom, jak se vám s rodinou žije, na kraji lesů, a přesto nedaleko od Prahy? A čím se právě nyní zabýváte?

Abych pravdu řekl, stále vycházím z programu, který jsme v potu tváře vymysleli a postupně prosazovali na ministerstvu. Je to program obnovy venkova ve všech možných variantách názvů, kterými za tu dlouhou dobu prošel. Na jeho úplném začátku jsme stáli s Bedřichem Moldanem a Ivanem Dejmalem, dále s kolegou Píšou a paní Vodrážkovou. Tenkrát se narodil i symbol tohoto programu – kytička rozvoje zdravého venkova. Těmto projektům se věnujeme celé roky a vyřizujeme je pro jednotlivé obce. Teď mám problémy se zdravotním stavem, ale v rámci daných možností stále pokračujeme. Jsme rádi, že se nám daří rozvíjet po desetiletí určité projekty, které tím pádem již opravdu nesou své plody.

A slovo na závěr?

Jsem přesvědčen, že je třeba umět počítat a dávat si věci dohromady. Vzpomínám na svého ředitele na řeznické průmyslovce, jmenoval se František Novotný, ale my mu říkali Franta Fofr. Učil nás totiž rychle počítat, zkrátka fofrem. Kupecké počty. Rychle načítat váhu nabíhajících vepřových půlek. Načítat a sčítat. To se mi pak vždycky hodilo.

Také si uvědomuji, že půda je poklad, jehož hodnota je nevyčíslitelná. Proto je dobře, že sedláků, kteří to vědí, pozvolna přece jen přibývá. O tom svědčí, že dnes zhruba 40 % půdy obhospodařují soukromí zemědělci. A to i přesto, že se svých práv dobývají stále tak obtížně.

Ale co mne opravdu děsí? To je slovo výroba. Už zase v resortu všichni vyrábějí. Jako tenkrát, litry mléka, kila masa, metráky obilí. Jako kdysi! Jako kdyby už vůbec nikdo nepotřeboval přírodu, vodu v přiměřeném množství, počasí a zvířecí bytost, která nám poskytne svou produkci, případně i svůj život! Kde je pokora a úcta k té nejvyšší regulaci toho všeho? Kdo řekne to velké „Děkuji“ za všechny ty dary, které zatím můžeme sklízet?

A zcela na závěr bych chtěl poděkovat všem, kteří ta šílená léta se mnou prožívali a vedle mne pracovali. Vím, že to bylo velmi těžké a snad až vyčerpávající. Nemohu tady všem poděkovat a všechny jmenovat, byť by si to zasloužili. A možná bych se měl i někomu omluvit, byť jsem se opravdu snažil postupovat vždy čestně a rovných soupeřů si dodnes vážím. Ale s podrazáky a podvodníky jsem se vždy snažil zamést a to ne pod koberec! Škoda, že se nám ta koncepční práce nepodařila dokončit. Ale za to, co se povedlo, všem děkuji.

Za upřímný rozhovor srdečně děkujeme a přejeme při příležitosti letošních pěkných kulatých narozenin dobré zdraví a hodně elánu!

Josef Duben

Rozhovor právě vyšel v časopise Selská revue (č. 4/2016), který je 8x ročně distribuován prostřednictvím České pošty výhradně členům Asociace soukromého zemědělství ČR.

Tisk

Další články v kategorii

Agris Online

Agris Online

Agris on-line
Papers in Economics and Informatics
ISSN: 1804-1930


Kalendář


Podporujeme utipa.info