V nastavení SZP po roce 2020 lze předpokládat vyšší důraz na ochranu krajiny

Adaptační strategie EU i ČR na snížení dopadů klimatických změn, Akční plán EU pro oběhové hospodářství, aktualizace Rámcové směrnice EU pro vodu a celá řada dalších, již dnes diskutovaných strategických evropských dokumentů, které mají přímý dopad na zemědělské hospodaření, se nepochybně promítnou také do nastavení Společné zemědělské politiky EU (SZP) pro období po roce 2020.

Z tohoto předpokladu by proto měly vycházet i priority naší zemědělské politiky, neboť jedině tak bude s pravděpodobností hraničící s jistotou možné plnohodnotně čerpat dotační prostředky z EU. Na úvod je proto patrně potřebné připomenout si východiska SZP pro současné období, kdy byly vysoké výdaje na SZP obhájeny před evropskými voliči a daňovými poplatníky především na základě principu, podle kterého je zemědělství žádoucí podporovat především z hlediska veřejného zájmu, tedy údržby krajiny v kulturním a dobrém environmentálním stavu, vytváření pracovních příležitostí na venkově a tedy kvůli rozvoji venkova a teprve až poté, a to nepřímo, v zachování konkurenceschopnosti evropského zemědělství vůči „třetím zemím“, čili neevropské zemědělské a potravinářské konkurenci.

Naše zemědělství jde ale stále více opačným směrem - podpory průmyslové produkce, a ve svých prioritách se tak stále více odchyluje od takzvaného evropského modelu zemědělství. I když přitom může naše země v současné době ještě čerpat prakticky všechny typy klíčových podpor v rámci EU, zakládají rozevírající se nůžky mezi pojetím zemědělství v ČR a EU riziko, že v dalším rozpočtovém období již na všechny dotační možnosti nedosáhneme. Přestože se na to většinou již zapomnělo, není na škodu oživit si i proces notifikace programů právě již na současné období, v němž měla EU k původním návrhům ČR několik set připomínek, a i když byly nakonec z pohledu ČR poměrně rychle a úspěšně vypořádány, naznačuje to mnohé i pro následující období. Významně protekcionistická politika současného vedení ministerstva zemědělství zaštiťující se ochranou tuzemských zemědělců i spotřebitelů a na půdě EU vytvářející překážky zahraničního obchodu navíc samozřejmě nevytváří předpoklady úspěšné obhajoby českých priorit v budoucnosti, takže není příliš pravděpodobné, že nám EU splní všechna naše přání, zvláště, budou-li v nějakém rozporu s celkovým zaměřením SZP, s níž jsou v rozporu již nyní.

Za současného vedení resortu ministerstva zemědělství bude ale zřejmě obtížné zformulovat požadavky ČR na změny SZP tak, jak to lze předpokládat u většiny jiných zemí EU a zároveň tak, aby budoucí SZP našemu zemědělství skutečně pomáhala. Přesto je vhodné zmínit několik principů, které mohou splňovat jak potřeby ČR, tak předpokládaný vývoj SZP po roce 2020.

V prvé řadě lze očekávat ze strany EU opětovný tlak na snížení dotací velkým zemědělským podnikům v rámci celé EU a nějaké kompromisní řešení typu redistributivní platby. Jako logický a strategicky správný se v tomto smyslu jeví požadavek ASZ ČR na zavedení redistributivní platby na prvních 150 hektarů, což vychází z průměrné velikosti zemědělských podniků v ČR, a jde tak o průchodnější řešení, než byla ministerstvem zemědělství odmítnutá redistributivní platba na prvních 89 hektarů. Vzhledem k tomu ale, že v EU jsou velké podniky považovány za subjekty přispívající ke znehodnocování krajiny a půdního fondu (nejen my, ale i EU má v menší míře problémy s degradací půd a vodní erozí), bylo by třeba provázat tento požadavek na specifikované podmínky DZES, aby mohla ČR takový postoj obhájit. Tím by bylo dosaženo určitého souladu s předpokládanou SZP, která bude díky v úvodu zmíněným dokumentům zemědělcům ukládat i tak zpřísněné požadavky na hospodaření. I proto by bylo vhodné rekonstruovat také stávající podmínky DZES a greeningu v ČR. Ideální by byl přitom princip, který by podstatně rozšiřoval výčet opatření, jejichž dodržování by splňovalo podmínky DZES i greeningu podle typu subjektu, lokality či bonity půdy, včetně erozní ohroženosti, aby si tak mohli podnikatelé vybrat, které z příslušných opatření je na jimi obhospodařovaných pozemcích nejefektivnější.

Klíčovou prioritou, nejen našeho zemědělství, bude stále více rozklad dopadů klimatických vlivů a cenových výkyvů napříč veškerým spektrem zemědělských komodit. Zejména v Programech rozvoje venkova (PRV) by se tak ČR měla soustředit na systémovou podporu programů podporující diverzifikace činností, a to nejen v prvovýrobě či zpracování produktů prvovýroby, ale také na podporu nezemědělských činností, které žádoucím způsobem přispívají k rozvoji venkova a zaměstnanosti na něm a které mohou sanovat ztráty vzniklé nezávisle na vůli prvovýrobců. V této souvislosti je velkým otazníkem definice „aktivního zemědělce“, neboť ta by neměla nezemědělským aktivitám bránit. Dobře zpracované spektrum PRV bude podle všeho rozhodující pro útlum, stagnaci nebo rozvoj našeho zemědělství. Jedním z mnoha příkladů, který ČR při notifikaci programů trestuhodně nevyužila, je podpora agrolesnických systémů, které mohou být mimo jiné i možností, jak dostát požadavkům DZES nebo greeningu. I když je tento článek věnován SZP po roce 2020, bylo by v případě agrolesnických systémů žádoucí pokusit se o notifikaci ještě ve stávajícím období, aby si podnikatelé jejich možnosti v praxi vyzkoušeli.

Samostatnou kapitolou je pak oblast administrativy. Nejen tuzemskou, ale především evropskou byrokracii je nutné zásadně redukovat, neboť snižuje konkurenceschopnost evropského zemědělství jako celku, a to za situace, kdy se se svou produkcí tlačí na světové trhy i trh evropský zemědělské produkty a potraviny z nich vyrobené z kdysi rozvojových zemí, a tato produkce je i díky nižší tamní administrativě levnější než evropská. Pokud by ČR na pokles byrokracie v EU apelovala, měla by v mnoha státech Unie nepochybně další spojence. K tomu však nestačí jen obecné floskule, ale zcela konkrétní návrhy, nejlépe z oblastí, které ČR pociťuje jako citlivé, například produkce ovoce a zeleniny mírného pásma. Konkrétním příkladem z této konkrétní oblasti je standardizace podmínek prodeje (velikost, vzhled) ovoce a zeleniny, která stále podléhá regulaci v EU. Tu je třeba zrušit nebo zásadně změnit, i jako prostředek proti plýtvání potravinami. Obecně je ale v zásadě jedno, jakou oblast snižování administrativy si ČR vybere, důležité bude věrohodně popsat problém a navrhnout realizovatelné řešení. Což mimo jiné znamená pracovat i na straně ČR s verifikovanými daty, například Českého statistického úřadu nebo sítě FADN. Bohužel se tak vždy neděje.

Petr Havel

Tisk

Další články v kategorii

Agris Online

Agris Online

Agris on-line
Papers in Economics and Informatics
ISSN: 1804-1930


Kalendář


Podporujeme utipa.info