Náš člověk z Kutné Hory: Radim Kotrba

Zpravidla jednou za čtrnáct dní přijíždí do Prahy na jednání předsednictva Asociace soukromého zemědělství ČR patnáct lidí z celých Čech a Moravy, aby se posléze vrátili do svých regionů. A „v té Praze“ předkládají problémy a návrhy od svých regionálních sdružení. Je třeba najít shodu a zvolit takové kroky, které posunou Asociaci a její vliv zase o krok dál. Vzdorovat narůstající byrokratické zátěži, ubránit svobodu sedláků v rozhodování o hospodaření a rozvoji venkova, prosadit právní charakteristiku rodinné farmy atd., atd.

Asi právě proto také členové Asociace v nově zvoleném předsednictvu dali hlasy lidem s rozličnými zkušenostmi, hospodářům zkušeným i mladším, i lidem, kteří mají vztah k akademické sféře, popřípadě výzkumu. Právě takovým je Radim Kotrba, rodák z Kutné Hory, který na dohled od tohoto královského města hospodaří na několika hektarech, na nichž si ověřuje v praxi chov jelenovitých i platnost zásad agrolesnického způsobu hospodaření, zejména silvopastorálních systémů. Přednáší o nich na České zemědělské univerzitě v Praze- Suchdole a věnuje se chovu a výzkumu jelenovitých ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi.

Co to je agrolesnictví? Co má společného člověk, který chová jeleny, se zemědělstvím? Není to trochu protimluv? Zemědělec v historii odlesňoval půdu, aby ji zúrodnil na pole. A dnes by se na orné půdě měly zase vysazovat stromy? O tom všem jsem hovořil s Radimem Kotrbou, novým členem předsednictva ASZ.

Definice agrolesnictví je velmi jednoduchá, protože je to způsob hospodaření na zemědělské nebo lesní půdě, který kombinuje pěstování dřevin s některou formou zemědělské produkce na jednom pozemku, a to buď prostorově, anebo časově. U mě to má všechno trochu více rovin. Poté, co jsme jako Asociace farmových chovů jelenovitých vstoupili pod ochranná křídla Asociace soukromého zemědělství a měl jsem možnost se blíže seznámit s její filosofií, jsem si uvědomil, že jsme jedna krevní skupina. A postupem času mi došlo, že jsem vlastně geneticky sedlák! Rodina mého dědečka i babičky pocházela ze selského stavu. Můj táta studovat sedlačinu nesměl, byl nakonec hajným a já jsem díky tomu trávil od malička volný čas na záhumence a v lese. A to se vlastně propojilo do těch agrolesnických systémů. Díky tomu, že dnes působím na České zemědělské univerzitě a ve výzkumáku, mám přístup k informacím a mohu sledovat, jak se celosvětově vyvíjí přístupy k zemědělství i v souvislostech s globálními změnami klimatu a dopadu zemědělství na ně. 

Rodinné farmy, i když jsou tradičně základem hospodaření, jsou do globálních statistik a úvah o zemědělství komplikovaně a nedostatečně zahrnovány, ale to je zásadní chyba, protože sedlák hospodaří s vrozeným a životem na venkově nabytým citem, reaguje s ohledem na místní podmínky a snaží se předat půdu a hospodářství svým potomkům v lepším stavu, než je přebíral od rodičů. Přepočítávat vše přes ekonomiku a trh, to je přístup, který neodráží další mimoprodukční přínosy rodinných farem. Ty se snaží mít na farmě větší diverzitu, a to nelze opomíjet. Na jedné ploše se může kombinovat více plodin a produkce z plochy může být podstatně vyšší. I v Evropě můžeme tyto systémy stále nacházet, je to třeba kombinace kukuřice, fazolu a tykve na Balkáně, kdy se druhy synergicky doplňují. To jsou však systémy značně závislé na ruční práci. Na druhé straně moderní agrolesnické systémy použití mechanizace neomezují.  Vnímám na sobě, že sedlák hospodařící na svém řeší všechny situace s větším rozmyslem, snahou udělat maximum a s větším pochopením souvislostí, protože je to po generace sdílené. To jsou věci, které mi byly vždycky velmi blízké, a uvědomuji si, že při cestování po světě a sledování trendů je možné se inspirovat a propojit různé inovativní postupy i s naším českým prostředím.

Chovy jelenovitých i zmíněné agrolesnické systémy, to jsou vlastně tradiční způsoby hospodaření. Sezónní chov jelenů je znám již z pozdního paleolitu před domestikací skotu, ovcí, či koz. Na všechno se po nástupu průmyslového zemědělství pozapomnělo.

Při kolektivizaci a scelování se u nás odstraňovali dřeviny ze zemědělské půdy, z mezí, které v krajině vždy byly a plnily svou funkci, kdy dělily erozně ohrožené pozemky nebo vlastnické hranice a díky spoustě příznivých synergií tam patřily a přinášely ekonomický užitek těm, kdo se o ně starali. Nedávno vyšel v prestižním vědeckém časopise Scientific Repports  odborný článek, který hodnotí podíl stromů na zemědělské půdě v jednotlivých zemích celosvětově a jejich přínos v boji proti změně klimatu dlouhodobou vazbou uhlíku a posuzuje vývoj po deseti letech. A my jsme jednou z mála zemí, která má opačný trend, kdy nadále dochází k ‚odstromování‘ zemědělské půdy. To je něco jiného než odlesňování, to nehrozí, u nás se naopak zemědělská půda zalesňuje, tedy ukrajuje se z té zemědělské ve prospěch lesní. Ale problém je v tom, že stromy v krajině, to přece není jenom les, jak by si někdo mohl představovat, ale jsou to aleje, stromořadí, solitéry, nebo skupiny stromů, pastevní sady, záhumenky, výsadby rychle rostoucích dřevin kultivované v meziřádcích nebo s chovem drůbeže, ale i zarostlé meze, okraje polí a luk, tedy přechody mezi lesem a zemědělskou půdou. To všechno můžeme označit jako agrolesnické prvky.

Jako republika jsme se zavázali naplnit adaptační strategii pro zmírnění dopadů změn klimatu, a pokud jde o vázání uhlíku, jsou z dlouhodobého hlediska ideální právě dřeviny. Techniky, které se využívají například u rychle rostoucích dřevin, ukazují, že tzv. kopicování (výmladkové obhospodařování) je pro vázání kyslíku mnohem vyšší a rychlejší. Jde o to, že se listnaté dřeviny seříznou v době vegetačního klidu na pařez, který pak obroste výhony (výmladky) a rychle vytvoří kmen a novou korunu. Nejenom, že dřevina využije již stávající kořenový systém k rychlejší tvorbě dřevní hmoty, ale po seříznutí velká část kořenů odumře a s růstem vytváří kořeny nové. Tím rychlejším obmýtím se váže daleko více uhlíku, jak v nadzemní, tak i podzemní části a to nemluvě o pozitivním vlivu na mikroklima, zadržení vody v půdě, zachycení živin z hlubších půdních vrstev aj.

Takovýmto způsobem se zvyšuje produkční potenciál zemědělské krajiny. Je to vyzkoušené a dokázané vědeckými studiemi ze zahraničí. Tak třeba když se mezi liniovými výsadbami dřevin pěstuje obilí, omezí se tím vysušování prouděním vzduchu a částečným zastíněním, což by mohlo být přínosné pro produkci v určité fázi růstu obilnin, pokud by přišel přísušek a naopak se zvyšuje průsak při vydatných srážkách do hlubších vrstev půdy, protože kořeny stromů zasahují hlouběji, a tím narušují ztuženou podorební desku. Dnešní bezorební technologie zpracování půdy udržení vody v krajině zrovna neprospívají.

Když jsme v roce 2014 založili Agrolesnický spolek a hledali nějaké plochy, kde by se tyto zásady daly prezentovat, tak jsem zjistil, že to mám doma. Tehdy jsem plochu nevyužitého zatravněného vysokokmenného třešňového sadu intuitivně propojil s chovem zvířat, přestože jsem pojem agrolesnictví tehdy neznal. Pasený sad je možná vnímán jako přežívající relikt minulosti, ale stále se praktikuje například v Bílých Karpatech. Ano, bylo tradicí, že se dobytek pásl ve velkých vysokokmenných sadech, ale to je přece možné i dnes. A takovýchto prvků se najde celá řada. Mnohé takové to „záhumekářství“ splňuje podmínky definice agrolesnictví a námi navrhovaných agrolesnických postupů, proto je možná rozšířenější než dovedeme odhadnout.

Pokud jde o farmové chovy jelenovitých, není to u nás zase taková novinka, farmy zde existují více jak 20 let a již se podařilo legislativně vyřešit spoustu překážek, odstranily se brzdy bránící porážce na farmě, popřípadě i zpracování na farmě. Ale je třeba říci, že tyto farmy zakládali a provozují entuziasté, a bez nich bychom dnes nebyli tak daleko.

Uvažme komerční aspekt chovu jelenovitých. Evropa není soběstačná, pokud jde o maso farmově chované zvěře včetně zvěřiny z odlovu, valnou část totiž dováží. Dováží se i zachlazené, zejména z farem Nového Zélandu, paradoxně od jelenů a daňků, původně z Evropy. Toto maso tři týdny cesty ze zámoří vydrží, uzraje, a je to pro obchodníky ekonomicky výhodné. Na Zélandu mají farmáři navíc příjmy z nezralého paroží tzv. pantů, a i proto je cena masa tak příznivá. Maso zvěře z volnosti z obor, například ze Španělska, tak výhodné není, zejména nestálou kvalitou. Nejen kvůli klimatickým podmínkám, ale i kvůli způsobům porážky a zpracování. Jde vlastně o odlov různých věkových tříd a pohlaví. Španělé jsou konkurenceschopní zatím jen množstvím a nízkou cenou.

Jaké jsou výhody farmově chovaných jelenovitých, kromě prospěšnosti krajině i příspěvku k malebnosti krajiny?

Zásadním kladem je standardní kvalita masa. Zvířata, většinou samci, se porážejí beze stresu, zastřelením na hlavu či krk ve věku do dvou let! A navíc se dá porážet celoročně, a tato záruka čerstvosti je pro trh též významná. Mladé kusy ani nemají výrazné zvěřinové aroma. Z hlediska senzorických vlastností, které jsme zde ve Výzkumném ústavu živočišné výroby posuzovali, je maso farmově chovaného jelena či daňka křehčí než maso skotu, jmenovitě například anguse či holštýna, je méně žvýkavé, srovnatelně šťavnaté, celkově lépe hodnocené a má navíc daleko méně tuku, což ocení zejména dietologové. Lze ho upravovat jakýmkoliv způsobem, včetně grilování, ale i jako tatarský biftek, protože maso z farem prochází veterinární kontrolou. Potenciál i zájem spotřebitelů zde je. Jen u nás chybí funkční trh a není dost větších farmářů zaměřených na produkci masa vybavených zpracovnou poražených zvířat, aby trh nasytili.

Agrolesnictví  tedy není v Evropě novinkou, u nás ano…

 Do jisté míry je to pravda. Agrolesnické systémy souvisí i s ekologickým zemědělstvím, s pasením dobytka, stromy na pastvě, které poskytují stín, utvářejí příznivější mikroklima a zvyšují produkci biomasy opadem listí. To všechno bylo i důvodem pro mou kandidaturu do předsednictva Asociace. Chtěl jsem mít možnost včas ovlivňovat různé věci, například když se řeší legislativa, zareagovat včas, vysvětlit a přesvědčit. Například, když jde o formování Společné zemědělské politiky. Zde se tvrdí, že to nelze, ale v zahraničí to již funguje. A pro mě bylo úsměvné, když ministr líčil, že tím, že se zvýšilo množství opatření, která vedla k platbám, že s tím naroste náročnost agendy pro ministerstvo. Ale to by mělo být úplně naopak, těchto opatření by mělo být co nejvíc s jednoduchou administrací a kontrolou. Opatření, která umožňuje SZP by mělo být implementováno co nejvíc, aby bylo možné si vybrat, podle toho co komu bude vyhovovat v jeho místních podmínkách, zaměření farmy pro opravdovou diverzifikaci činností. Dotacemi se jen zužuje manévrovací prostor pro rozhodování. Agendy by mělo být co nejméně a využít ke kontrolám moderních distančních metod, kdy by ubylo fyzických kontrol. Například u dřevin v agrolesnických systémech. Tím, že mají mnohaleté obmýtí, tak by nebylo třeba agrolesnické plochy každoročně kontrolovat a agendy a počet kontrol by se snížil jen na dobu založení a po letech i průkazu udržení těchto systémů. Ideální by byl, pravda, systém bez dotací. Ale zatím to nelze. Nu a já jsem přesvědčen, že v mém případě může být pro Asociaci přínosem propojení příjemců inovací s vědeckou a akademickou sférou. Zkrátka spojit síly a přenést to i na nastupující generace ve studentských řadách.

Maso ze zahrádky

Nejúčinnější je podle mě investovat do výchovy. My máme na vesnici za domem sad, pasou se zde zvířata. Ta se pochopitelně i konzumují. A děti nemají problém s porážkou, mají rády to domácí, říkají „maso ze zahrádky“. Rozpoznají zvířata na maso a na chov. Jsou to ochočení „miláčci“, ale vědí, že vyrostou zase noví miláčci. Tak se život přirozeně odvíjí. Věřím, že nebudou mít problém ani se životem, ani se smířit se smrtí. Vím, že člověk něco získá v dětství a třeba až po čase si uvědomí, co jej formovalo, jako si to nyní uvědomuji ohlédnutím do dětství.

Uvědomuji si, že při výchově dětí jsou potřeba zvířata, hospodářská zvířata, rostliny, stromy, prostě živé podněty, abychom se naučili živé respektovat a rozumně využívat. Do jisté míry potřebu něčeho živého ve městech substituují ta domácí, psi, kočky. Proč ne, ale vztah k hospodářským užitkovým zvířatům, produkčním rostlinám a významu stromů, umožní získat nezkreslené představy o životě vůbec a o jeho stálých a podstatných souvislostech. Většina mých vrstevník tu zkušenost s venkovem má a myslím, že je důležité to umožnit i nastupujícím generacím.

Dlouhodobost, perspektiva

Když s dětmi sázím stromy, říkám jim, že je sázím pro ně, a že je budou využívat ještě jejich děti. Vždy tomu tak bylo, sad se zakládal pro další generaci, podobně jako les, který byl investicí a kapitálem. Chci, aby si děti uvědomily mezigenerační výměnu, perspektivu. Děti v hospodářství poznávají život a smrt a to vede i k tomu, že nepodléhají nějakým extrémním emocím zvláště v nedávné době spojené s odchodem prarodičů.

A když přijíždím na jednání předsednictva Asociace, tak vidím, že se zde scházejí lidé se stejným vnímáním světa. A cítím se mezi nimi dobře.

Jelenovití, prevence a agrolesnictví

Když jsme se zmínili o vlastnostech masa jelenovitých a zdravotních aspektech pro konzumenty, podívejme se na to i z hlediska prevalence civilizačních chorob spojených s nesprávnými stravovacími návyky, v naší republice. Jaká je! Prevence výchovou a osvětou může být řešením. Jenže ministerstva, jako zemědělství a podobně i zdravotnictví nejsou dostatečně propojená a mají bohužel i obdobný přístup k prevenci. Řeší se zpravidla jen následky, nikoli příčiny. Místo aby se předcházelo problémům osvětou, řeší se jen nápravy špatných rozhodnutí z minula a přitom v tomto by měla být ta propojenost, stejný zájem státu, tj. zlepšit zdravotní stav obyvatelstva, který by v budoucnu ušetřil nemalé prostředky.

Na evropském agrolesnickém kongresu v Montpellier to letos zaznělo, že všem velkým zemědělcům vyhovuje průmyslové zemědělství, které zvyšuje cenové vstupy a důsledkem toho je, že máme okolo sebe monokulturní ‚poušť‘ většinou jednoletých plodin. Každý uvažuje jen v tom krátkém horizontu. Když má strom obmýtí v řádu let, i desítek let, je to investice. Když takový sedlák předává svůj grunt potomkovi s již založeným lesem, tak ten bude mít na investice. Je to spoření jiným způsobem. Spousta dřevin je ekonomicky velmi zajímavá, pravda, za 30 či 40 let, třeba takový jeřáb břek, ořešáky, třešeň ptačí, které se hodí do liniových výsadeb v agrolesnických systémech. Musí se o to také někdo starat a nesmí to být tzv. krajinný prvek, aby s tím mohl zemědělec dle potřeby nakládat. Na jednu stranu se za velké peníze zakládají biokoridory, a na druhé straně se v důsledku nastavení podmínek tlačí na zemědělce, aby všechno křoví, pokud to není krajinný prvek, okolo polí vytrhali! A to právě má vliv na žádoucí mozaikovitost krajiny, kde řada živočichů, plnících funkci biologické ochrany polních kultur, nachází úkryt.

Peníze na biokoridory se vykážou, utratí a povinnosti pak přejdou na obce, které se o ně musejí starat bez výhledu ekonomického přínosu... A právě tohle chceme v Českém spolku pro agrolesnictví společně s partnery jako je Asociace změnit. Řešit. Čím více tzv. agrolesníků bude, tím větší pozornost se snad bude věnovat takovému způsobu hospodaření, a to jak veřejnosti, tak i příslušného ministerstva zemědělství. Navíc existující dotační titul v Programu rozvoje venkova na zakládání agrolesnických ploch (zemědělsko-lesnických systémů), který jsme jako země neimplementovali, byl určen jak vlastníkům, tak i nájemcům a obcím. Tedy všem kdo ve venkovském prostoru hospodaří, tj. bez rozdílů velikosti a právní subjektivity.

Přes agrolesnické systémy se vracím k sedlačení. Přestože učím a pracuji ve výzkumu, chovám zvířata, ale extenzívním způsobem, které nazývám víkendovým relaxačním. To právě agrolesnický způsob hospodaření umožňuje. Jde jen o to, jak si to nastavím a jak vysokou produkci chci mít. Zejména pokud jde o chov jelenovitých, ale může se týkat i primitivních plemen tradičních hospodářských zvířat. Jsou-li tato zvířata chována v pro ně příznivých podmínkách, kdy jsou krmena pastvou a v zimě senem či senáží, částečně ochočena a zklidněna, není s chovem problém. Perspektiva pro takovýto chov je třeba v horských oblastech. Takovýto způsob chovu je možný celoročně, včetně zaručeného odbytu, když ne u nás tak i do okolních zemí, jako je Německo či Rakousko. Jsou i intenzivnější agrolesnické systémy kombinované například s produkcí zeleniny, bylin, či drobného ovoce a těm se chce u nás věnovat má žena.

Oživená krajina je i estetická

Taková krásná členitá krajina je mnohdy vidět ve Středozemí, stromy tam byly a jsou dosud, ale jde spíš o udržování již hotové krajiny. Ve Francii jsou na tom z hlediska agrolesnických systémů dále, mají již zkušenosti z výzkumných ploch za minimálně posledních dvacet let.  Konkrétně s  liniovými výsadbami v sušších oblastech, s řešením i na záplavových a zaplavovaných územích. Smysl má zde vysadit stromy, které i drží půdu, třeba jsme viděli ořešáky. I pod nimi pěstují některou zeleninu nevyžadující přímé slunce, a to se traduje, že ořešáky produkují látky bránící růstu vegetace pod nimi. U nás je potenciál využití i v budovaných poldrech, jejichž plochy by se mohly ekonomicky využít výsadbou cenných dřevin.  Existují však i rozsáhlejší řešení. Na Britských ostrovech mají agrolesnické postupy podporu a rozvíjejí se. Tam mají tradičně  rozdělenou půdu či území na historické pozemky dřevinami. Pozemky tak mají jasné hranice. Když jsou osázeny dřevinami, které se oborávají i na jeden metr, tak jsou stromy nuceny kořenit hlouběji, vytahují živiny ze spodních vrstev, a spadané listí se zase zaorává. V Německu jsou tradiční systémy, kdy jsou v liniích vysazovány například ovocné dřeviny kombinované s pěstováním polních plodin v meziřádku.

Zkrátka bez pěstované synergie a diverzity se zvyšuje potřeba herbicidů, pesticidů, postřiků a na tom stojí agrobyznys. Maximalizovat produkci. A agrobyznys může fungovat s minimem lidí, ale lidé na venkově přece mají své místo, a o to Asociace i agrolesníci usilují. Vychovávat zde děti, podporovat mezigenerační výměnu, diverzitu a zodpovědný přístup ke krajině. Stát by měl tyto snahy víc podporovat, nikoli jen proklamacemi, že řeší vylidňování venkova. To investiční pobídky a dotace nevyřeší, pokud tam lidi opravdu nebudou chtít žít a neuvidí v tom prostředí přidanou hodnotu. No a stromy a různá zvířata tu přidanou hodnotu rozhodně naplňují.

Daří se prosazovat agrolesnické systémy u nás?

Jsem životní optimista. Přístup našeho ministerstva zemědělství je takový, že na všechny nové věci hledí nedůvěřivě s obavou administrace dotací a kontrol. To chápu, je mnoho spekulantů, ale v tomto případě o dotace úplně nejde. Vítám však, že jsou na ministerstvu ochotni naslouchat a akceptovat, že agrolesnické systémy jsou jakousi budoucí možností jak se například vyrovnat s mezinárodními závazky, vybalancovat směřování SZP do podoby, která je žádoucí, tedy neomezit plně produkci a zároveň zvýšit environmentální přínosy hospodaření v krajině. I v těch nejjednodušších systémech, kde jsou dřeviny po obvodu polí či v liniích se zvyšuje produkce z plochy (v angl. Land Equivalent Ratio) díky využití stromového patra. Na nás ale nyní bude toto přetavit do podoby pro úředníky srozumitelnější. Jedna věc je něco vysvětlovat a druhá to doložit a ukázat na příkladech, to je horší. Těch českých agrolesnických ploch navíc není mnoho a chybí i naše vlastní data z ověřených systémů vycházejících ze specifik našeho prostředí.

Proto podáváme návrhy na výzkumné granty a založení takovýchto ploch. Ukázat to na již publikovaných příkladech ze zahraničí není tak přesvědčivé. Teoreticky by nebylo potřeba vůbec nic ověřovat, ale v našem českém prostředí ta harmonizace s legislativou na řadě míst skřípe. Současná legislativa omezuje, či přímo znemožňuje takovéto zakládání agrolesnických systémů. Ale nechme se překvapit. Začíná nová debata nad novou podobou Společné zemědělské politiky, a pokud bude o těchto tématech slyšet ze zahraničí a pokud by se to dobře podalo, mohlo by to být pro politiky zajímavé téma.

Agrolesnické systémy totiž fungují v mnoha směrech, ve vztahu ke klimatu, mikroklimatu, vodě, půdě, erozi, biodiverzitě, welfare v chovech zvířat aj. a to navíc najednou na jedné ploše. Musí se nám podařit to zargumentovat a předložit do administrovatelného stavu. To bude to nejtěžší, ale bez toho to nepůjde.

Ještě k jelenovitým. Má mít sedlák nárok, aby byl jelen počítán jako velká dobytčí jednotka?

Je to otázka. Někteří chovatelé by o to stáli, pokud by ale byly podmínky, které by byly hůř splnitelné, třeba nároky na čas chovatele, další administrativa, značení zvířat a další, společné pro všechny chovatele, tj. i pro ty co by VDJ (velké dobytčí jednotky) neuplatňovali, tak určitě nikoli. Takže na jednu stranu ano, na druhou ne. Proč by například měli mít chovatelé jelenovitých jiné podmínky než chovatelé jiných přežvýkavců? Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že jelenovití mají nějaká specifika. A u velkých farem, kde má chovatel možnost dalších manipulací, má rozdělené výběhy, naháněcí koridor a manipulační zařízení s fixačním boxem, tak tam by podmínky značení byly splnitelné i přes vyšší investici farmáře.

Ale jestli by to znamenalo zavedení plošného značení u všech chovů, tak bychom jako Asociace nechtěli podrazit řadu malých chovatelů, kteří na manipulační zařízení nemají prostor ani prostředky, potom bychom do toho nešli. To by se efekt VDJ  úplně ztratil. Naopak zavedení takovéto platby by mohlo být pobídkou k založení moderních farem s produkcí několika set jatečných zvířat ročně v méně příznivých oblastech s převahou trvalých travních porostů (TTP). To si myslím by byla velmi cílená podpora živočišné výroby a diverzifikace naší produkce zároveň. O konkurenceschopnosti nemluvě, protože původ masa jelenů a daňků či zvěřiny na našem trhu je většinou skrze prodejní řetězce dovozové mražené. Velcí producenti by pak zvládli segment obchodních řetězců vyplnit naším chlazeným masem jelenů a daňků.

Proč navíc nezrovnoprávnit hospodářská zvířata, když jelenovití plní stejnou funkci, že? Když stát nabízí platby za nějaké služby, které si u zemědělce „objednává“, pochopitelně zemědělec musí splnit podmínky, které se rozumně a splnitelně nastaví. Když je dneska podmínka tzv. greening, stát konstatuje, že zemědělství plní i jinou než produkční funkci. Pak je otázka, proč by nemohli mít tito chovatelé stejné podmínky?

Ale jsou si opravdu všichni rovni?

Zemědělství je dnes považováno za lukrativní činnost. Agrobyznys táhne, stačí se podívat na velké průmyslové zemědělství, investice do něho směřující i vyšší poptávku po nákupu půdy. Podíváme-li se po Evropě, tam, kde je zemědělství postaveno na menších hospodářstvích, je situace odlišná. Jde ale spíš o priority regionů a koncepce rozvoje venkova.

Pokud jde o to, jak je rovnost aplikovaná u nás, vezměme za příklad řešení problému tzv. opakované eroze. Nevím, zda hříšníci opravdu dostali pokutu, ale padl návrh, který by postihl všechny bez rozdílu. Potrestali by se zvýšenou administrací všichni, jak ti, co erozi zapříčinili, tak i ti, kteří hospodaří ohleduplně. Abychom ale skončili optimisticky, tak v tomto případě to neprošlo. Přitom by se dala problematika opakované eroze na těchto plochách řešit dlouhodobě právě těmi systémy se stromy, o kterých jsme celou dobu hovořili.

Ano, skončili jsme mírně optimisticky, i když by se to na první pohled tak nemuselo jevit. Ale Radim Kotrba je opravdu optimistou, který má sice z výzkumu kritické myšlení, ale zároveň hledá a navrhuje řešení. A takoví jsou v předsednictvu Asociace potřeba! Sám sice také vnímá v Asociaci některé kritické hlasy či nepochopení z některých regionů, ale říká, že když je cíl společný, tak nějaké pozitivní pnutí a kritika je přínosná a výsledek snažení posunuje výše a dále. K tomu lze jen dodat, že to je známka zdravého a odolného organismu.

Takže velké poděkování za milý rozhovor!

Josef Duben

Rozhovor právě vyšel v časopise Selská revue (č. 6/2016), který je 8x ročně distribuován prostřednictvím České pošty výhradně členům Asociace soukromého zemědělství ČR.

Tisk

Další články v kategorii

Agris Online

Agris Online

Agris on-line
Papers in Economics and Informatics
ISSN: 1804-1930


Kalendář


Podporujeme utipa.info