I nanicovaté lži jsou nebezpečné

Možná si někdo vzpomene na Prévostovu novelu Manon Lescaut, kterou zdramatizoval a zbásnil Vítězslav Nezval a do úst rytíře des Grieux vložil slova: „…kdo lže, ten krade, a pak visí… kdo lže, ten vždycky ublíží si!“ (tak rytíř ve třetí scéně hovoří ke služce).

Ach, kde jsou ty časy, kdy to platilo, a navíc se pravda a lež daly snáze odlišit. Dnes se lže každý den. A zdánlivě zcela zbytečně! Ale nenechme se mýlit, není to zbytečně. Doby, kdy se snáze odlišovalo, jsou už dávno pryč, a možná, že počátkem jejich konce bylo údajně Goebelsovo konstatování: „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou“, které dovedli k dokonalosti komunisté.

Ale snad ještě dokonalejší a ďábelštější je dnešní situace, kdy se pojmy lež a pravda vůbec přestaly používat. Nejprve s tím přestali politici, po nich média. Politici proto, že by mohli být chytáni za slovo a dokonce třeba i obviněni, a média proto, že jsou na politicích nepřímo, nebo jako u nás přímo, závislá. Ostatně je tomu tak i v jiných zemích. Čas od času se ještě někde napíše, že ten či onen lhal, ale přesto to nemá žádný důsledek, jako by to slovo lež nic neznamenalo. Ale nějaký dopad to přece jen má, začne se řešit, kdo to na dotyčného propíchl, vynesl, prozradil.

Proto se tedy těmto pojmům všichni tak vyhýbají. Jednoznačné vyjádření totiž znemožní případný úhybný manévr, který by mohl narušit fungující spřeženectví, a proto: Pryč s takovýmto vyjadřováním. Je přece jasné, že se skutečnost mění ze dne na den, z hodiny na hodinu, tak život běží, a netřeba dávat nějaká hodnotící znaménka. Pokud znaménka, tak pouze sčítací, nebo ta značící součin, odečítat a dělit, ale dělit se, to ne!

Nelze přece čekat, že jakž takž fungující soukolí vládní koalice či struktury EU bude ochotno roztrhnout fungující zřetězení komplikovaných výhodných vztahů. Dělit se? Proto se ani nedá divit politice našeho zemědělského ministerstva, které za to, že patří k těm, „co vládnou“, s nimi musí držet basu. Proklamace a medializace podložené všelijak použitými čísly matou odbornou i laickou veřejnost. Počítá se s tím, že si lidé nic nespočítají. Nemívají po ruce tužku a papír, a než si to naťukají do kalkulačky v mobilu, zapomenou, co to vlastně počítali.

Člověk se někdy až diví, že někomu stojí za to vypracovávat a vypouštět takové všelijaké nanicovaté lži. Jenže právě ty ubohé a zbytečné lži zamlžují rozdíly mezi lží a pravdou. Když se totiž lže jen tak, začnou být i ty bezdůvodné malé lži brány jako neoddiskutovatelná pravda, která pozvolna připraví půdu pro lež kolosální. Příklady? Nicmoudovské dotace mladým hospodářům, vinařský zákon ve skutečnosti neřeší tzv. pančování, ale hlavně omezuje konkurenci těch malých, omezování vstupu do lesů… Má cenu ještě pokračovat?

Pozor tedy na ty malé a zdánlivě zbytečné, ale nebezpečné lži! Jak říká ve stejné scéně des Grieux dále: „Lež je maskovaná ohyzda. Lhář se nejvíc obelhává sám. I když sám se při tom hezký zdá. Je to jen chvilkový klam.“ Kéž by tomu tak bylo!

Josef Duben