O pěti penězích v polích…

Nějakých „pět peněz“ současného velkozemědělce vůbec nezajímá. A takového průmyslového zemědělce nezajímá ani křepelka, která o nich zpívá. V důsledku jeho způsobu hospodaření pak už nerozumějí naznačené písničce ani školní děti a dost možná, že brzo ani nebudou vědět, co je to čimčarání vrabců. Docela jiný, citlivější přístup k hospodaření mívají sedláci, kteří hospodaří na menších výměrách a dokážou se zastavit a potěšit se pohledem na své polnosti i zaposlouchat se do zpěvu polního ptactva.

Ornitologové, a nejen oni, i laičtí pozorovatelé přírody si v poslední době čím dál více všímají úbytku dříve obvyklých druhů ptáků. Zkusme si vybavit jaro mezi ohromnými postsocialistickými lány. Ano, ještě tak lze zaslechnout skřivana, který jakžtakž stihne vyvést mláďata, než je něčím postříkán či pohnojen. A pak je celé léto ticho, jen po obloze nad vyprahlou kulturní? stepí přelétne nějaké káně či hejno holubů. Kde je mez, ze které by se ozval v podvečeru bažant? O koroptvi ani nemluvě. Kde je šípková růže, na které by mohl číhat ťuhýk, kde osamělý dub, z jehož koruny by zakukala kukačka?

Ale tyto problémy netrápí jen nás, obdobně to vnímají i v ostatních evropských zemích. Už se objevují první snahy o nápravu, o ochranu polního ptactva, ale i ostatních polních živočichů. Evropská komise formulovala i speciální směrnici o ptácích. Koho se na všechny tyto věci zeptat? Mezi nejpovolanější patří Zdeněk Vermouzek, ředitel České společnosti ornitologické, a jeho kolega Václav Zámečník, zemědělský specialista ČSO.

Česká společnost ornitologická (ČSO – www.cso.cz) je jednou z nejstarších přírodovědných organizací u nás, která sdružuje odborníky i laiky a jejíž činnost nebyla přerušena ani komunisty. Můžete ji představit?

Zdeněk Vermouzek: Naše ornitologická společnost vznikla v roce 1926, letos jsme oslavili 90. výročí. Za tu dobu jsme již stihli řadu věcí, od původního popisu, jací ptáci u nás žijí a kde, až k současné práci moderní ochranářské organizace se vším, co k tomu patří. ČSO tvoří více než dva a půl tisíce členů, má 16 profesionálních zaměstnanců, jednu vlastní ptačí rezervaci. Některé naše dobrovolné monitorovací programy běží déle, než jsou současní mladší zemědělci naživu. Aktivní jsme i v mezinárodním výzkumu, ČSO řídí dva celoevropské monitorovací programy. Nedílnou součástí naší práce je osvěta a propagace nejen ochrany ptáků, ale i celé přírody.

Asi nikdo nezapochybuje, že do krajiny ptactvo patří, to větší jako čáp či menší jako sýkory či vrabci nebo sedmihlásek. Možná si to nejvíce uvědomí rodiče, když čtou dětem z obrázkových knížek, a najednou v přírodě ty ptáčky nevidět. Čím jsou ale ptáci člověku prospěšní, kromě estetických důvodů? Ještě nedávno se dělili na užitečné a neužitečné.

Václav Zámečník: Ptáci jsou pevnou součástí přírody a tak se větší či menší měrou podílejí i na lidských aktivitách v krajině. V některých případech jde skutečně o působení z pohledu člověka pozitivní, jako je lov nejrůznějších druhů živočichů, které lidem přímo škodí na polnostech nebo v sadech. Jedná se především o různé druhy polních škůdců, ať už z říše bezobratlých živočichů nebo hlodavců. Právě tuto jejich ptačí činnost přímo podporuje a využívá např. ekologické zemědělství v rámci širší biologické ochrany. Na druhou stranu asi žádného vinaře nepotěší pohled na několikatisícová hejna špačků, byť je to pro nedotčeného pozorovatele určitě nevšední zážitek.

Zdeněk Vermouzek:Samotná otázka na prospěšnost ale není nejvhodnější. Ptáci ani jiné složky přírody nemusejí přece přinášet okamžitý užitek, tím méně ekonomický. Živá příroda okolo nás je hodnotou sama o sobě, bez zdravé přírody nemohou žít zdraví lidé – fyzicky ani duševně.

I myslivci si už snad uvědomují, že ptáci se zahnutými zobáky a ostrými pařáty nejsou škodná. Aspoň to tvrdí. A co rybáři, kteří, slušně řečeno, neradi vidí kormorány?

Václav Zámečník: Ono je to dáno částečně i generačně, pohled na přírodu se přece jen posunul. V poslední době se klade větší důraz na udržitelnost a stabilitu v přírodě a právě dravci a sovy jako vrcholoví predátoři v tomto konceptu mají nezastupitelnou roli. Jsou na své potravě přímo závislí, a pokud je jí nedostatek, promítne se to i do jejich rozmnožovací strategie – snáší menší počet vajíček, hnízdí jen jednou ročně, nebo třeba nezahnízdí vůbec, a v některých případech opravdu velkého nedostatku potravy mohou dospělí ptáci i uhynout. Navíc věřím, že i myslivci dokážou ocenit letecké a lovecké schopnosti dravců nebo sov a že pohled na ně patří mezi vrcholné zážitky, které si z přírody odnášejí. U rybníkářů je situace přece jen trochu jiná. Na rozdíl od myslivců je jejich činnost čistě hospodářská a kormoráni nebo volavky tak vlastně neloví ryby, ale obrazně řečeno fotbalovou terminologií „kapříky“. Je přirozené, že hospodářská činnost v přírodě musí počítat i s těmito přirozenými ztrátami, ale celý byznys je nastavený tak, aby to bylo pro rybáře co nejefektivnější, a tím se to usnadňuje i kormoránům.

Letos byly publikovány výsledky evropské studie, na které jste se též podíleli, mapující negativní vliv intenzívního zemědělství na biodiverzitu naší kulturní krajiny. Zjistili jste něco překvapivého?

Václav Zámečník: Výsledky studie potvrdily to, na co ornitologové už dlouhý čas poukazovali, ale dosud to nebylo prokázáno na takovém množství dat a prakticky z celé Evropy. Jde o to, že současné intenzivní zemědělství bude v podstatě i nadále prohlubovat propad početnosti běžných ptačích druhů a že ani agroenvironmentální opatření, která mají za cíl mimo jiné i podporu biodiverzity, nejsou ve své stávající podobě schopná tento vývoj změnit.

Zdá se, že už žádná naděje ani není.  Společná zemědělská politika nedokáže brzdit negativní vlivy průmyslového zemědělství. Přesto se již v nedávném prohlášení České společnosti ornitologické objevilo možné řešení. Změnit systém zemědělských dotací. Jak by to mělo vypadat?

Zdeněk Vermouzek: Celé současné zemědělství, alespoň v Evropě, je utvářeno dotacemi. Ty rozhodují, jaké způsoby hospodaření se vyplácejí, a právě dotace ve svém důsledku způsobují současný špatný stav. Dá se říci, že všichni si nyní ze svých daní platíme naprosto bezprecedentní ničení našeho vlastního životního prostředí. Je to, jako bych každý rok platil někomu za to, že mi zbourá jednu zeď domu, ve kterém bydlím – a žádný jiný přitom nemám. Základním principem by mělo být „veřejné peníze za veřejné hodnoty“, tedy jakékoli dotace by měly přinášet prospěch celé společnosti, ne jen malé vybrané skupince příjemců dotací. Péče o krajinu je nesmírně důležitou součástí práce zemědělců a takto by měly být nastaveny i dotační programy.

Vrátíme-li se tedy oklikou k penězům, v zemědělství se jich točí mnohem více, než oněch křepelčiných pomyslných pět peněz. Stačí se podívat, kolik peněz z rozpočtu EU jde na dotace do zemědělství. Je ale zřejmé, že přes peníze by to mohlo jít. Ale budou velké zemědělské společnosti a zemědělskopotravinářští velkopodnikatelé ochotni pozbýt nezasloužených dotací? To je asi spíš řečnická otázka, že?

Václav Zámečník: V prvé řadě je nutné, aby i zemědělci a zemědělskopotravinářští velkopodnikatelé pochopili a přijali argument, že dotace mají v prvé řadě zajistit dobrou kondici naší krajiny. Že to není jen v zájmu ptáků, ale především i samotných lidí. Pokud totiž příroda bude pestřejší, bude i stabilnější a z toho budou v konečném důsledky profitovat i budoucí generace. Je ovšem nutné zajistit, aby podmínky byly nastaveny pro všechny členské státy Evropské unie jednotně.

Přece jen by mohlo zaznít něco optimistického, snad přece jen není všechno, jak se dnes říká „o penězích“!  Ptactvu nebeskému se daří v blízkosti lidí, ve vesnicích, v parcích, v okolí selských statků, u vodních toků. Lze odtud a i pomocí osvěty měnit přístup k ptactvu?

Zdeněk Vermouzek: Dlouho známým paradoxem je, že lidé se začnou o něco zajímat, až když se jim toho nedostává. Větší zájem o ptactvo pozorujeme dnes mezi městskou populací, mezi lidmi, kteří do bezprostředního kontaktu s přírodou přicházejí jen zřídka a začínají zjišťovat, že jim chybí. Zájem, a často i velké znalosti, mají ovšem i samotní zemědělci, hlavně drobní sedláci, kteří v krajině a s krajinou žijí a její stav vnímají velmi intenzivně. Objevují se i první vlaštovky úplně jiného přístupu, kdy lidé ze svých peněz sami budují krajinné struktury a snaží se zbytky přírody v kulturní krajině rozšiřovat. Naším úkolem je takové snahy maximálně podpořit, a to i využitím zmíněných dotací. K tomu je ale potřebná výrazná změna způsobu přemýšlení a chování nás všech.

Václav Zámečník: Existence ptáků ve volné krajině, redukovaná na jaře na skřivana a na podzim na volavky, které číhají na strništích na myši, to je dost smutná vize a leckde i skutečnost. Nezbývá než věřit, že aspoň na těch asi 40 % půdy, kterou obhospodařují sedláci z rodinných hospodářství, budou v budoucnu slyšet koroptve, bažanti a nakonec i to volání křepelky.

Velké poděkování Zdeňkovi Vermouzkovi a Václavu Zámečníkovi za realistický, pro někoho možná i skeptický, nicméně nakonec přece jen trochu optimistický pohled na osudy českého ale i evropského ptactva v zemědělské krajině. Ale nebude to jednoduché.

Josef Duben

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 8/2016), který je 8x ročně distribuován prostřednictvím České pošty výhradně členům Asociace soukromého zemědělství ČR.