Budou konečně stejné potraviny pro všechny unijní spotřebitele?

Diskuze o rozdílech potravin na českém a zejména německém trhu opět nabraly na obrátkách. Proti tomuto fenoménu totiž nebojuje pouze Česko, ale i další středoevropské státy. Na jejich trhy se dostávají výrobky tvářící se stejně jako produkty prodávané v Německu a jiných západoevropských státech. Jejich složení je však často jiné. V řadě případů navíc můžeme složení výrobků pro český či středoevropský trh označit za horší. Rozčilení českých spotřebitelů ještě prohlubuje povětšinou vyšší cena takové méně kvalitní potraviny.

Řada z nás již někdy zažila situaci, kdy potravina, kterou u nás běžně kupujeme pod stejnou značkou, v zahraničí chutnala trochu jinak. Tyto odlišnosti, ke kterým se výrobci příliš nehlásí, potvrdily i výzkumy proběhlé v minulých letech. Jeden z nich provedla například Vysoká škola chemicko-technologická v Praze, která testovala přes dvacítku produktů, zakoupených v Německu a v České republice. Do testu byly vybrány takové výrobky, které svou prezentací (značkou, grafikou apod.) nabízí zákazníkovi dojem, že jde o shodný produkt. Třetinu výrobků test označil jako odlišné. Můžeme uvést například o 10 % nižší obsah tuku ve známém margarínu v ČR nebo odlišné doslazování limonád – v Německu cukrem, u nás sirupy. Zásadní rozdíly zaznamenaly i další testy také u jogurtů - jejich složení se lišilo v nejedné položce a rovněž obsah ovocných složek nebyl stejný. Výrobci stále argumentují především rozdílnými preferencemi spotřebitelů a tím, že složení je uvedeno na obalu a spotřebitelé si tak, lidově řečeno, nemají na co stěžovat, všechny informace přece mají.

Osobně vidím v tomto přístupu velký problém. Spotřebitel, který si kupuje výrobek určité značky, očekává odpovídající kvalitu a jasné složení a nepředpokládá, že pokud výrobek koupí třeba jen o pár kilometrů dál v Německu, budou jeho vlastnosti jiné. Rozumného člověka to ani nenapadne. Proč by tomu také tak mělo být.

Nedomnívám se, že by spotřebitel měl být nucen být při nákupu zároveň „detektivem“, který bude u každé potraviny pečlivě číst její etiketu a zároveň dohledávat na internetu, zda je takové složení „v pořádku“. Výrobci výše uvedenými kroky podkopávají důvěru svých zákazníků, byť pravděpodobně zatím jen té informované části. Zdá se však, že spotřebitelé jsou proti tomuto neférovému jednání bezbranní. Hlavní problémem totiž je, že odlišením produktů výrobci nic neporušují. Jak sami uvádí, veškeré informace o produktu jsou na něm uvedeny.

Proto se celou situaci snaží středoevropské země přesunout na půdu Evropské unie, i když ta, reprezentovaná v tomto případě Evropskou komisí, přílišný zájem o téma nejeví. Na posledním summitu zemí Visegrádské skupiny proto Česká republika, Polsko, Slovensko a Maďarsko vytvořily pracovní skupinu, která se bude tématem koordinovaně zabývat a bude cílit na to, aby se jím zabývala i Evropská komise, tlačila na jednotná pravidla pro evropský trh a na stejné postavení všech unijních spotřebitelů. Když už jsme se stali členy Evropské unie a máme jednotný trh se zbožím, proč bychom měli dostávat horší potraviny než ostatní státy?

Závěrem však musím podotknout, podobně jako již dříve u jiných témat týkajících se potravin, že část viny padá i na nás spotřebitele. Tlak na koupi levných výrobků i za cenu kvality u nás bohužel stále přetrvává. A tomu se přizpůsobují výrobci levnějšími variantami potravin.

Miloš Babiš, poslanec Parlamentu České republiky