Agrární diplomaté a export: Ano, ale musí se vyplatit

Snahy zlepšit odbytové možnosti českého zemědělství jsou nepochybně v obecné rovině správné. Otázkou však je, nakolik k tomu pomůže činnost agrárních diplomatů, zejména v exotických teritoriích, a podnikatelské mise do takových území.

Export našich potravin a zemědělských surovin do třetích zemí je totiž až třetí nejdůležitější prioritou pro růst jejich odbytu. Tou vůbec nejdůležitější je především uplatnění naší produkce na domácím trhu, druhou pak uplatnění na trzích EU, což je náš legitimní největší strategický obchodní partner. Nic proti exportu do Turecka, Ruska nebo do obou částí Ameriky, ale to prostě naše odbytové možnosti nespasí. Na místě je proto se ptát, jaké konkrétní výsledky přinesla například činnost ministerstvem zemědělství delegovaných agrárních diplomatů, a zdali již byla jejich činnost někomu (a komu) prospěšná. Samotná skutečnost, že existují, přitom zřejmě nebudou tou odpovědí, která by měla přinést uspokojení.

Jak již bylo řečeno, zvýšení možností exportu našich potravin a zemědělských surovin není nic proti ničemu, je však třeba také vnímat širší souvislosti těchto snah i rizika z nich vyplývající. Platí přitom, že zejména při rozvoji obchodních vztahů s neevropskými zeměmi jde fakticky o obchodní výměnu se zbožím, jehož produkce se jednak neřídí evropskými technologickými, environmentálními i třeba hygienickými pravidly, a jednak je takové zboží produkováno s mnohem nižšími náklady na výrobu, například mzdovými. Výsledkem je pak levnější a z pohledu kvality často horší produkt, který je dovážen na území naší země na úkor naší produkce, takže taková strategie nejen, že odbytové možnosti našich producentů nezvyšuje, ale naopak snižuje. Navíc skutečnost, že některé třetí země nejsou v současné době v produkci základních potravin soběstačné, neznamená nutně, že je tím dán prostor pro expanzi naší produkce na tamní trh. Zejména africké, ale i jihoamerické destinace jsou již dávno obsazeny vyslanci zemí, které byly v minulosti kolonizátory těchto území, a díky tomu mají na příslušná území historické vazby, které může těžko narušit český, úředně stanovený agrární diplomat.

Pokud má mít agrárně-obchodní diplomacie nějakou globální strategii, pak ta musí primárně vycházet také z historických vazeb, jejichž stálým a do dneška platným důsledkem je pozitivní image českého zboží na příslušném území včetně potravin. Logické je tak jistě udržování obchodních vazeb směrem od nás na východ, ale i na Balkán a částečně na střední východ. Zejména pro zemědělství a potravinářství je už ale docela rizikový obchod s Čínou, který se sice může na první pohled jevit jako výhodný, protože Čína je velká a je schopna absorbovat téměř nekonečné množství výrobků všeho druhu. Stejně tak je ale schopna opačného trendu - pro nás téměř nekonečné množství výrobků všeho druhu exportovat. Spojení „všeho druhu“ není zas tak náhodné – z již realizovaných dovozů a kontrol těchto dovozů z Číny na naše území vyplývá, že právě u zboží z této destinace nacházejí dozorové orgány nejzásadnější porušení kvality, ba i bezpečnosti potravin, rozhodně ve větších procentech z kontrolovaných zásilek, než je tomu u mediálně sledovaného zboží z Polska. Cílené posilování obchodních vztahů s Čínou je tak nejen rizikem pro tuzemské zemědělce a potravináře, ale i pro zdraví obyvatel. To samé může ve větší či menší míře platit o potravinách ze zemí mimo EU.

Otevírání nových trhů tak obecně představuje větší rizika, než přínosy, i když návštěvy exotických území jsou jistě pro zúčastněné úředníky i podnikatele atraktivní. Tím to ale ve většině případů končí nebo skončí. To zejména v těch případech, kdy se má snaha o export týkat fyzického zboží, tedy třeba dodávek obilí nebo mléka. Pokud by totiž měly mít příslušné mise skutečně investiční charakter, pak by bylo nutné ve větší než stávající míře navazovat partnerství zcela jiného typu - totiž na bázi exportu tuzemského know-how. Ne že by se tak vůbec nedělo, ale rezervy jsou v tomto smyslu obrovské. Je ale zřejmé, že jedině tudy vede cesta, což ovšem není o odbytu potravin nebo zemědělských surovin, ale o odbytu technologií.

Modelovým příkladem je přitom často vzývané Rusko, které, stejně jako mnohé jiné obchodně významné země, vlastně o dovoz potravin ani nestojí. Stojí ale o dovoz takových technologií a produktů, s jejichž pomocí by si mohlo větší než současné množství potravin vyrobit samo. Stejnou strategii - u nás bychom řekli zvýšení potravinové soběstačnosti, volí i Turecko, a ostatně i zmiňovaná Čína. Jinými slovy - tyto země stojí hlavně o to ubránit vlastní trh před jinými a tím, jak bude jejich vlastní produkce narůstat, bude klesat prostor pro uplatnění našich potravin. Naše země na to jde ale opačně - svůj vlastní trh zas tak moc nebrání a propad na svém trhu se pokouší kompenzovat exportem s nejasnými, spíše však zápornými důsledky do budoucnosti.

Petr Havel