Zemědělská politika ČR míří opačným směrem než SZP

Postoj zemědělské politiky ČR k redistribuci, krácení plateb velkým zemědělským podnikům, k udržitelnosti zemědělství zejména ve vztahu k ochraně krajiny, ale třeba také k možnostem omezení rizik při pěstování plodin z titulu extrémních projevů počasí se stále více odchyluje od zaměření Společné zemědělské politiky (SZP) Evropské unie. To ovšem představuje pro naše zemědělství dosud stále zcela podceňovaná rizika, především v čerpání dotací po roce 2020.

Skutečností přitom je, že členství ČR v EU je přes mnohé výhrady k evropské byrokracii i nepříliš velké akceschopnosti Bruselu řešit ekonomické, politické i společenské problémy zejména pro naše zemědělce velmi výhodné. V konkurenci s jinými resorty a sociálními programy by ČR nebyla schopna zdaleka takové podpory zemědělského resortu, jakou představují evropské dotace ve všech svých podobách. Právě proto je ale rostoucí odlišnost v pojetí zemědělství u nás a v EU (zejména v zemích původní evropské Patnáctky) do budoucna systémovým problémem, jehož důsledky mohou být pro ČR doslova fatální. První, pro mnohé podniky ekonomicky nečekaný náraz přitom může přijít (a velmi pravděpodobně přijde) již v roce 2020, tedy v prvním roce příštího sedmiletého období rozpočtu EU a struktury výdajů EU na SZP. Respektive, vzhledem k dobíhajícím podpůrným programům ze současného období se pravděpodobný propad příjmů projeví plně o něco později, zřejmě v roce 2022. Tak či tak to ale znamená, že času na restrukturalizaci pojetí našeho zemědělství a zaměření podpůrných programů mnoho nezbývá a v zásadě lze říci, že vlastně už skoro žádný není.

I díky trvalé aktivitě řady nevládních, na ochranu životního prostředí zaměřených evropských i tuzemských organizací, která se mimo jiné projevila v zasílání množství podnětů ke změnám budoucí SZP v rámci dotazníku Evropské Komise (zasílání bylo ukončeno počátkem května, v příštím měsíci se očekává jejich vyhodnocení) je zřejmé, že se podoba SZP po roce 2020 oproti současnému stavu změní, a jedinou otázkou je, jak zásadně. Že to ale bude ve prospěch ochrany krajiny, že se budou krátit dotace největším zemědělským podnikům a že více než na podporu zemědělství jako takového bude politika EU zaměřena na obecný rozvoj venkova a adaptaci vůči postupujícím změnám klimatu, je zcela jasné. A ještě jasnější to bude i díky zmiňovanému dotazníku, který byl nástrojem veřejných konzultací mimo jiné i proto, aby měla Evropská Komise oporu pro očekávané změny SZP za situace, kdy nejaktivnější tvůrci podnětů fakticky reprezentují evropské daňové poplatníky, z jejichž peněz podpory do zemědělství směřují.

Jedním ze specifik zemědělského hospodaření je nepochybně to, že zemědělci podnikají v prostředí, které částečně nemohou ovlivnit – tedy pokud mluvíme o projevech počasí. Na mysli mám především extrémní projevy počasí, jimž nelze zabránit a nelze je ani předvídat, a dopady těchto projevů tak lze jen snižovat, případně částečně je kompenzovat prostřednictvím zemědělského pojištění. Zatímco o půdoochranných opatření v krajině, nutnosti zmenšování nepřerušených půdních bloků či potřebě vrátit do krajiny drobné vodní toky bylo napsáno množství článků, které by zaplnily velmi obsažnou knihovnu, a struktuře a podmínkách zemědělského pojištění a jeho alternativách se zas tak mnoho nepíše. I proto není veřejně příliš známo, že také v oblasti nastavení zemědělského pojištění se ČR od unijních principů významně liší. Především v tom, kdy má poškozený zemědělec nárok na finanční kompenzaci. K tomu je třeba uvést, že ČR nepřistoupila, hlavně díky tlaku velkých zemědělských subjektů, na parametry živelné pohromy (katastrofy) tak, jak tyto parametry vnímá Brusel. Totiž, že se za významné poškození produkce bere poškození více než 30 procent, přičemž se ovšem oněch 30 procent vztahuje k ekonomice celého podniku. V ČR se ale bere za živelní pohromu (katastrofu, významné poškození…) újma ve výši alespoň 30 procent produkce, avšak jediné komodity. To v praxi znamená, že k „nároku“ na finanční kompenzace je možné deklarovat daleka nižší újmu, než jak bere významné poškození Brusel. Z toho důvodu je tak docela dobře možné, že zamýšlený Fond nepojistitelných rizik, jehož existence by byla jistě pro rozklad rizik přínosem, by také nemusel kompenzace za újmu zemědělcům poskytovat, neboť by šlo o státní peníze, jejichž vydání by nesplňovalo podmínky EU. To může být také důvodem, proč se k existenci Fondu staví chladně zástupci velkých zemědělských firem. Je totiž zřejmé, že poškození třeba 30 procent porostů řepky by zdaleka neznamenalo újmu 30 procent vztaženou na podnik produkující více komodit, a nárok na podporu by nemusel vzniknout.

V budoucnosti, a potvrdil to už i průběh letošního roku, by tak bylo pro ČR vhodné uvažovat o restrukturalizaci podmínek zemědělského pojištění, neboť ekonomicky negativní důsledky extrémních projevů počasí budou podle všech zatím známých předpovědí četnější. Znamená to ale také vycházet přitom z platné legislativy EU, aby bylo v praxi možné příslušné kompenzace vůbec poskytnout. Současný stav znamená, že i nastavení podmínek zemědělského pojištění v ČR nahrává větším zemědělským podnikům. Ty totiž mohou získat peníze za újmu i při nižším poškození svých produktů, než podniky specializované na produkci jediné komodity (například vinaři), které nemohou ztráty u jedné komodity vyrovnávat lepší ekonomikou jiné komodity. To zároveň znamená, že stávající systém nenahrává v tomto smyslu produkci citlivých komodit, ač ministerstvo zemědělství podporu takových komodit opakovaně deklaruje.

V ČR se již od doby vstupu do EU ozývají hlasy o tom, že SZP je nejednotná, a že na její praktickou aplikaci doplácejí zejména nové členské země, tedy i ČR. K tomu je však třeba dodat, že právě ČR si buduje například v nastavení dotací a preferencí velkých průmyslových zemědělců odlišnosti sama, a to zcela systémově, přičemž logickým důsledkem bude dříve či později nižší než možná dotační podpora našeho zemědělství ze zdrojů EU. Problém má přitom celou řadu rovin – například v riziku poklesu významu zemědělského resortu, které bude mít postupně stále nižší kompetence v rámci ochrany přírody (už nyní klesají, například nedávno přijatou novelou zákona o ochraně přírody a krajiny), takže zájmy podnikatelů v zemědělství bude stále obtížnější hájit. To vše a nejen to bohužel je a bude důsledkem aktuální tuzemské zemědělské politiky a jejího cíleného odchylování se od takzvaného evropského modelu zemědělství.

Petr Havel